Jmenuju se Radka Vaňková, uklízím na neurologii Krajské nemocnice v Pardubicích, směna od šesté ranní. Tuhle historku znám z pokoje 214, kam jsem vozík s mopem tlačila skoro každý den po tři týdny loňského listopadu.
Pacientka se jmenovala Jarmila Hrušková, sedmašedesát let, po drobné mozkové příhodě, mluvila už dobře, jen levou ruku ještě netahala tak, jak chtěla. Ležela u okna, a k ní chodil pán – Bohumil Sýkora, o dva roky starší, vdovec, bývalý mistr z pardubické Tesly. Přinášel jí každý den termosku s ovocným čajem, protože nemocniční jí prý „chutná jako mytý hadr", a housku s tvarohem z pekárny na Palackého třídě. Sedal si na židli vedle postele, ne na tu postel, to bych si všimla, a četl jí z novin sportovní výsledky, i když ona o hokej nejevila zájem ani za mák. Jen se na něj dívala, jak čte, a mlela drobky housky mezi prsty pravé ruky.
Věděla jsem, že se znají odjinud – z lázní v Lázních Bohdaneč, kam prý jezdili oba každé léto, ona s manželem, on s manželkou, roky vedle sebe na kolonádě a nikdy víc než pozdrav. Ovdověli oba do dvou let od sebe. A pak se potkali znovu, tentokrát každý sám.
Dcera paní Hruškové, Ivana, byla tou dobou v Německu, pracovala v Norimberku jako pečovatelka, na návštěvu jezdila jednou za měsíc a volala každou neděli večer. Syn Bohumila, Radim, bydlel tady v Pardubicích, ale zajel za otcem tak jednou za deset dní, vždycky s tou samou hláškou u dveří: "Tati, nezapomeň si vzít prášky." Jednou jsem to slyšela sama, když jsem myla podlahu o dveří dál.
Tenkrát v listopadu přišel Radim v úterý odpoledne a našel otce sedět u cizí postele s termoskou v ruce. Zůstal stát ve dveřích s taškou brambor, co nesl mámě – teda, otci, spletl jsem se, jak to teď vypravuju, ale takhle to vyprávěla i sestřička Zuzana ze třídílny, že Radim řekl přesně tohle: "Tati, co to má znamenat?"
Bohumil na to klidně, jako by odpovídal na otázku o počasí: "Znamená to, že jsem tady u Jarmilky. Sedni si, jestli chceš."
Radim si nesedl. Postavil tašku s bramborami ke dveřím pokoje, jako by je nechtěl nést dál do místnosti, kde se dělo něco, co neschvaloval, a odešel na chodbu. Slyšela jsem ho tam mluvit do telefonu se sestrou, možná s tetou, nevím přesně s kým, ale slova jako "blbost" a "v jeho věku" mi utkvěla, protože jsem zrovna otírala kliku vedle něj a nemohla to neslyšet.
Paní Hrušková mi později, když jsem vyměňovala povlečení, řekla jen jednu větu, kterou jsem si zapsala do mobilu, protože mi přišla hezká: "Víte, paní Radko, já jsem se bála, že už na mě nikdo nebude čekat. A on čeká."
Bohumila jsem viděla i po propuštění paní Hruškové, ještě jednou v lednu, když přišel na kontrolu kvůli vlastnímu tlaku a zastavil se na neurologii jen tak, zeptat se sestřičky Zuzany, jestli má číslo na paní Hruškovou domů, protože to svoje prý vyhodil s krabicí od bot, ve které bydlelo. Zuzana se smála a napsala mu ho na papírek z receptáře.
O tom, co bylo dál, jsem se dozvěděla vlastně náhodou, protože Pardubice nejsou tak velké město, jak si lidi myslí, a člověk potká známé tam, kde by čekal.
Bylo to v květnu, na tržnici u Zelené brány, v sobotu dopoledne, kdy tam prodávají chřest a první jahody. Stála jsem u stánku s vejci, když jsem uviděla paní Hruškovou – chodila už bez hůlky, jen trochu vlekla nohu – jak vybírá kytici pivoněk a vedle ní stál Bohumil s košíkem, do kterého ukládal, co ona ukázala prstem. Nekoupili si nic pro sebe zvlášť, všechno šlo do jednoho košíku.
Zeptala jsem se, jak se má, jen tak mimochodem, jak se lidi ptají na trhu. Řekla, že se stěhuje – ne k němu, zdůraznila to hned, ale do bytu kousek od jeho, na Sukovu ulici, protože ten její po manželovi byl moc velký na ni samotnou a moc plný vzpomínek, co ji táhly dolů jako kotva. Prodala ho za dva miliony sto tisíc, byt 3+1 v Polabinách, a z toho si koupila menší, 2+kk, tady blíž centru, a zbytek dala Ivaně na složenku k hypotéce v Norimberku, protože dcera si tam právě kupovala dům a chybělo jí na akontaci.
O Radimovi mluvila jen jednou, a to tak, že jsem musela dotáhnout ucho blíž přes hlučný trh. Prý přišel na tu novou koupi bytu s otázkou, jestli táta ví, co dělá, jestli to není spěch, jestli by neměl nejdřív "všechno probrat s právníkem, než se do něčeho zaváže". Bohumil mu na to odpověděl, že do ničeho se nezavazuje, protože byty jsou dva, oddělené, každý svůj, a jestli si Radim myslí, že táta zpitomněl, ať se přijde podívat na výsledky vyšetření, které má čerstvé z interny.
Pak jsem je potkala ještě jednou, o tři neděle později, zase na tržnici, protože chodím tam nakupovat každou sobotu, to je můj rituál po nočních, kdy si ráno koupím kafe z automatu na náměstí a jdu na chřest. Seděli na lavičce u kašny, on jí loupal jablko malým nožíkem, který nosil v kapse bundy, a podával jí kousky na ubrousku. Nikdo z nich se nedržel za ruce, nikdo nepolíbal druhého na ulici jako v telenovele. Prostě tam seděli, on loupal, ona jedla, a mezi nimi ležel ubrousek plný slupek jako nějaký malý dárek, který nikdo nemusel rozbalovat.
Radima jsem viděla naposledy v červnu, zase v nemocnici, tentokrát ne u otce – přišel si pro razítko na formulář kvůli něčemu úřednímu, možná pro pojišťovnu. Zeptala jsem se ho, jak se má táta, protože jsem měla pocit, že bych to udělat měla, po tom všem, co jsem viděla a slyšela na chodbě pokoje 214. Řekl mi jen, že táta je v pohodě, bydlí teď na Sukově, a že si na to zvykl. Neusmíval se, ale taky se netvářil naštvaně. Jen unaveně, jako člověk, kterej pochopil, že prohrál hádku, kterou vlastně ani nechtěl vyhrát, jen se bál, co by to znamenalo, kdyby prohrál moc rychle.
Naposledy jsem paní Hruškovou a pana Sýkoru viděla minulý týden, zase na trhu, protože se to tam sobota co sobota opakuje jako nějaký rituál, na který jsem si za ty měsíce zvykla i já. Kupovali třešně, on platil, ona držela tašku. U vedlejšího stánku prodávali levandulová mýdla a ona si jedno vzala do ruky, přičichla k němu a zeptala se ho, jestli by se mu líbilo, kdyby jím vonělo prádlo v jejich – ne v jeho, ne v jejím, řekla "jejich" – koupelně. On zaplatil za tři kusy, aniž by se ptal na cenu, a dal si je do tašky vedle třešní.
Neřekla bych, že to je nějaká velká láska z filmu. Spíš mi to přišlo jako dvě lidi, co si domluvili, že si budou dělat společnost do konce, protože už ví, jak vypadá to, když člověk čeká sám a nikdo nepřijde. A tenhle plán, na rozdíl od toho, co si o nich Radim myslel v tom pokoji 214, měl jasná pravidla – dva byty, jedna adresa, žádné dluhy jeden vůči druhému kromě těch, co si sami vybrali platit. Já osobně bych řekla, že to funguje. Ale beru to jen jako paní, co jim tehdy myla podlahu, ne jako někdo, kdo má o lásce po šedesátce co soudit.
