Tři noci škrábala jedny dveře. Čtvrtou noc otevřel soused a strnul.
Miloš Bartoň nespal ani první noc po pohřbu. Tlak mu zase vyskočil, srdce bušilo jako o závod, a tak jen ležel na starém gauči a poslouchal ticho bytu, který byl najednou o polovinu prázdnější. Šedesát čtyři let, byt 2+kk v panelovém domě na sídlišti Vršovice, důchod, který sotva pokryje rohlíky a léky na tlak. Věra umřela v únoru. Odešla přesně tak, jak celý život žila — potichu, bez řečí, aby nikoho nezatěžovala. Jednou ráno se prostě neprobudila.
Dcera Jana bydlela v Brně. Volala jednou týdně, hlasem energickým a věcným:
— Tati, jak jsi na tom? Bereš prášky? Jíš pořádně?
Miloš vždycky odpovídal, že je v pohodě, prášky bere, jí taky dobře. Lhát nesnášel, ale povídat pravdu nemělo smysl — co by Jana zmohla odtud, z druhého konce republiky? Práce, manžel, dvě děti, hypotéka. Tam měla svůj život. Tady mu zbývalo jen pomalé odpočítávání dnů.
Byl konec října. Za oknem táhla ta mokrá, studená podzimní šeď, kdy stromy jsou už holé, sníh ještě nenapadl a celý svět vypadá jako vybledlá fotka. Miloš ležel a poslouchal, jak déšť ťuká do parapetu. A najednou v tom tichu — zvuk. Tichý, ale zřetelný. Škrábání. Jako by někdo opatrně, ale vytrvale škrábal na dveře. Ne jeho, ale sousedovic — přes chodbu.
Zaposlouchal se. Zvuk se opakoval. Znovu a znovu, klidně, rytmicky, jako staré hodiny, co tikají jedno a totéž.
— Myši, nebo co… — zamumlal a otočil se na bok.
Na myši to ale nevypadalo. Ty šustí rychle a nepravidelně, pak ztichnou a zas začnou. Tady se zvuk vracel pomalu a tvrdohlavě. Miloš to vydržel deset minut, pak vstal, nazul bačkory a přišel ke dveřím. Přiložil ucho k plechu. Teď už bylo jasné — zvuk šel z chodby, od dveří naproti. Toho bytu, co stál prázdný už čtvrtý měsíc.
Dřív tam bydlela paní Hrubá, drobná stařenka po osmdesátce, vždycky s bonbony v kapse zástěry. V létě si ji odvezly děti. Přijela tmavá kombina, za jeden den naložili krabice a ranečky a paní Hrubou posadili dozadu. Vypadala malá a zmatená, mačkala si v rukou kapesník a pořád se ohlížela na okna bytu, jako by tam něco nechala.
— Petře, nakrmíš mi kočku? — poprosila tehdy Miloše z okénka auta. — Toho ryšavého. Chodil za mnou každý večer. Vařila jsem mu rybu…
— Nakrmím, — odpověděl Miloš, přestože žádného ryšavého kocoura u ní nikdy neviděl.
Od té doby byt zůstával zamčený. Děti paní Hrubé ho zjevně nespěchaly ani pronajmout, ani prodat. Možná neměly čas, možná čekaly na vhodnou chvíli, kdy se pustí do papírování. Miloš nikoho nesoudil — život ho naučil nestrkat nos do cizích věcí. Jen když procházel kolem zamčených dveří, napadlo ho, že byt bez lidí přestává být domovem. Zůstávají jen cihly, beton a prázdnota.
Škrábání neustávalo. Miloš postál chvíli u dveří, mávl rukou a vrátil se ke gauči.
— Ále, co já s tím… — zamumlal spíš do prázdna než k sobě. — Musím spát.
Spánek ale nešel. Ležel a dál poslouchal ten rovný, tvrdohlavý zvuk, najednou tak živý uprostřed nočního ticha. A ten skřípot se ho něčím dotýkal zevnitř. Jako by škrábali ne na sousedovic dveře, ale rovnou po srdci, přesně na tom místě, co po Věřině smrti ještě nestačilo zajít.
Utichlo to až kolem čtvrté ráno. Miloš usnul neklidným spánkem. Ráno, když vynášel odpadky, se zastavil u sousedových dveří. Dole u prahu byla stará koženka posetá čerstvými světlými rýhami. Takže se mu to v noci nezdálo. Dřepl si a přejel prsty po stopách. Škrábance byly hluboké.
— Ryšák… — vzpomněl si na slova paní Hrubé a s námahou vstal, přidržuje se zábradlí.
Den proběhl obvykle. Miloš si uvařil kaši, vypil čaj, došel pro rohlíky, posedl si před domem s Karlem ze čtvrtého patra. Probrali blížící se zimu, která podle obou slibovala být krutá, a další zdražení energií. Karel po infarktu přestal kouřit, ale zvyku držet něco v puse se nezbavil a žmoulal v ústech nezapálenou cigaretu.
— Co seš dneska tak zasmušilej? — zeptal se a přimhouřil oči.
— A kdy jsem byl veselej? — mávl Miloš rukou.
— No… za Věry ses aspoň víc usmíval.
Miloš mlčel, vstal z lavičky a pomalu odešel domů.
Druhá noc začala stejně tichem. Jenže tentokrát Miloš už nespal a na něco čekal, sám nevěděl na co. Kolem půlnoci se ten zvuk vrátil. Škrábání. Stejně vytrvalé. Vstal z gauče, přehodil si přes ramena starý Věřin župan — svůj měl dávno roztrhaný, tenhle byl ještě teplý, froté. Kdysi voněl po manželce. Ta vůně už skoro vyprchala, ale zdálo se mu, že ji pořád cítí.
Došel ke dveřím, otevřel a vyhlédl na chodbu. Pod stropem svítila slabá žárovka, ještě od léta poznamenaná mušinci. V jejím žlutém světle konečně uviděl, kdo mu nedává spát.
U dveří paní Hrubé seděla kočka. Otočená čumáčkem ke dveřím, metodicky škrábala koženku pravou tlapkou. Ani se neohlédla, ničím se nerozptylovala. Škrab-škrab-škrab. Krátká pauza. A znovu: škrab-škrab-škrab.
Byl to opravdu ryšavý kocour. Ale tak vyhublý, že mu na hřbetě vystupovala páteř, boky měl propadlé a ocas, který u ryšavých koček bývá bohatý, mu visel jako tenká špinavá rampouška. Srst plná zplstnatělých chuchvalců a bodláků.
Miloš stál ve dveřích a mlčky pozoroval. Kocour pokračoval, člověka si vůbec nevšímal. Neměl na to čas — dělal to nejdůležitější, co uměl. Čekal. Čekal, až se ty dobře známé dveře konečně otevřou a z bytu zavane teplo, vařená ryba a vůně starých rukou, co voní moukou a ještě něčím, co se těžko pojmenovává. Ale každá kočka tu vůni zná. Tak voní láska.
— Hej, — řekl Miloš tiše. — Ryšáku.
Kocour se okamžitě zarazil a pomalu otočil hlavu. Velké žluté oči na vyhublém čumáčku se na Miloše upřeně zadívaly.
— Není tu, — řekl Miloš. — Paní Hrubá se odstěhovala. Chápeš? Odjela. Nikdo tam už není.
Kocour se na něj díval vteřinu, dvě, tři. Pak se odvrátil. A znovu začal škrábat dveře.
Miloše to sevřelo v krku. Polkl, odkašlal si, nešikovně přešlápl.
— No tak co… no co, hlupáku. Vždyť je tam prázdno. Nikdo za těmi dveřmi není. Chápeš to, nebo ne?
Kocour samozřejmě nechápal. Nebo možná chápal až moc dobře, jenže to nechtěl přijmout. V jeho světě za těmi dveřmi pořád žila hodná stařenka, co mu každý večer vařila rybu, lila mléko do misky a drsnou dlaní ho hladila po hřbetě se slovy:
— Jez, jez, ryšánku, moc jsi zhubnul…
Pro toho kocoura zůstával ten byt posledním místem na světě, kde na něj někdo čekal. Jedinou adresou, kde byl někomu potřeba. Proto škrábal dál. Nemohl uvěřit, že to jediné známé místo prostě zmizelo. Protože pokud zmizelo i tohle, co mu vlastně ještě zbývalo?
Miloš pomalu zavřel dveře a opřel se o ně zády. Pár minut stál bez hnutí a poslouchal, jak venku ten samý zvuk pokračuje. Škrab. Škrab. Škrab. Pak se vrátil na gauč, lehl si a přetáhl přes sebe deku skoro až k bradě. Neusnul. Ležel potmě a poslouchal.
Třetí noc přišla stejně — zvuk se ozval krátce po půlnoci, přesně jako předtím. Miloš tentokrát nečekal ani minutu. Vstal, oblékl si bundu přes pyžamo, obul boty a otevřel dveře dokořán. Kocour seděl na tom samém místě, jako by se odtamtud vůbec nehnul. Zvedl hlavu a podíval se na něj — bez strachu, bez útěku, jen s tou tichou, vyčerpanou trpělivostí zvířete, které už nemá co ztratit.
— Tak pojď, — řekl Miloš a otevřel dveře svého bytu doširoka. — Aspoň se najíš. Dál se uvidí.
Kocour se nehýbal snad deset vteřin. Pak vstal, přešel chodbu opatrnými, kolébavými kroky vyhladovělého zvířete a vklouzl dovnitř. V kuchyni Miloš nalil do misky mléko a nastrouhal kousek šunky, co měl v lednici na sendvič. Kocour jedl hltavě, div se nezadusil, a Miloš seděl u stolu a díval se, jak mu při každém soustu pod srstí naskakují žebra.
Ráno zavolal na obecní úřad a sehnal telefon na syna paní Hrubé, který bydlel v Kolíně. Muž byl zprvu podrážděný, že ho někdo otravuje kvůli kočce, ale nakonec přiznal, že o žádném zvířeti nevěděl a že byt stejně chtějí příští měsíc dát realitce. O kocoura zájem neměl žádný.
— Tak ho beru já, — řekl Miloš prostě, ani se nad tím dlouho nezamýšlel.
Odvezl kocoura, kterému začal říkat Ryšák, k veterinářce v Nuslích. Odčervení, vitamíny, vyčesání zplstnatělé srsti — přišlo to na dva tisíce sedm set korun, což byla pro Milošův důchod částka citelná, ale nezaváhal ani chvíli. Zaplatil hotově, poslední bankovkou z obálky, kterou schovával na zimní boty.
Ryšák se zabydlel rychle. První dva týdny spal u dveří, jako by pořád čekal, že se otevřou ty druhé, ne Milošovy. Pak přestal. Přesunul se na gauč, přímo vedle Miloše, tam, kde dřív sedávala Věra s pletením v ruce. Večer co večer mu dřepl na klín a předl tak hlasitě, že to bylo slyšet i v předsíni.
Když v prosinci zavolala Jana na svůj obvyklý nedělní telefonát, Miloš jí poprvé za devět měsíců neřekl, že je všechno v pořádku jen tak, z povinnosti.
— Mám tu kocoura, — řekl. — Ryšavýho. Škrábal se tři noci k sousedům, než jsem ho pustil dovnitř.
Jana chvíli mlčela.
— Tati, ty jsi nikdy neměl rád zvířata v bytě.
— Nemám rád prázdný byt, — odpověděl Miloš a Ryšák se mu v tu chvíli otřel o nohu a hlasitě zamňoukal, jako by chtěl potvrdit, že tohle rozhodnutí padlo správně.
O týden později přišel dopis od realitky ohledně bytu paní Hrubé — nabízeli Milošovi, jestli by nechtěl byt odkoupit jako přilehlý, spojit oba do většího. Cena přesahovala tři miliony korun, sumu, o které Miloš nemohl ani snít. Zavrtěl hlavou, dopis založil do šuplíku a nechal to plavat. Nepotřeboval víc metrů. Potřeboval jen, aby v jeho dvou pokojích nebylo ticho tak úplné.
Na jaře, když sníh roztál a na sídlišti začaly kvést první petrklíče u vchodu, Miloš vzal Ryšáka poprvé na balkon na sluníčko. Kocour se natáhl na starém županu, který mu Miloš prostě podložil místo deky, a Miloš stál vedle a díval se, jak srst konečně zase září ryšavě, hustě, jako by ji vůbec nikdy nic netrápilo.
