Věra Kadlecová bydlí v Brně, na Kounicově, ve třetím patře domu bez výtahu, a poslední tři měsíce nedokáže projít kolem dveří sousedova bytu, aniž by se zastavila. Byt patřil Pavlovi Dušánkovi, jejímu manželovi třicet dva let, který zemřel v únoru v Fakultní nemocnici u sv. Anny, dvě hodiny po tom, co jí ještě stihl říct, ať nezapomene zalít fikus na balkoně.
Fikus zalévá dodnes. Každé úterý, ve stejnou hodinu, kdy dřív nosila Pavlovi oběd do dílny — opravoval hodinky, měl krám kousek od Zelného trhu, a k Vánocům mu chodily fronty jako do cukrárny. Teď je krám zavřený, klíče leží v zásuvce vedle postele a Věra si každé ráno v duchu klade otázku, jestli má sílu ho vůbec otevřít, natož prodat.
Sousedka z prvního patra, paní Holubová, jí nosí bramboračku a říká, že bolest má vlastní kalendář, který nikdo nezná dopředu. Že jsou rána, kdy se člověk obleče a jde nakoupit, jako by se nic nestalo, a pak jsou dny, kdy stačí vůně kávy z automatu na rohu — přesně ta, kterou pil Pavel — a člověk stojí na chodníku a neumí udělat další krok. Věra tomu na začátku nevěřila. Teď ví, že paní Holubová má pravdu do posledního slova.
Nejhorší nebyl pohřeb. Nejhorší byl den o tři týdny později, kdy zazvonil telefon a ozval se hlas z pojišťovny — chtěli doplatit posledních pár tisíc korun z penze, protože formulář nebyl úplný. Věra seděla u kuchyňského stolu s propiskou v ruce a najednou nedokázala napsat vlastní jméno. Ne proto, že by zapomněla, jak se píše, ale protože jí došlo, že tohle je poslední papír, který se týká Pavla, a až ho podepíše, bude to definitivní. Sedm minut nehnutě seděla, než formulář dopsala.
Syn Tomáš jí volá z Ostravy každý večer v osm, přesně v čas, kdy dřív volal otci. Neříká jí, ať je silná. Naučil se to po druhém týdnu, kdy jí to řekl a ona mu položila telefon. Teď se jenom ptá, co vařila, jestli spala, jestli fikus ještě žije. A jednou za čas, bez varování, řekne: „Táta by se teď smál, kdyby viděl, jak se hádáš s tou televizí." A ona se opravdu zasměje — a hned potom je jí trapně, že se dokázala zasmát tři měsíce po pohřbu.
Trvalo jí to skoro celé léto, než přišla na to, co dělat s dílnou. Nechtěla ji prodat cizímu člověku, který by tam otevřel bistro nebo prodejnu mobilů — takové věci se teď v centru Brna dějí každý druhý týden. A prodat ji jen tak, bez rozmyslu, jí připadalo jako zradit třicet let Pavlovy práce.
V polovině září za ní přišel Pavlův bývalý učeň, Radek, kterému bylo pětadvacet a který se před dvěma lety odstěhoval do Prahy pracovat pro velkou hodinářskou firmu. Přijel autobusem, s taškou přes rameno, a řekl jí rovnou: chce se vrátit do Brna a otevřít si tam dílnu — ne tu samou, protože ví, že by to pro ni bylo těžké, ale kousek dál, na Josefské. A jestli by mu neprodala pár Pavlových nástrojů a stroj na leštění pouzder, který stál ve výloze a který ona sama neumí ani zapnout.
Věra ho pozvala dál, uvařila kávu — ne tu z automatu, tu opravdovou, v konvičce, kterou Pavel dostal k padesátinám — a dva dny přemýšlela. Pak zavolala Radkovi a řekla mu, že mu ten stroj neprodá. Že mu ho dá. A že dílnu na Zelném trhu mu pronajme za symbolickou korunu měsíčně na pět let, pod jednou podmínkou: nade dveřmi zůstane cedule s Pavlovým jménem, tak jak visela posledních třicet let.
Radek souhlasil, aniž by váhal. Podepsali nájemní smlouvu první říjnový pátek, u notáře na Joštově, a Věra si tu papírovou složku odnesla domů a položila ji vedle fotografie na poličce v obýváku — vedle té, na které je Pavel v montérkách, s lupou u oka, usmívá se na cosi, co drží v ruce.
Ten večer zalila fikus o hodinu dřív, než obvykle. Sedla si na balkon, i když už byla zima ve vzduchu, a dívala se na střechy, na kterých ještě svítilo pár oken. Telefon jí zazvonil v osm — Tomáš, jako vždycky. Řekla mu, že dílna bude dál fungovat, že cedule zůstane a že zítra jde koupit nové sazenice do květináče vedle fikusu, protože jeden konečně uschl. Tomáš mlčel o pár vteřin déle, než bývá zvykem, a pak řekl, že za čtrnáct dní přijede a přiveze vnučku, ať vidí, kde dědeček pracoval. Věra přikývla do telefonu, i když ji nikdo neviděl, a řekla, že bude čekat s bramboračkou.
