Manželka mi řekla, že jsem sobec. Že jsem se choval jako parazit, který si od vlastní tchyně vzal, co mohl, a na oplátku jí nedal nic. Poslouchal jsem ji na chodbě před dveřmi maminčina bytu v Krči a nevěděl jsem, co na to říct — protože ona nebyla tak úplně vedle.
Jmenuju se Radek Hovorka, je mi čtyřicet tři, dvacet let dělám automechanika a posledních osm let mám vlastní garáž na okraji Prahy, u Modřan. Tu garáž mi pomohla rozjet tchyně, paní Vlasta. Půjčila mi tehdy sto dvacet tisíc korun — celé své úspory, co si za život na penzi ušetřila od zdravotní sestry v nemocnici Na Bulovce. Bez těch peněz bych dodnes opravoval auta lidem na dvorku za barákem.
Manželka se jmenuje Jitka, je jí čtyřicet jedna, učí na základce v Braníku. Máme dceru Terezku, je jí sedmnáct, dělá maturitu příští rok. A paní Vlasta bydlí sama v Krči, v panelákovém bytě po manželovi, který zemřel před jedenácti lety.
Chci to říct rovnou, protože jinak by to vypadalo, jako bych se snažil sám sebe obhájit: měl jsem k tchyni dobrý vztah. Vážně dobrý. Volal jsem jí, jezdil na pivo — teda ona pila čaj, já pivo — pomáhal s nákupy, jednou jí opravil pračku, co nechtěla odtékat. Ale byl jsem taky chlap, který v neděli odpoledne radši seděl u telky s fotbalem, než aby jel čtyřicet minut MHD do Krče, protože Jitka měla zrovna migrénu a nemohla.
A tohle bylo přesně to, co Jitka slyšela ode mě před třemi týdny, když jsem řekl, že tenhle víkend k mámě nepojedu, ať jede ona sama, mám otevřenou garáž do soboty a chci si v neděli konečně odpočinout.
Jenže to nebyla obyčejná neděle. Paní Vlasta ten den upadla v koupelně. Ležela na dlaždičkách skoro tři hodiny, než ji našla sousedka, protože si všimla, že nejde otevřít poštovní schránku — byla nacpaná letáky, což u paní Vlasty nikdy nebývalo. Sousedka zavolala záchranku, zavolala Jitce. Já jsem se to dozvěděl, až když mi Jitka vtrhla do garáže s obličejem bílým jako křída.
Zlomenina krčku, řekli v nemocnici Krč. Operace, potom rehabilitace, potom bůhví co. Jitka tam byla první tři dny nonstop, spala na židli u postele, brala si volno ve škole. Já jsem přijel dvakrát, na chvíli, protože měl jsem rozdělané tři auta a klienty, kteří čekali.
A přesně tohle mi Jitka vyčetla na chodbě té nemocnice, když si myslela, že to nikdo neslyší, akorát jsem tam stál za rohem s kelímkem kávy z automatu.
Řekla mojí sestře do telefonu — protože volala i jí, hledala u někoho oporu — že jsem si od mámy vzal půjčku na garáž, nikdy jsem to celé nesplatil, splácel jsem jí jenom občas, po pár tisících, a teď, když ona ležela zlomená na podlaze tři hodiny, jsem seděl doma u fotbalu. Řekla, že jsem parazit. Že jsem si vzal, co jsem potřeboval, a teď, když matka potřebuje mě, nejsem tam.
Stál jsem za tím rohem a kelímek kávy mi pomalu chladl v ruce, a přemýšlel jsem, jestli mám vejít dovnitř, nebo se otočit a odejít.
Nešel jsem dovnitř. Odešel jsem na parkoviště, sedl do auta a seděl tam asi dvacet minut, než jsem se rozhodl, co udělám.
Protože ona měla pravdu jenom z půlky. Ano, půjčil jsem si od tchyně sto dvacet tisíc na garáž. Ano, splácel jsem nepravidelně — někdy pět tisíc, někdy nic tři měsíce, protože garáž na začátku sotva vydělávala na nájem prostoru a náhradní díly. Paní Vlasta mi nikdy nic nevyčetla. Nikdy neřekla ani slovo o tom, kolik jí ještě dlužím. Jednou, když jsem jí nesl obálku s penězi, mi řekla: "Radku, ty peníze jsou pro tebe, ne úvěr od banky. Vrať, až budeš moct."
A já jsem toho možná trochu zneužíval. To přiznávám. Poslední rok a půl jsem neposlal nic, protože jsem si koupil nový kompresor do dílny a myslel jsem si, že to počká.
Ale nebyl jsem doma u fotbalu, protože mi na tchyni nezáleželo. Byl jsem doma, protože jsem se bál. Bál jsem se nemocnic od doby, co mi ve třiceti dvou zemřel táta na klinice v Motole — seděl jsem tam u něj tři týdny a sledoval, jak umírá, a od té doby nemocniční chodby, ten zvuk vozíků a pípání monitorů, mě dostávají do stavu, kdy nedokážu pořádně dýchat. Nikdy jsem to Jitce pořádně nevysvětlil, protože jsem se styděl přiznat, že se bojím jako malý kluk.
Sepsal jsem si to na papír v autě. Kolik jsem dlužil — spočítal jsem to přesně, sto dvacet tisíc mínus to, co jsem už poslal, vyšlo mi sedmdesát osm tisíc korun. A rozhodl jsem se pro dvě věci.
Zavolal jsem svému kamarádovi Standovi, který dělá v bance v Braníku, a druhý den ráno jsem vzal úvěr přesně na těch sedmdesát osm tisíc a celou částku poslal na účet paní Vlasty s poznámkou "doplatek garáž — děkuji". Ne proto, že by to čekala. Ale protože jsem si uvědomil, že dokud jsem jí dlužil, i sám v sobě jsem si nechával výmluvu — jako bych nebyl úplně dospělý syn, jenom někdo, komu ještě zbývá splácet.
A pak jsem šel do nemocnice. Ne na chvíli. Vzal jsem si dovolenou z garáže na celý týden, řekl klientům, ať počkají nebo jdou jinam, a přišel jsem tam v pondělí ráno s igelitkou jejího oblíbeného tvarohového koláče a se sebou.
Jitka seděla u postele, oči podlité, vlasy stažené do ohonu, který už byl tři dny starý. Podívala se na mě, jako by čekala, že zase řeknu, že mám práci.
Řekl jsem jí, ať jde domů, vyspí se, dá si sprchu, promluví si s Terezkou, která byla poslední tři dny sama doma. Že tady zůstanu já.
Zůstal jsem tam čtyři dny. Seděl jsem u postele paní Vlasty, když měla noční bolesti a nemohla spát, protože jí sestřičky nemohly dát další prášek dřív než v šest ráno. Držel jsem ji za ruku, když ji vozili na rehabilitaci a bolelo to tak, že křičela. Poslouchal jsem ji, jak si stěžuje na jídlo z nemocniční kuchyně, a nosil jsem jí místo toho polévku z bistra na rohu.
A jednou v noci, když nemohla spát, řekla mi něco, co jsem nečekal. Řekla: "Radku, já vím, žes mi ty peníze poslal ne proto, že bys musel. Já vím, cos udělal." A pak dodala: "Ale víc než peníze mi chybělo, žes tu nebyl. Nebylo to o dluhu."
To mě zasáhlo víc než cokoliv, co řekla Jitka na chodbě.
Když se paní Vlasta po třech týdnech konečně vrátila domů, s chodítkem, ale doma, seděli jsme s Jitkou večer v kuchyni, Terezka šla spát, a já jsem jí ukázal výpis z banky — doplatek garáž, sedmdesát osm tisíc, datum přesně toho pondělí, kdy jsem přišel do nemocnice s koláčem.
Jitka se dlouho dívala na ten papír. Pak řekla, že je jí líto, co říkala mojí sestře, že to slyšet nemám. Řekl jsem jí, že to slyšet měl. Že jinak bych se možná ještě rok schovával za výmluvy.
Teď každou neděli jezdím k paní Vlastě sám, bez Jitky, na hodinu, na kus koláče a kávu, a ona mi vždycky řekne, ať si nechám ten talíř koláče na cestu domů zabalený v ubrousku, protože prý vypadám hubenější, než bych měl.
