Purpurový sál v Konstantinopoli voněl kadidlem a rozehřátým voskem. Anna stála u okna a prsty svírala lem šatu z tmavě fialového hedvábí — barvy, která patřila jen jí a jejím bratrům, barvy zdí, mezi nimiž se narodila. Za oknem se leskla Zlatá brána, dole na nádvoří čekali poslové odněkud z francouzských krajů, s dary, s listy psanými cizím písmem.
„Řekni jim ne," řekla bratrovi Basileiovi, aniž by se otočila. „Jako všem ostatním."
Basileios se zasmál, ale bez radosti. „Tentokrát to nebude tak snadné, Anno. Tentokrát nejde o tebe."
Měl pravdu. Šlo o vojsko. Na severu se zvedlo povstání, které mohlo Basileia stát trůn, a jediný, kdo mu mohl poslat dost mečů, seděl v Kyjevě — kníže, o kterém se v Konstantinopoli mluvilo jako o barbarovi, který má tři sta žen a modly na kopci nad řekou. Vladimír nabídl vojáky. Za ně chtěl jedinou věc: Annu.
„Porfyrorozená se neprovdává za pohana," řekla Anna tiše, spíš sama pro sebe než pro bratra. „To se nestalo nikdy."
„Teď se to stane."
Plakala tu noc do polštáře vyšívaného zlatou nití, ne proto, že by Vladimíra znala a bála se ho — neznala ho vůbec — ale proto, že věděla, co znamená odejít z paláce, ve kterém se narodila v místnosti obložené fialovým kamenem, a už se do něj nikdy nevrátit. Ráno měla oči oteklé, ale hlas pevný, když řekla otcovskému rádci: „Raději bych zemřela tady, v Purpurové komnatě, než abych žila mezi barbary."
Basileios jí na to řekl jen: „Válku prohrajeme bez těch vojáků. A ty jsi jediná mince, kterou máme."
Měsíce plynuly a v Konstantinopoli slib odkládali. Vladimírovi vojáci povstání potlačili, Basileios seděl znovu pevně na trůně — a najednou už se o žádné svatbě nemluvilo. Posel za poslem jezdil do Kyjeva s omluvami, s dary místo nevěsty, s výmluvami o přípravách, které prý ještě nejsou hotové.
Vladimír čekal rok. Pak přestal čekat.
Zpráva dorazila do Konstantinopole za svítání: Chersonés, byzantská pevnost na krymském pobřeží, padl. Vladimírovo vojsko obléhalo město měsíce, přerušilo přívod vody vedený podzemními rourami, a když obležení začali umírat žízní, brány se otevřely. Kníže teď seděl v dobytém městě a vzkazoval do Konstantinopole prostě: „Pošlete sestru, nebo přijdu i pro hlavní město."
Anna stála znovu u okna Purpurového sálu, tentokrát s dopisem v ruce, který jí ještě chvěl prsty. Basileios vešel bez ohlášení, tvář popelavě šedou.
„Musíš jet," řekl.
„Vím."
„Nemusíš mi odpouštět."
Anna dopis složila, přeložila ho na polovinu a pak ještě na čtvrtinu, jako by tím gestem mohla zmenšit i to, co se s ní děje. „Neodpouštím ti to, Basileie. Ale pojedu. Ne pro tebe. Pro říši."
Loď vyplula z konstantinopolského přístavu na podzim, s ní kněží v černých rasech, písaři s truhlami plnými pergamenů, stavitelé, kteří v životě neviděli sníh, a ikonopisci, kteří si s sebou vezli barvy z drceného lazuritu, protože nevěděli, jestli je v té divoké zemi vůbec seženou. Anna stála na palubě a dívala se, jak se Zlatá brána zmenšuje, až z ní zůstal jen záblesk na obzoru, a pak nic.
V Chersonésu na ni čekal Vladimír osobně. Byl vyšší, než čekala, vousatý, v kožichu i přes teplé počasí, a díval se na ni s otevřeností člověka, který nikdy netušil, jak se u dvora mlčí zdvořile. „Tak tys jsou ta porfyrorozená," řekl místo pozdravu. „Nevypadáš jako pevnost, o kterou se válčí."
„A ty nevypadáš jako muž se třemi sty ženami," odpověděla Anna, dřív než si stačila uvědomit, že to řekla nahlas.
Vladimír se zasmál — poprvé od chvíle, co loď přistála, a poprvé také přestal vypadat jako dobyvatel a začal vypadat jako člověk. „To se teď změní," řekl. „Všechno se změní."
Pokřtil se tam, v Chersonésu, dřív než s ní vůbec promluvil o svatbě, jako by chtěl dokázat, že tenhle obchod není jen o vojsku a pevnostech. Anna mu stála po boku v chrámu vystavěném z kamene, který ještě páchl vápnem, a poprvé od odjezdu z Konstantinopole ucítila něco, co nebyl strach.
Do Kyjeva dorazili na jaře, po řece, kolem níž se kupily dřevěné domy a na kopci nad vodou stály dřevěné modly, které dal Vladimír krátce nato strhnout. Anna vystoupila z lodi do bahna a vlhkého chladu a první, co uviděla, byl dav lidí, kteří na ni zírali, jako by přišla z jiného světa — a v jistém smyslu přišla.
„Tady budeme stavět," řekl jí Vladimír o pár dní později a ukázal na místo nad řekou. „Kamenný chrám. Takový, jaké jsi měla doma."
„Tohle je teď tvůj domov," opravila ho Anna klidně.
Stavěli roky. Anna přivedla řemeslníky, kteří naučili kyjevské stavitele klást kámen tak, jak se to dělalo v Konstantinopoli, kněze, kteří začali psát první kroniky, ikonopisce, jejichž barvy z lazuritu nakonec přece jen doplulo po řece z jihu. Chrám nazvali Desjatinný, protože na jeho stavbu Vladimír věnoval desetinu svých příjmů, a když byl hotov, Anna v něm poprvé stála uprostřed vůně čerstvé malty a slyšela, jak se pod klenbou odráží zpěv v jazyce, kterému se teprve učila rozumět.
Zemřela v roce 1011, ve zdech chrámu, který sama pomohla postavit z ničeho jiného než z kamene a trpělivosti. Vladimír ji tam nechal pohřbít a o pár let později ulehl vedle ní.
Když se o pár století později historikové ptali, kdo vlastně přinesl Rusi víru, psaná slova a kamenné zdi, odpovídali jménem knížete, který nechal strhnout modly. O ženě, která přijela z Purpurového sálu s truhlou pergamenů a barvou z drceného lazuritu, se mlčelo — přestože to ona stála u okna toho chrámu, který sama pojmenovala domovem dřív, než to dokázal kdokoli jiný.
