Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu takhle otevřeně, ale bylo mi štěstí. Tichý druh štěstí, jaký má člověk po patnácti letech manželství, kdy už víš, kolik cukru dát manželce do kávy a kdy má rovnou mlčet. Jenže to ráno v Olomouci, ještě v posteli, jsem sáhl po telefonu ženy — svůj jsem nechal dole v kuchyni nabíjet — a stiskl zelené tlačítko, protože jsem myslel, že volá naše dcera ze školy v přírodě.
„Petro?" ozvalo se z druhé strany. Mužský hlas, klidný, jako by mluvil s kolegou z práce.
„Ne, tady Radek," řekl jsem. „Kdo volá?"
Chvíle ticha, pak: „Aha. Promiňte. Špatné číslo."
Zavěsil. A ten tón — moc rychlý na omyl, moc klidný na cizince — mi zůstal v hlavě jako oharek v popelu. Petra vyšla ze sprchy, vlasy zabalené v ručníku, a já jsem jí bez slova podal telefon. Prsty jí sjely po displeji na poslední hovor a telefon jí vyklouzl z ruky, žuchl na kachličky a odrazil se pod umyvadlo.
„Kdo je Jindra?" zeptal jsem se. To jméno svítilo v seznamu hovorů jako neonový nápis nad hospodou.
Řekla mi to celé u kuchyňského stolu, zatímco venku sousedovic pes štěkal na popeláře, co přijížděli s tím svým typickým skřípěním brzd. Jindřich, kolega z její kanceláře v pojišťovně, rozvedený, se s ní scházel od zimy. Prý to nikam nevedlo, prý to byla „jen útěcha", prý byl u nich doma poslední měsíce jako v márnici — mezi mnou a Petrou nic, jen společné účty a společný gauč.
Chtěl jsem se hádat, chtěl jsem křičet, ale místo toho jsem si jen uvařil čaj, který jsem nakonec nevypil. Řekl jsem jí, ať se do večera odstěhuje ke své sestře do Přerova. Nediskutovala. Sbalila dva kufry a nechala na věšáku v předsíni ten svůj červený kabát, co jsem jí koupil na výročí — nevím, jestli zapomněla, nebo to udělala schválně.
Byt najednou zněl jinak. Ne prázdně — jinak. Naše dcera Anežka, jedenáct let, se mě ptala, proč mamka spí u tety, a já jsem vymýšlel něco o „práci na projektu". Syn Matěj, patnáct, se nezeptal na nic, jen si sedl ke mně na gauč a mlčky se díval na hokej, což bylo jeho způsobem, jak říct, že to ví.
Tři týdny jsem žil sám s dětmi, s pračkou, co začala protékat, a s tím divným pocitem, že dům, který jsem si myslel, že znám nazpaměť, teď skřípe jinak. Vařil jsem knedlíky podle mámina receptu, nosil odpadky, kupoval rohlíky v Albertu přes ulici, a večer co večer jsem si na balkoně pouštěl cigaretu, kterou jsem nekouřil už osm let.
Pak jednou v pátek zazvonil domovní zvonek. Petra stála přede dveřmi s taškou přes rameno — tou samou, se kterou se ke mně kdysi stěhovala z podnájmu na Envelopě. Vypadala unaveně, jako by nespala.
„Můžu dál?" zeptala se.
Sedli jsme si do kuchyně. V troubě jsem měl ještě teplý chleba, protože jsem si ho ráno upekl, abych zabil čas. Řekla, že s Jindřichem je konec, že si uvědomila, co ztratila, že chce „ještě šanci, aby to napravila". Poslouchal jsem a cítil jsem v sobě něco jiného než vztek — bylo to spíš to, jak jsme spolu stavěli tenhle byt cihlu po cihle, jak jsme před deseti lety spolu vybírali tapety do dětského pokoje.
Neřekl jsem hned ano ani ne. Řekl jsem, že si to musím promyslet, a ona odešla, tašku přes rameno, dveře za sebou zavřela tak potichu, že to bylo horší než bouchnutí.
Ten víkend jsem strávil s Matějem a Anežkou u tchána na chalupě u Blanska. V sobotu večer, u ohně, mi Matěj řekl něco, co mě probudilo víc než kterákoli hádka: „Tati, ať uděláš cokoliv, ať to není kvůli nám. My budeme v pohodě tak jako tak."
V neděli ráno jsem zavolal advokátce, se kterou jsem se znal ještě ze studií — paní Součková měla kancelář kousek od hlavního nádraží. Nechtěl jsem se rozvádět ze vzteku, chtěl jsem si jen ujasnit, co je moje a co budu chránit, ať se rozhodnu jakkoli. Probrali jsme byt, který byl psaný na mě ještě z doby před svatbou, a spořicí účet, na který jsem si posledních pět let odkládal peníze z brigády — čtyři sta dvacet tisíc korun, o kterých Petra nevěděla nic, protože jsem to nikdy nezmiňoval, prostě jsem šetřil na stáří.
Když jsem se v pondělí vrátil domů, na stole ležel dopis od Petry — psaný rukou, ne esemeskou. Psala, že to chápe, že počká, že to nebude uspěchávat. Přečetl jsem ho dvakrát a pak jsem ho položil vedle fotky z naší svatby, která visela na lednici, přichycená magnetkou ve tvaru jablka, co jsme koupili na dovolené v Chorvatsku.
Ve čtvrtek jsem ji pozval na kávu do cukrárny na náměstí, ne domů — chtěl jsem neutrální půdu. Řekl jsem jí, že byt zůstane, jak je, napsaný na mě, že se nic měnit nebude, a že spořicí účet nechám tak, jak je — zavřený pro společné utrácení, otevřený jen pro děti a jejich budoucnost. Řekl jsem, že se může nastěhovat zpátky, ale že spíme každý ve svém pokoji, dokud znovu neuvidím důvod věřit, ne jen slyšet slova.
Zbledla, ale přikývla a zamíchala si kávu lžičkou, i když v ní už dávno nebyl cukr k rozpuštění.
Ten den odpoledne přišel Jindřich k naší bráně — Petra mu asi napsala, že končí. Stál tam v montérkách od pojišťovácké uniformy, nejistý, s otázkou v očích. Nechal jsem ho stát u branky, otevřel okno v prvním patře a řekl jen: „Tady už není co řešit." Zavřel jsem okno dřív, než stačil odpovědět. Za chvíli nastartoval starou Octavii, motor pár vteřin nerovně běžel na volnoběh a pak zvuk zmizel směrem k hlavní silnici.
Vrátil jsem se do kuchyně, kde Anežka s Matějem už krájeli ještě teplý chleba a mazali ho máslem tak silnou vrstvou, že tekla po kůrce až na prkénko.
