Inzerát visel na nástěnce u rybářských potřeb skoro měsíc, než na něj někdo zareagoval. "Hledám ženu do života, která umí čistit ryby, kopat červy a vlastní motorový člun. Fotka člunu nutná." Podepsán Bohumil Kraus, šedesát tři let, důchodce, bývalý soustružník z Kolína.
Renata Vodičková ten papírek vyfotila mobilem, protože jí přišel k smíchu, a poslala ho sestře do skupiny na WhatsAppu s komentářem "tohle je snad vtip". Sestra jí odepsala za pět minut: "Napiš mu. Máš loďku po tátovi, akorát v ní roky nikdo neseděl."
Bylo jí padesát sedm. Rozvedená dvanáct let, děti dávno pryč — syn v Brně, dcera někde v Německu, ozývala se tak jednou za dva měsíce. Loďka, hliníkový Pelikán s dvacetikoňovým motorem, stála od táty pod plachtou na zahradě v Týnci nad Labem a Renata ji neotevřela od pohřbu. Fotku ale udělala, tři fotky, ze všech stran, a napsala esemesku na číslo z inzerátu: "Dobrý den, mám člun. Umím i tu rybu, tátu jsem jako holka doprovázela na kapry."
Bohumil odepsal za dvě hodiny. Krátce, věcně: kdy se můžou sejít, jestli jí nevadí Kolín, jestli má ráda cikánskou pečeni, protože on jinak neumí.
Sešli se u přehrady v Klucké Nedomici, na parkovišti u hospody Na Prámu. Bohumil přijel starou Octavií s přívěsem, ale bez člunu — "ten svůj jsem prodal, potřeboval jsem na operaci kolene" — a Renata si všimla, že kulhá. To v inzerátu nebylo. Stáli u auta, on kouřil Petry, ona držela klíčky od svého Fabie jako záchranné lano, a přes deset minut nikdo nezačal první.
Nakonec řekla: "Tak co, jdeme se podívat na tu vodu, nebo budeme čekat, až nám ryby samy vylezou na břeh?"
To ho rozesmálo tak, že se rozkašlal.
Vzali její člun — dovezla ho na přívěsu z Týnce ještě ten samý týden, motor nastartoval na třetí tah, po dvanácti letech, což sama nečekala. Jezdili na Nedomický rybník skoro každý víkend od dubna. On učil ji vázat návazce lépe, než uměla, ona jemu ukázala, jak se kaprovi vyndá háček bez toho, aby se roztrhla tlama. V červnu spolu vyčistili dvanáct cejnů na jejím dvorku a soused přes plot komentoval, že "paní Vodičková si konečně našla někoho, kdo neutíká od práce".
Problém přišel v srpnu, na Nedomickém rybníku, ve tři odpoledne, ve vedru, kdy ryba brala nejmíň a lidi jen tak sedí a mluví. Bohumilova dcera Ivana, kterou Renata do té doby viděla jednou na fotce v mobilu, se objevila na břehu s manželem a začala křičet přes vodu, ať táta okamžitě přirazí ke břehu.
Vylezli. Ivana měla v ruce papíry — výpis z táty účtu, vytištěný, ještě teplý z tiskárny. Řekla to natvrdo, před Renatou, před dvěma chlapy co udílkovali na sousedním molu: že táta za tři měsíce převedl na "tu ženskou" přes osmnáct tisíc korun, že to je "manipulace se starým člověkem", že ona to nahlásí, jestli se to nezastaví.
Renata stála v gumácích, mokrá až po kolena, s vykuchaným kaprem v ruce, a poprvé v životě neměla co říct. Osmnáct tisíc — to byly nové pruty, dvě sady navijáků, benzin do jejího Fabie, kterým vozila jeho na kontroly do nemocnice v Kolíně, a jednou splátka za zubaře, protože Bohumilovi vypadla korunka a on neměl na dvě tisícovky.
Bohumil to nevěděl. Přesněji — nevěděl, kolik to dohromady je. Platil postupně, drobně, aniž počítal. Stál teď mezi dcerou a Renatou a mlčel skoro minutu, což bylo jediné mlčení za celé léto, které stálo za zmínku.
Renata odešla ten den domů sama, na vlastním autě, s loďkou na přívěsu, a nechala tam Bohumila s dcerou u rybníka. Doma vytáhla ze skříně krabici od bot, kde měla účtenky — schovávala je od začátku, ze zvyku po rozvodu, kdy jí bývalý manžel dvakrát tvrdil, že "si to vymýšlí". Sedla ke kuchyňskému stolu, srovnala všech dvacet sedm účtenek podle data a sečetla je na kalkulačce v mobilu. Osmnáct tisíc dvě stě korun, přesně, ani o korunu víc.
Druhý den zavolala Bohumilovi a řekla mu, ať přijede k ní domů, sám, bez dcery. Přijel v poledne, ještě víc kulhal než obvykle, protože ušel kus pěšky z autobusu — Octavii tou dobou už řídila Ivana, "kvůli pojistce", jak mu vysvětlila.
Renata mu na stůl položila krabici s účtenkami a k tomu ještě jeden papír, který si sama vytiskla v knihovně v Týnci — jednoduché prohlášení, že veškeré peníze, které od pana Krause v období duben až srpen obdržela, byly úhradou konkrétních výdajů uvedených v přiložených dokladech, a že žádnou další částku od něj nepřijala a nepřijme.
"Podepiš to ty, a pak to pošli doporučeně své dceři. Ne mně nic dokazovat nebudeš, ale jí ano — ať má černé na bílém, že táta není žádný blázen, kterýho okrádá cizí ženská."
Bohumil to podepsal na místě, kuličkovým perem, které měla Renata na stole vedle konvice. Podepsal se rovným, pevným písmem, jaké mívají lidi, co celý život pracovali rukama.
Pak řekl, že chce, aby Renata jela s ním k dceři, protože "to musí slyšet od tebe, ne jenom číst na papíře".
Sešli se u Ivany doma v Kolíně, v bytě na sídlišti Zálabí, kde na lednici visel kalendář s fotkami vnoučat a v obýváku běžela televize s odpolední zprávou o počasí. Renata položila kopii prohlášení na konferenční stolek, vedle šálku kávy, který jí Ivana nabídla spíš ze zvyku než z ochoty.
"Nechci od vašeho táty nic, co by mi nepatřilo," řekla Renata. "Chci jenom rybařit s chlapem, kterej umí vázat návazce líp než já, a nechci se kvůli tomu ospravedlňovat každý tři měsíce. Jestli vám to nestačí, klidně si to prověřte u banky — tady jsou účtenky, datum, položka, částka."
Ivana si prohlášení přečetla dvakrát. Pak se podívala na otce, který seděl na kraji gauče s rukama na kolenou, a řekla jenom: "Dobře. Ale ty jí, tati, příště řekni rovnou, kolik jsi komu dal. Ať se to takhle nesbírá tři měsíce dohromady."
To bylo celé usmíření — žádné objetí, žádné slzy, jenom věta o tom, že příště se má mluvit dřív.
Renata a Bohumil jezdí na Nedomický rybník dodnes, každou sobotu, pokud není bouřka. Loďka po tátovi má teď na boku novou nálepku — Bohumil ji tam nalepil sám, bez ptaní, malou rybu s nápisem "Kraus & Vodičková". Renata ji nesundala. Peníze si od té doby počítají každý měsíc na papírku připíchnutém na lednici, položku po položce, a když je suma hotová, ukážou ji jeden druhému dřív, než ji ukážou komukoliv jinému.
