Hania miała jedenaście lat i jeden żelazny nawyk. W szkole nigdy nie jadła drugiego śniadania.
Telefonen surret mot kjøkkenbenken mens jeg hakket løk til fiskekaker. Regnet pisket mot ruten, og fra
Emmi heitti koulureppunsa eteisen nurkkaan, potkaisi saappaat pois ja syöksyi keittiön hanalle.
Když mi bylo dvanáct, čekal jsem na ségru Káťu pod stříškou fotbalového hřiště v Boleslavi.
Jeg hadde sett for meg at attenårsdagen skulle lukte av nysmurt hornmusikk og mammas vaniljekake, ikke
Tomášovi bylo deset. A celá třída si myslela, že prostě nemá žízeň. Nikdy se nenapil. Ani po tělocviku
Puhelin hälytti juuri kun äiti toi kakun pöytään. Katsoin näyttöä: "Isä". Sydän hakkasi.
Моя мать, Валентина, никогда не умела просто пить чай. Ей обязательно нужно было добавить в разговор
Мені завжди здавалося, що вісімнадцять років — це як новий розділ. Типу, перегортаєш сторінку, а там
Husker du den kvelden i oktober, da regnet pisket mot kjøkkenvinduet i Bergen? Moren min sto der med