Před dvěma lety jsem po infarktu svého tchána Miroslava zdědil polovinu autoservisu na okraji Kostelce — druhá polovina patřila jeho vdově, mojí tchyni Jarmile. Servis běžel skoro třicet let, kluci tam znali každou matici, zákazníci jezdili i z Rychnova. Jenže já jsem servis nikdy nevedl a nechtěl jsem — dělám projektanta a s převodovkami mám společné akorát to, že v nich sedím při jízdě do práce. Jarmila to ale viděla jinak. Pro ni jsem byl od začátku "ten, co si vzal Editu a teď se veze na Mirkově práci".
Ať mi tady nikdo nevykládá, že jsem nechtěl pomáhat. Chodil jsem tam o víkendech, počítal jsem faktury, dvakrát jsem vyjednával s dodavatelem oleje, když se zdražovalo. Ale Jarmila si o mně myslela svoje. Slyšel jsem to jednou skrz dveře kanceláře — mluvila s účetní, paní Součkovou, a řekla jí: "Bohouš tam přijde, podepíše, co má, a zas zmizí. Kdyby po Mirkovi zůstal syn, tak by to bylo jinak." To bolelo víc, než čekala asi sama.
Věc se zvrtla kolem té dodávky. Servis potřeboval novou dodávku na odtahy, stará Fiat Ducato dosluhovala, motor táhl olej jak ementál díry. Domluvil jsem se s prodejcem ve Vamberku na použitém Transitu, sedm let starý, sto dvacet tisíc kilometrů, cena dvě stě čtyřicet tisíc korun. Řekl jsem to Jarmile na poradě u kávy, myslel jsem, že bude ráda — konečně někdo řeší provoz. Ona jen řekla: "Uvidíme, co na to řekne Edita." Jako bych se neuměl rozhodnout sám. Jako bych byl pořád jenom zeť, co čeká na povolení.
O týden později jsem zjistil, že objednala jinou dodávku, novou, na leasing, bez jediného slova se mnou. Půl milionu korun, splátky na pět let, podpis firmy — tedy naší společné firmy — pod tím byl jen její. Zavolal jsem účetní, paní Součkovou, a ona mi to potvrdila polohlasem, jako by se báchorky o tomhle nemělo mluvit nahlas: "Paní Jarmila řekla, že o tom rozhoduje ona, protože firmu vede od začátku." Stál jsem tehdy u okna kanceláře a díval se, jak dole na parkovišti mechanik Pavel myje starý Ducato hadicí, jako by ho chtěl ještě naposledy umýt, než ho pošlou do šrotu. Voda tekla po asfaltu k odtoku a on si prozpěvoval nějakou písničku z rádia, úplně mimo to, co se dělo nad ním.
Přišel jsem domů, Edita seděla u stolu a loupala jablka na štrúdl, celá kuchyně voněla skořicí. Řekl jsem jí o té dodávce a ona jen povzdechla: "Mami nikdy nevěřila, že to zvládneš vést sám. Od táty ne, prosím tě, nezačínej." A pak dodala něco, co mě zamrzelo víc než matka: "Nekomplikuj to, prosím." Jako bych to komplikoval já.
Vydržel jsem to ještě měsíc. Pak přišla ta sobota, kdy mi bratr od Miroslava, strýc Editin, Zdeněk, zavolal, že Jarmila chce servis přepsat čistě na sebe, prý že "s Bohoušem se to nedá pořádně řešit" a že mě chce vyplatit "podle odhadu, ne podle skutečné hodnoty". Odhad měl dělat sousedův kamarád, který prý dělá znalce, ale spíš jen soudní posudky na sekačky. Podle jeho čísel by moje polovina vyšla na jeden milion sto tisíc, i když servis s pozemkem měl reálně hodnotu aspoň tři a půl milionu. To už nebylo o dodávce. To bylo o tom, že mě chtěla vyšachovat úplně a levně.
V neděli večer, když listopadový vítr honil listí kolem kostela a v televizi zrovna běžela nějaká pohádka, kterou jsem vůbec nesledoval, jsem si sedl a napsal Editě zprávu — ne jí přímo, ale Jarmile, protože jsem věděl, že si to Edita stejně přečte. Napsal jsem, že chci schůzku u notáře v Rychnově nad Kněžnou, notářky Kolářové, u které jsme dědictví po Mirkovi vyřizovali. A že přinesu vlastní znalecký posudek.
Objednal jsem si posudek od soudního znalce z Hradce Králové, chlapa jménem Ing. Rejzek, který dělal specializaci přímo na autoservisy a dílny. Stálo mě to dvanáct tisíc korun a čtrnáct dní čekání, ale výsledek byl jasný: tři miliony čtyři sta tisíc korun za celý provoz včetně pozemku a vybavení. Vzal jsem tu složku, tlustou, se žlutými štítky na důležitých stránkách, a v pátek ráno jsem s ní přijel k notářce.
Jarmila tam seděla už s tou svou "znaleckou" verzí od souseda, s Zdeňkem po boku jako by potřebovala posilu. Edita seděla vedle mě, ruce sepnuté na klíně, nevěděla, na čí stranu se má postavit, a to mě mrzelo nejvíc ze všeho — že jsem ji do toho musel vůbec tahat.
Notářka Kolářová si přečetla oba posudky, položila je vedle sebe na stůl a řekla klidně: "Paní Jarmilo, tenhle druhý posudek nemá právní váhu, protože ho nevypracoval soudní znalec pro tento obor. Pokud budete trvat na vyplacení podle něj, pan Nedvěd má právo to napadnout u soudu, a s tímhle dokumentem," ťukla prstem na Rejzkovu složku, "byste prohrála. A ještě by vás to stálo náklady řízení."
Jarmila zbledla. Zdeněk vedle ní jen mlčel, díval se do stolu.
Řekl jsem tehdy jen jednu větu, kterou jsem si dopředu nepřipravoval, prostě vypadla: "Nechci vaši polovinu servisu, Jarmilo. Chci jenom svoji, oceněnou tak, jak skutečně stojí." Notářka připravila novou dohodu na místě — rozdělení podílů podle Rejzkova posudku, s tím, že Jarmila má šest měsíců na to, aby mě z mé poloviny vyplatila, jinak jde servis do dražby a rozdělí se výtěžek. Podepsal jsem. Podepsala i ona, ruka se jí trochu třásla, ale podepsala.
Servis mi nakonec vyplatila přes hypotéku na dům, ve kterém bydlela — nebylo to jednoduché, ale bylo to poctivé. Milion sedm set korun mi přišlo na účet začátkem března, přesně podle dohody. Tu dodávku na leasing si nechala, splácí ji dodnes sama, bez mého podpisu na jakémkoli dokumentu servisu.
S Editou jsme se pak jednou v květnu zastavili u servisu, jen tak, cestou na chalupu. Pavel myl nový Transit stejnou hadicí jako tenkrát ten starý Ducato, a když mě uviděl, jen kývl hlavou a řekl: "Motor táhne dobře, pane Nedvěde." Nic víc. A mně to najednou stačilo — že tam někdo pozná rozdíl mezi tím, kdo servis vede, a tím, kdo ho jen podepisuje.
