Bylo mi šedesát tři, když jsem poprvé pochopil, že tchýně mě nenávidí přesně tolik, kolik stojí byt na Vinohradech.
Jmenuju se Radek Bukovský, jsem instalatér, dvacet let dělám na volné noze v Praze na Žižkově, a s Evou, mojí ženou, jsme spolu jedenadvacet let. Její máma, paní Zdeňka, mi od svatby říkala "ten váš pan Bukovský" – nikdy Radku, nikdy zeti, vždycky s tím odstupem, jako bych byl kohoutek, který jednou praskne a zaleje jí obývák.
Ten večer, o kterém chci mluvit, byl na začátku září, ve čtvrtek, chladno, na Žižkově už topili v domě, i když ještě nemuseli. Byli jsme u ní na návštěvě, na Vinohradech, v tom bytě po dědovi, kam nás zvala jednou za měsíc na guláš a bramborový salát jako na inspekci. Eva šla pro sklenice do kredence. Já jsem zůstal v předsíni zavazovat si boty – a přes pootevřené dveře do kuchyně jsem uslyšel, jak si stará mluví po telefonu se sestřenicí z Brna.
Řekla: "Já vím, že s ním nemá bejt šťastná, ale co já s tím nadělám, dvacet let jí to říkám a ona si stejně nakonec vybere toho instalatéra s prackama jak lopaty." A smála se u toho, tím smíchem, kterým se smějou lidi, když jim něco vůbec nepřijde na omluvu.
Stál jsem tam s tkaničkou v ruce a bylo mi jasné jedno: ona nečeká, až umřu. Ona čeká, až se rozvedeme.
Musím říct, jak jsem to viděl já, ne jak to vidí ona nebo Eva. Já jsem vyrostl v Kolíně, otec byl na dráze, matka v prádelně, u nás se nikdy neřešilo, čí je byt a čí je auto – řešilo se, jestli je na chleba. Když jsem potkal Evu, bylo mi jasné, že jde o holku z jiného světa, tátové v jejich rodině měli titul před jménem, u nás ho měl leda tak přednosta stanice. Nikdy jsem se necítil jako ten, co si "přivandroval" k penězům – naopak, patnáct let jsem platil polovinu nájmu z bytu, který na papíře patřil jen jí, protože "tak to bylo jednodušší s dědictvím", jak řekla paní Zdeňka. Souhlasil jsem. Vždycky jsem souhlasil. Myslel jsem, že to je ta cena za klid v rodině.
Co jsem si všiml a co asi Eva neviděla: paní Zdeňka mi nikdy nedávala talíř jako první, i když jsem seděl vedle ní. Vždycky nejdřív vnoučatům, pak Evě, pak sestřenici, pak mně, jako naposledy pozvanému hostu na vlastní rodinnou oslavu. A jednou, o Vánocích, jsem viděl, že do mého hrnku na kafe nalila míň, protože "tomu, co pořád jenom pracuje, stejně nikdy nezbejvá čas ho vypít celý". To byla její verze vtipu. Nikdo se nezasmál, kromě ní.
V tu chvíli v předsíni jsem se rozhodl, že už nebudu ten, kdo se omlouvá za to, že existuje.
Šel jsem domů a nic jsem Evě neřekl. Ne proto, že bych něco tajil zle myšleně – ale protože jsem věděl, že tohle není na hádku po večeři. Tohle je na rozhodnutí. Tři týdny jsem chodil do práce, opravoval kotle na Smíchově a na Žižkově, a v hlavě jsem si skládal jednu věc: co je fakticky moje.
A byla toho hrozně málo. Byt patřil Evě. Auto, škodovku, jsme kupovali společně, ale leasing byl psaný na ni, protože měla lepší bonitu. Dvacet let manželství a jediná věc, která byla nesporně a jenom moje, byla dílna v suterénu domu na Žižkově, kterou jsem zdědil po otci – malý prostor, čtyřicet metrů, plný nářadí, ale taky s vlastním výpisem z katastru na moje jméno.
Zavolal jsem si k sobě do dílny právníka, kterého jsem znal z bytovky, kde jsem měnil stoupačky – pana Doležala. Ne abych se rozváděl. Abych zjistil, co bych ztratil, kdyby k tomu jednou došlo, a co bych naopak mohl získat, kdybych začal jednat jinak než dosud.
Zjistil jsem tři věci, které mi změnily pohled na celou tu situaci.
První: byt na Vinohradech, ten po dědovi, ve kterém teď bydlí paní Zdeňka, nebyl jenom její. Před sedmi lety, když nastupovala do domova důchodců na zkoušku a bála se, že tam zůstane a bude potřebovat peníze na doplatky, převedla polovinu bytu na Evu – aby "v rodině zůstalo, co má zůstat v rodině", jak to sama formulovala. Jenže Eva byla v tu dobu vdaná za mě, a část toho podílu, podle společného jmění manželů, spadala i pod nás dva jako pár, protože ho Eva částečně splácela z peněz, které jsme si spořili společně na hypotéku na náš byt.
Druhá věc: firma, u které jsem dvacet let vedl fakturaci jako OSVČ, mi dlužila přes tři sta tisíc korun za práci, kterou jsem dělal a nikdy jsem to nevymáhal, protože "nebyl čas se s tím srát", jak jsem si to sám omlouval. Pan Doležal řekl, že je to promlčené jenom z části, a že klidně dvě stě deset tisíc korun ještě jde dostat, pokud se do toho pustím právní cestou hned.
A třetí, nejdůležitější: dílna po otci, ta malá místnost na Žižkově, měla podle odhadu, který jsem si nechal udělat, hodnotu kolem jednoho a půl milionu korun, protože stavební firma z vedlejšího domu potřebovala přesně tenhle prostor na propojení sklepů pro plánovanou přestavbu na coworking. Chtěli to koupit. Já jsem to dosud odmítal, protože "tam byl táta" a sentiment.
Sentiment jsem si nechal. Ale rozhodl jsem se, že přestanu být tím, kdo jedná jenom podle citu, když všichni ostatní kolem mě jednají podle papírů.
Přišel jsem domů, byla neděle, Eva vařila svíčkovou, voněla celá kuchyně, na rádiu hráli něco z Karla Gotta, jak to má ráda. Řekl jsem jí, sedni si, potřebuju s tebou mluvit o penězích, ne o nás. Řekl jsem jí přesně to, co jsem slyšel v předsíni u její matky. Neplakala, jenom odložila vařečku na okraj hrnce, což u ní znamená, že poslouchá pořádně.
Řekla mi, že to o mně máma nikdy takhle nemyslela nahlas při ní, ale že jí to nepřekvapuje, a že jí je to hluboce stydno. A pak řekla větu, která mi zůstala v hlavě: "Tak já jí ukážu, jak dopadá rodina, když si někoho takhle váží."
Za tři dny jsme šli společně, já a Eva, ne sami, do notářské kanceláře na Praze 2, kousek od Vinohrad, s panem Doležalem. Vzali jsme si tam ten podíl bytu, který Evě patřil a spadal do společného jmění manželů – a sepsali smlouvu, kterou Eva ten svůj podíl, na základě naší dohody, převedla rovným dílem na nás oba jako manžele, a ne jako výhradně na ni, jak to původně chtěla paní Zdeňka. Tím se ze mě, poprvé po jedenadvaceti letech, stal spolumajitel bytu, kde mi léta nedávali talíř jako prvnímu.
Zároveň jsem podepsal souhlas s prodejem dílny po otci stavební firmě, přesně za jeden milion sedm set tisíc korun, protože se ukázalo, že o prostor mají skutečně velký zájem a nabídku zvedli. A požádal jsem svého bývalého zaměstnavatele o narovnání dluhu – po dvou jednáních s advokátem souhlasili, že zaplatí dvě stě deset tisíc korun najednou, jinak půjde věc k soudu.
Peníze z dílny a z dluhu jsem nedal na společný účet. Otevřel jsem si vlastní spořicí účet u České spořitelny, na moje jméno, a tam jsem uložil jeden milion devět set deset tisíc korun. Poprvé v životě jsem měl něco, co bylo jenom moje, o čem nikdo nerozhodoval kromě mě.
Paní Zdeňka se o převod podílu dozvěděla, když si šla na katastru ověřit něco kolem svého důchodového příspěvku a úřednice jí z rutiny řekla, že vlastnický vztah k bytu je teď jiný, než čekala. Zavolala Evě, křičela do telefonu tak, že jsem to slyšel i já, přestože jsem stál u dřezu na druhém konci kuchyně. Ptala se, jak mohla "dát polovinu bytu tomu instalatérovi".
Eva jí na to klidně řekla: "Mami, ten instalatér je můj muž jedenadvacet let. A ten byt teď z poloviny patří mně, ne jemu – protože jsem se rozhodla, že to, co je moje, je i jeho. Přesně tak, jak sis to nikdy nemyslela u nás."
Sešli jsme se všichni tři o měsíc později, na Vinohradech, u ní v kuchyni, kde jsem tolikrát dostával polovinu porce. Přinesl jsem si vlastní hrnek – ten její, s ptáčkem, který mi dávala naposled, jsem si nevzal. Postavil jsem na stůl desky s výpisem z katastru, s podepsanou smlouvou o převodu podílu, a řekl jsem jí přímo: "Paní Zdeňko, už dvacet let čekáte, až tahle rodina skončí kvůli mně. Nestane se to. Ale od teď budu sedět u vašeho stolu jako spolumajitel toho bytu, ne jako host, kterýmu se nalejvá kafe naposled."
Neomlouvala se. Jenom seděla, ruce na ubruse, a dívala se na tu smlouvu, jako by čekala, že papír zmizí, když se na něj bude dívat dost dlouho. Nezmizel.
Dneska bydlíme s Evou dál v našem bytě na Žižkově, ten podíl na Vinohradech pronajímáme přes agenturu a peníze jdou na společný účet, na dovolené a na Evě splácení hypotéky rychlejc, než jsme plánovali. Paní Zdeňka mi občas ještě řekne "pan Bukovský", ze staré zvyklosti. Ale talíř mi teď podává jako první.
