Bylo mi dvaačtyřicet, když jsem konečně přestala kontrolovat mobil každých pět minut.
Jmenuji se Božena, mám květinářství na Vinohradech, na Korunní, dva bloky od Jiřího z Poděbrad. Můj bratr Tomáš, o šest let mladší, převzal po tátovi autoservis v Hostivaři — tři stání, kanál, kompresor, který kvílel jako starý pes. Táta to napsal na Tomáše, protože „kluk musí mít řemeslo v ruce", a mně nechal chatu u Sázavy, kterou jsem stejně prodala, abych mohla otevřít květinářství.
Domluvili jsme se ústně — protože u nás v rodině bylo všechno ústně —, že dílnu jednou rozdělíme napůl, protože já jsem patnáct let pomáhala tátovi s účetnictvím zadarmo, po večerech, po zavírací době, s kalkulačkou a šanonem, u kuchyňského stolu, na kterém stála sklenice s vychladlým čajem s citronem, protože jsem ho vždycky zapomněla dopít.
Táta umřel v únoru, před dvěma lety. Zápal plic, deset dní na Vinohradské nemocnici. Tomáš za těch deset dní přijel třikrát. Já jsem spala na židli na chodbě, protože na pokoji nebylo místo, a jedla sendviče z automatu, protože bufet zavírali v šest.
Po pohřbu Tomáš řekl, že „prozatím" nechá všechno, jak to je, aby „nedělal papírový zmatek", a já jsem souhlasila, protože jsem byla v smutku a neměla sílu na notáře.
Čekala jsem. Volala jsem každý měsíc, pak co dva. Vždycky něco: sezóna, zákazníci, žena nemocná, dcera na táboře, nemá čas, přece vidí, jak je zavalený. Vymýšlela jsem si za něj omluvy sama, abych se s ním nemusela hádat. Posílala jsem esemesky s přáním k svátku, odpověď přišla o tři dny později, jedním slovem: „dík".
Loni na Štědrý den přijel na hodinu, dal si polévku, řekl, že musí jet, protože tchyně čeká, a odešel bez cukroví. Nezeptal se, jak jde květinářství. Nezeptal se, jestli to na Silvestra zvládnu sama.
V březnu jsem šla k notářce na Vinohradské, ke stejné, u které táta podepisoval závěť, abych se zeptala, jak to skutečně vypadá na papíře. Paní notářka, energická žena v brýlích s červenými obroučkami, otevřela list vlastnictví a řekla bez emocí: dílna je už tři roky celá na Tomáše, žádný zápis na mé jméno, žádná smlouva, žádný svědek toho ústního „rozdělíme se". Papír si nepamatuje sliby vyřčené u hrobu.
Vyšla jsem ven, sedla si na lavičku u zastávky tramvaje, tam, kde to vždycky voní pečenými kaštany z budky na rohu, a poprvé od tátovy smrti jsem neplakala žalem, ale zlostí sama na sebe — za ty dva roky čekání na telefon, který měl přijít „až bude čas".
Zavolala jsem Tomášovi ten samý večer. Zvedl to po čtvrtém zazvonění, v pozadí jsem slyšela televizi — zápas, komentátor křičel něco o rohovém kopu.
„Byla jsem u notářky," řekla jsem.
Ticho na druhé straně trvalo déle, než mělo.
„Boženo, teď není čas, mám hosty…"
„Nežádám o půlku dílny, Tomáši. Žádám o patnáct let účetnictví, které jsem dělala zadarmo, protože jsem myslela, že jsme rodina, a ne že dobrovolničím pro tvojí firmu."
„Tak to není…"
„Přesně tak to je."
Zavěsila jsem. Nečekala jsem na odpověď, protože jsem už věděla, jaká bude: další „musím jet", další tři dny ticha.
Týden nic. Pak esemeska: „Můžeme se sejít, promluvit si." Šla jsem. Ne s nadějí na půlku dílny — s tou nadějí jsem se rozloučila už na lavičce s kaštany — ale abych uzavřela účet, který jsem si sama vystavila zadarmo.
Sešli jsme se v hospodě na Korunní, té samé, kde si táta vždycky dával gulášovou polévku s vejcem. Tomáš přišel o dvacet minut později, omlouval se zácpou na Jižní spojce. Objednal si kávu, já vodu s citronem.
„Chci, abys věděla, že jsem to nedělal ze zlé vůle," začal.
„Já vím. Udělal jsi to z pohodlnosti. To je horší."
Vytáhla jsem z kabelky obálku — ne s požadavkem na polovinu dílny, ale s fakturou, kterou jsem připravila společně se svou účetní: patnáct let vedení účetnictví, oceněno tou nejnižší možnou hodinovou sazbou, vyšlo to na milion sedmdesát tisíc korun. Ne abych mu zruinovala firmu — rozložila jsem to na splátky na čtyři roky, s úrokem nižším než v bance. Ale reálné, na papíře, u notáře, s termíny.
Tomáš zbledl, když uviděl tu částku.
„Nemám takové peníze hned k dispozici."
„Nechci je hned. Chci je na papíře. S podpisem. Protože poslední ústní dohody v naší rodině skončily tak, že stojím sama v květinářství a počítám objednávky na Dušičky, zatímco ty hraješ stolní fotbálek s tchyní na Štědrý den."
Podepsal. Ne hned — odešel, vrátil se za tři dny, ale podepsal, protože věděl, že jinak půjdu k soudu, a tam by to vyšlo dráž a déle, a všichni zákazníci dílny by se o tom dozvěděli hned, protože v Hostivaři se drby šíří rychleji než zákazník po olej.
Od té doby nečekám na bratrův telefon. Už si neplánuju, co bych řekla, kdyby zavolal v neděli. Květinářství na Korunní má teď nad dveřmi ceduli s mým jménem — objednala jsem si ji ten samý týden, kdy jsme podepsali papíry u notářky, jako bych si sama chtěla připomenout, že to já platím nájem, já zavírám kasu, já rozhoduju.
Tomáš volá jednou za čas, zeptat se na převod, vždycky včas, vždycky se stejnou krátkou formulí: „dík, Boženo." Už se neptám, jak jde dílna. Nemusím. Kupuju si květinu na svůj vlastní stůl, chryzantému, tu samou, kterou jsem kdysi vždycky odkládala pro zákazníky, a stavím ji na okno, tam, odkud je vidět na zastávku tramvaje a budku s kaštany.
