Ivet Bartošová položila klíče od kanceláře na recepční pult a čekala, až jí Radka od personálního potvrdí převzetí. Bylo úterý ráno, konec srpna, venku na Vinohradské třídě křičeli prodavači melounů a kdosi v přízemí budovy pouštěl rádio na plné pecky — hlasatel hlásil, že odpoledne má být osmadvacet stupňů.
„Tak vy to teda myslíte vážně," řekla Radka a nepřestávala žmoulat propisku. „Po jedenácti letech."
„Jedenáct let a čtyři měsíce," opravila ji Ivet. Přesné číslo jí vyklouzlo samo, jako by je měla připravené celé týdny. Možná měla.
Firma se jmenovala Cordata — export kancelářského nábytku, sídlila ve třetím patře funkcionalistické budovy s výtahem, který jezdil, jak se mu zachtělo. Ivet tam nastoupila v devětadvaceti jako asistentka obchodního ředitele a skončila v jedenačtyřiceti jako vedoucí zákaznického servisu, s podřízenými, kterým nikdy nedokázala říct ne, a s nadřízeným, který jí říkal ne za ně za všechny.
Jmenoval se Bohumil Šrámek. Ivet ho v duchu nikdy nenazývala jinak než pan ředitel, i po deseti letech, i když on jí tykal od prvního dne.
Tu noc, kdy se rozhodla, seděla v kuchyni svého bytu na Žižkově a dívala se na účtenku z drogerie — koupila si prášky na spaní, které nefungovaly, a krém na oči, protože ráno vypadala jako po týdnu chřipky, i když byla úplně zdravá, jenom unavená tak, že to už bolelo v čelisti. Vedle účtenky ležel telefon, na displeji svítila zpráva od kolegyně Lenky: „Zítra máš poradu v 7:30, šéf řekl že jestli zase přijdeš pozdě, tak si to napíše."
Ivet se u toho slova napíše rozesmála. Nahlas, sama v prázdné kuchyni, tak, že se sama sebe lekla.
Za oknem štěkal soused František na svého psa, protože pes zase vyhrabal záhonek rajčat, a v tom smíchu a tom štěkotu Ivet pochopila jednu věc: že už dva roky nespala celou noc bez toho, aby se v půl třetí probudila a přemýšlela, jestli zítra dostane e-mail, který začíná slovy „potřebuju s tebou mluvit".
***
Než to celé začalo padat, vypadalo to jako obyčejná kariéra. Ivet uměla anglicky i německy, uměla telefonovat s dodavateli z Polska a Rakouska, uměla urovnat spor s klientem, který reklamoval kancelářské křeslo po roce používání, protože prý vrzalo. Šrámek si jí všiml a to jí nejdřív lichotilo.
Pak přišly první schůzky po sedmé večer, „jen na pět minut, Ivet, potřebuju tvůj názor". Pak přišlo obviňování za chyby, které neudělala — sklad špatně zabalil zásilku, ale na poradě před deseti lidmi řekl Šrámek: „Bartošová to nezkontrolovala." Ivet mlčela, protože hádat se s ním znamenalo prohrát dvakrát: jednou při hádce, podruhé v hodnocení na konci roku.
Nejhorší byl rok, kdy jí zemřel otec. Pohřeb byl ve čtvrtek v Jihlavě, kam to bylo z Prahy dvě hodiny autem. Ivet si vzala volno na středu a čtvrtek. V pátek ráno jí přišel e-mail od Šrámka: „Doufám, že máš zítra hlavu už v práci, čeká nás velká zakázka pro Rakušany."
Ta zpráva měla přesně dvacet tři slov. Ivet je počítala potom večer, ležela v posteli a počítala je znovu a znovu, jako by tím číslem mohla něco dokázat.
Odešla proto z porady o čtvrt hodiny dřív, jednou, jedinkrát za jedenáct let, protože jí volala dcera ze školy, že jí je špatně. Šrámek jí druhý den řekl přede všemi, že „někteří lidé si pletou kancelář s mateřskou školkou".
Ivet se tehdy neozvala. Jenom si toho večera koupila v Kauflandu švestky, tři kila, protože byly v akci za dvě stě padesát korun, a celý večer je s dcerou vypeckovávaly na povidla, mlčky, u kuchyňského stolu, a Ivet si při každé švestce představovala, že do ní zatlačí palcem jako do té věty o mateřské školce.
***
Poslední kapkou nebyla žádná velká dramatická scéna. Byla to středa, poloprázdná kancelář, protože půl týmu bylo na dovolené, a Šrámek si ji zavolal k sobě kvůli reklamaci od firmy z Brna.
„Tohle je tvoje chyba," řekl a ukázal na obrazovku, kde svítil e-mail od klienta.
Ivet se podívala na datum objednávky. Byla odeslaná v den, kdy měla ona dovolenou v Chorvatsku — bylo to zapsané v systému, černé na bílém.
„Byla jsem na dovolené," řekla. Hlas jí zůstal klidný, protože už jí nezbývalo sil na to, aby se zlobila.
„To je jedno, jsi vedoucí, měla jsi to vidět dopředu."
A v tu chvíli, ne dřív, ne později, se Ivet podívala na svoje ruce položené na stole — nehty měla ohlodané poprvé po dvaceti letech, protože je začala okusovat znovu, jako na základní škole — a pomyslela si: tohle už není práce. Tohle je něco, co ze mě ukrajuje kus po kusu, jako ty švestky.
Neřekla nic. Vrátila se ke svému stolu, otevřela nový dokument a napsala výpověď. Dvě věty. Bez zdůvodnění, protože zákoník práce žádné nevyžaduje a Ivet už neměla chuť nikomu nic vysvětlovat.
***
Radka na personálním jí teď podávala formulář k podpisu, ruka se jí lehce třásla — ne strachy, spíš z toho horka, protože klimatizace v budově fungovala tak napůl.
„A co budeš dělat?" zeptala se Radka.
„Nevím," řekla Ivet upřímně. „Mám vypovězeno k třicátému, mám naspořeno na čtyři měsíce, a mám schůzku s doktorkou Součkovou, protože mi konečně řekli, že to se srdcem, co mi bušilo na potkání, není srdce, ale úzkost."
V tu chvíli se otevřely dveře výtahu, ten, co jezdil jak se mu zachtělo, a vyšel z něj Šrámek s kelímkem kávy z automatu. Zastavil se, když viděl Ivet u recepce s krabicí věcí ze stolu — fotka dcery, hrnek s nápisem Nejlepší máma, kaktus, který přežil jedenáct let kancelářského sucha.
„Bartošová, co to má znamenat?"
„Odcházím," řekla Ivet. Nezvýšila hlas. Postavila krabici na bok, aby měla ruce volné, a vytáhla z kapsy kabátu složenou žlutou obálku — v ní byla kopie výpovědi a lékařské potvrzení od doktorky Součkové, které si nechala vystavit schválně, ne pro firmu, ale pro sebe, jako důkaz, že si to nevymyslela.
„Ty nemůžeš jen tak odejít, máme zakázku pro Rakušany, máme —"
„Máte," řekla Ivet a položila mu obálku na recepční pult, ne do ruky, protože už mu nechtěla nic podávat přímo. „Já už nemám nic. Ode dneška ani vaše telefonní číslo."
Vytáhla mobil, otevřela kontakty a před ním, pomalu, smazala jeho jméno ze seznamu. Pak zablokovala číslo. Displej na chvíli bliknul potvrzením a zhasl.
Šrámek stál s kelímkem kávy, ze kterého stoupala pára, a nenašel co říct — poprvé za jedenáct let ho Ivet viděla mlčet.
Vzala krabici, kývla na Radku a vyšla na Vinohradskou, kde prodavač melounů právě křičel, že poslední tři jdou se slevou. Koupila si jeden, těžký, studený z ledu, nesla ho v podpaží celou cestu na tramvaj a doma ho rozkrojila na kuchyňském stole — tam, kde předloni vypeckovávaly švestky — a poprvé po dvou letech jí nebušilo srdce, jenom jí bolely ruce od té tíhy, kterou nesla schválně, protože chtěla cítit něco jiného než ten stálý svěrák v hrudi.
