Tři brčka trčela z kelímků limonády a sáček brambůrek se mi rozpouštěl v ruce, když jsem přišel z bufetu a zjistil, že Klára tam není.
Tuhle podrobnost si pamatuju líp než cokoli jiného z toho odpoledne. Bylo poslední srpnové sobota před začátkem školního roku a my jsme s dětmi vyrazili na Lipno – šest jejích dětí, moje kára naložená nafukovacími kruhy a lodí, kterou jsme koupili loni. S Klárou jsme spolu byli čtyři roky, ještě jsme se nevzali, papíry žádné, ale ty děti jsem měl rád, jako by byly moje. Nejmladší, Terezka, mi pořád ještě říkala "pane Adame". Nejstarší, dvanáctiletý Vojta, na mě koukal jinak – jako by pořád čekal, kdy zmizím i já.
Kolem poledne mě Klára poslala k bufetu na molu. "Kup limonády, než se ta fronta protáhne, děti pohlídám." Byl jsem pryč tak deset minut. Když jsem se vrátil, děti si stavěly hrad z písku, deka ležela rozprostřená, na ní její sluneční brýle a rozečtená knížka opřená o chladicí box. Jenom Klára chyběla.
Nejdřív jsem si myslel, že si zašla do vody. Pak jsem uviděl Vojtu, jak stojí u kraje jezera, bílý jako stěna a nehýbe se.
"Kde je máma?" zeptal jsem se ho. Neodpověděl.
Do večera pátrala celá pláž, vodní záchranáři, pak i policie z Českého Krumlova. K půlnoci se mluvilo o utonutí. Tělo se nenašlo nikdy.
Mohl jsem odejít. Čekali to ode mě skoro všichni – bylo mi osmadvacet, žádný prstýnek, žádný papír, který by mě k těm dětem vázal, a najednou šest dětí v šoku, které nebyly moje. Prodal jsem auto, abych zaplatil první měsíce nájmu většího bytu na Slovanech, vzal si druhou práci ve skladu na noční, naučil se plést culíky, podepisovat omluvenky do školy, sedět u postele, když se někomu zdálo o vodě.
Uběhlo deset let. Terezce bylo teď sedmnáct, Vojtovi dvaadvacet, studoval v Brně. V pátek odpoledne přijel domů z koleje a našel mě v kuchyni, jak se courám pod dřezem s hasákem, protože sifon zase odmítal držet těsnění.
Zůstal stát ve dveřích. Vysoký kluk s Klářinýma očima.
"Tati," řekl potichu, "myslím, že máš vědět pravdu o mámě."
Odložil jsem hasák na linoleum a posadil se na paty. Věděl jsem, že tahle věta čeká na svou chvíli už deset let – jenom jsem nečekal, že přijde zrovna teď, s vodou kapající z rozebraného sifonu.
Vojta si sedl naproti mně na kuchyňskou židli, tu se šťouchancem v opěradle, co jsme nikdy nevyměnili. Vytáhl z batohu tenkou modrou složku, obyčejnou, jakou prodávají v papírnictví za pár korun. "Našel jsem to v babiččiných věcech, když jsme s mámou – teda s babičkou Miladou – loni po Vánocích stěhovali sklep."
V té složce byly kopie lékařských zpráv z psychiatrické kliniky v Českých Budějovicích. Datum tři měsíce před tím výletem. Diagnóza, o které jsem nikdy neslyšel: těžká deprese s epizodami disociace, doporučená hospitalizace, kterou Klára odmítla podepsat.
"Babička to věděla celou dobu," řekl Vojta a hlas se mu zlomil jako klukovi, ne jako muži, kterým se snažil být. "Máma jí volala týden před tím výletem. Řekla jí, že už to nezvládá. Že se bojí, co udělá."
Podíval jsem se na tu druhou stránku – přepis hovoru, který si babička Milada zapsala do sešitu, protože prý věděla, že jednou bude potřeba to někomu ukázat. Klářina slova, přepsaná cizím rukopisem: *Nechci, aby mě děti viděly takhle. Ryan – to jsem tenkrát byl pro Kláru ještě "Ryan", jméno, které mi dávala z legrace, protože jsem jí připomínal jednoho herce – Ryan je bude mít rád i beze mě. Já vím, že bude.*
Seděl jsem s tou stránkou v ruce dost dlouho na to, aby voda ze sifonu stačila na podlaze udělat kaluž.
"Babička si myslela, že odešla sama. Že se do jezera nešla koupat, ale utopit," řekl Vojta. "Nikdy to nikomu neřekla, protože se bála, že bys nás pak nechtěl. Že bys myslel, že jsme rodina, kde se to dědí."
Ta věta mě zasáhla víc než cokoli za těch deset let. Ne vztek na Kláru – to přišlo až později, v noci, kdy jsem nemohl spát a počítal jsem, kolikrát jsem za tu dobu podepsal žádost o řidičák, vysvědčení, přihlášku na tábor, a nikdy jsem nevěděl, že jsem to podepisoval za ženu, která věřila, že mě tím osvobozuje. Ten večer jsem cítil hlavně jedno: že babička Milada nesla stejnou tíhu jako já, jenom sama, v tichosti, celých deset let, a nikdy mi nedala šanci se rozhodnout, jestli tu tíhu chci nést s ní.
Nazítří jsem zajel za Miladou do jejího domku v Hluboké nad Vltavou. Seděla na verandě, loupala jablka do kastrolu na štrúdl, jako by to byl obyčejný sobotní den. Když jsem jí položil tu modrou složku na stůl vedle misky s jádřinci, ruce jí ztuhly, ale neodešla, nezavřela dveře.
"Měla jste mi to říct," řekl jsem.
"Věděla jsem, že bys ji hledal jinak," odpověděla. "Že by ses po ní potápěl, dokud by tě samotného nevytáhli z vody. Chtěla jsem, abys měl aspoň naději."
Neřval jsem na ni. Neodpustil jsem jí přímo tam u toho stolu, žádná velká scéna se štrúdlem na pozadí. Vzal jsem tu složku zpátky, poděkoval jsem jí za jablka, která mi nabídla do sáčku, a odjel jsem.
Doma jsem tu neděli udělal tři věci. Zavolal jsem notáři, se kterým jsem před lety sepisoval opatrovnictví, a nechal jsem si vystavit úřední kopii všech dokumentů, které jsem za těch deset let podepsal jako pěstoun – aby je jednou měl Vojta pro sebe, černé na bílém, že to nebylo jen gesto, ale právo, které jsem si vybojoval na úřadech kus po kuse. Zavolal jsem na hřbitov ve Frymburku, kde měla Klára prázdný hrob s cenotafem, a objednal jsem novou desku – bez data úmrtí, jen jméno a věta, kterou vybrali společně všichni čtyři starší sourozenci: *Milovala nás, jak uměla.* A do té modré složky jsem přidal vlastní list papíru, na kterém jsem sepsal, komu jednou tu složku předám – ne abych ji schovával, ale abych ji už nikdo nemusel nosit sám.
Terezka se mě večer zeptala, jestli je mi smutno. Řekl jsem jí pravdu: že mi bylo smutno už deset let, jenom jsem to nazýval jinak. A že teď, když vím, co se stalo, mi aspoň není smutno sám – protože ona, Vojta a další čtyři to nesou se mnou, a tenhle dům pořád patří jim, se vším, co je v něm napsáno na moje jméno.
