Tomášovi bylo deset. A celá třída si myslela, že prostě nemá žízeň. Nikdy se nenapil. Ani po tělocviku, ani po hřišti, ani když venku na školní zahradě bylo třicet ve stínu a všichni vytahovali svoje láhve s ledovou vodou. On nic. Seděl, polykal naprázdno a čekal.
Skutečnost byla úplně jiná. Každý den se po škole vrátil domů do třetího patra paneláku na sídlišti v Litoměřicích, bouchl za sebou dveřmi a šel rovnou do kuchyňky. Tam do sebe obrátil dvě, někdy tři sklenice vody. Rychle, hltavě, až mu teklo po bradě.
Babička Marie to jednou zahlédla. Večer, když dopekla buchtu a utřela si dlaně do zástěry, se ho zeptala: „Tomáši, proč vlastně nepiješ ve škole?“
Dlouho nic. Pak z něj vylezlo: „Všichni mají ty termosky. Barevný. Se jménama a samolepkama. A já mám starou petku od minerálky.“ Odmlčel se. „Nechci, aby se mi smáli.“
Marie nic neřekla. Vychovávala Tomáše sama – jeho matka, její dcera, zemřela před šesti lety a otec se na kluka vykašlal ještě dřív. Ráno pekla v pekárně, večer brala šití. Peníze byly tak tak na jídlo a nájem za byt, kde bzučela stará zářivka a v koupelně kapal kohoutek. Nějaká designová láhev za devět set korun byla z jiného světa.
Další den si Marie udělala chvilku dřív a zašla se podívat na školní dvůr. Stála za plotem u kaštanu, prsty se jí zakously do pletiva, jak se držela. Viděla Tomáše hrát basket, triko propocené, vlasy přilepené na čelo. Spolužáci vytahovali lesklé termosky s obrázky hokejistů, jednorožců, fotbalových klubů. Děti pily, smály se, cákaly po sobě. Tomáš se otočil zády, obešel keře u zdi a tam – rychle, skoro tajně – vytáhl z tašky tu pomačkanou lahev, napil se a zase ji schoval. Jako by kradl vodu.
Marie pustila plot tak prudce, že dráty zadrnčely. Otočila se a šla domů. Večer u večeře měla před sebou krajíc chleba, ale nepolykala – seděla a prstem vybírala nitku z ubrusu.
V kuchyni pak dlouho seděla nad odstřižky látek. Na lince stál starý šicí stroj značky Lada. A pak vytáhla ze skříně starou vojenskou polní láhev po dědovi. Hliníková, placatá, pamatovala časy, kdy s ní děda chodil po horách v Krkonoších. Oprášila ji, vyleštila hadříkem. Místo nové barvy ji natřela matnou černí – zbyla jí z opravy rámu kola. Z kousků rifloviny, co odstřihla ze starých kalhot, ušila obal. A na něj vyšila měsíc, hory a několik smrků. Na spodní lem pak přidala slova: "Odvaha roste po doušcích."
Ráno láhev položila na stůl vedle talíře s chlebem. „Ta už něco zažila,“ usmála se. „Teď je řada na tobě.“
Tomáš přejel prstem po nitkách, prohlížel si každý steh. Nic neřekl, ale koutky úst se mu zvedly výš než za poslední měsíc.
Když vešel do třídy, pár hlav se otočilo. První, kdo promluvil, byl Petr z poslední lavice: „Co to neseš? Cínovou bandasku po pradědečkovi?“ Vedle něj někdo krátce vyštěkl smíchy. Tomáš ucítil, jak mu do tváří naskakuje horko. Pevněji sevřel popruh obalu.
Ale pak zaslechl Matěje: „Ty jo, cos to přines?“ naklonil se blíž a ukázal na výšivku. „To vyšívala tvoje babička? To je fakt hustý.“ Tomáš se nadechl: „Jo, sama to ušila. Nikdo jinej na světě takovou nemá.“ Petr protočil očima, ale už nic neřekl.
Druhý den ale někdo přinesl láhev polepenou starými pohlednicemi z Krkonoš. Další měl obal z fleecové mikiny, co mu byla malá. Objevila se láhev pomalovaná akrylovými barvami, jiná obšitá záplatami. Jednu holku poslali s lacinou PETkou k psycholožce, že prý „nemá na pořádnou termosku“ – učitelka výtvarky, paní Svobodová, to zaslechla a vrazila do sborovny: „Nechte toho, vždyť je to skvělé!“ Několik pedagogů kroutilo hlavou, ale ředitelka nakonec kývla. Vyhlásila soutěž o nejoriginálnější ručně vyrobenou láhev a celý projektový den.
A Marie? Tu pozvala ředitelka osobně. Babička stála v aule před sto dvaceti dětmi a jejich rodiči, nervózně mačkala okraj halenky a pak řekla: „Já… totiž… tenkrát jsem jen nechtěla, aby se Tomáš styděl. Vzala jsem starou plechovku po dědovi a… no, a pak to nějak dopadlo.“ Odmlčela se, jako by hledala slova. „To je… no, díky, že jste ho vzali mezi sebe.“
Potlesk, který se zvedl, ji zarazil – stála s otevřenou pusou, ještě víc zmatená, než předtím.
Příští den, po velké přestávce, Tomáš položil černou hliníkovou láhev na lavici. Prsty položil na víčko a odšrouboval ho – závit krátce zaskřípal. Napil se, dlouze, klidně, s lokty na stole, jako by nikdy nic jiného nedělal. Matěj z vedlejší lavice k němu natáhl dlaň: „Dej mi taky lok?“
Tomáš mu láhev podal.
