Kateřina. Vnučka, která se narodila v Třebíči, ale vyrostla u ní — v tomhle domě s oprýskanou omítkou a kapradím u studny. Teď bydlela v Brně, studovala historii, ale každý pátek vystoupila na zastávce Podklášteří a šlapala půl kilometru polní cestou jen proto, aby babičce pomohla zalít rajčata a poslouchala staré desky. Eva jí vždycky říkala: „Až já tady nebudu, ten dům jednou bude tvůj. Jen si pamatuj, co stálo před ním."
Ten pátek Kateřina přijela s papírem v kapse. Vypadala, jako by celou noc nespala. Vlasy měla svázané gumičkou, na krku pot.
Nejdřív se točila po kuchyni. Utrhla lístek z bazalky na parapetu, rozemnula ho mezi prsty, přičichla. Pak hohodila do dřezu.
Eva si všimla, že vnučka neřekla ani slovo o dopisu, který jí vyčuhoval z kapsy mikiny. Místo toho se zeptala:
„Babi, a to pole za stodolou — proč ho vlastně nikdy nikdo neseká?"
Eva položila nůž na prkénko. Rajče, které krájela, zůstalo napůl.
„Protože patří těm, co se ho zmocnili."
Kateřina vytáhla z kapsy složený list. Byl zpocený od její dlaně. Položila ho na stůl vedle solničky. Úřední dopis s hlavičkou Městského úřadu Třebíč, kulaté razítko, datum včerejší.
„Přišlo mi to. Tedy ne mně. Tobě. Ale tvé jméno vyškrtli." Kateřina ukázala prstem na řádek, kde bylo černým fixem přeškrtané „Eva Malátová" a dopsané „adresát neznámý".
Eva dopis neotevřela. Přiložila do kamen polínko, které se v ohni rozlomilo na dvě půlky. Až pak řekla:
„To nejsou úředníci. To jsou jejich vnoučata."
„Čí?"
„Sedni si."
Kateřina si sedla na kraj židle, jednu nohu pod sebe, jak to dělala od pěti let. Eva nalila čaj do dvou hrnečků s oprýsklým zlatem. Pak začala mluvit.
Květen 1957. Matce Evy bylo devětatřicet, Evě devatenáct. Matka bylinkářka. Uměla zastavit krvácení odvarem z kontryhele, uměla přivést na svět děti ve vesnici, kam doktor dojel až za dva dny. Měli tenkrát dům i pole, zapsané na matku. Jenže přišla komise — čtyři muži. Jeden v uniformě, dva v kabátech, čtvrtý jen tak, v košili. Prohledali sklep, našli usušené byliny, lahvičky s tinkturami. Matku odvezli bez soudu, bez papíru. Vrátila se až za sedm let, zlomená, a bydlela u sestřenice, protože její dům už patřil městu. Pak zemřela. A pole nikdy nikdo nevracel.
„Čtyři muži," opakovala Eva. „Jeden z nich byl pradědeček dnešního městského radního. Ten v košili. Zbytek jeho společníci."
Kateřina zírala na dopis. Otřela si čelo hřbetem ruky.
„A teď chtějí totéž? Vyškrtat tě a vzít dům?"
Eva si sedla naproti. Vzala dopis a podržela ho nad stolem.
„Ne. Teď chtějí, abychom jim ho daly samy."
Druhý den ráno přijeli. Čtyři. Černý octavia combi, rezavý renault master, bílá dodávka a obyčejné osobní auto. Zaparkovali před domem tak, že blokovali vjezd k sousedovi. Pes odnaproti štěkal jako smyslů zbavený, uvázaný u boudy, řetěz mu zvonil o plot.
První vystoupil muž v saku, v ruce desky s logem advokátní kanceláře. Za ním zeměměřič s odrazkou, úřednice s notebookem a řidič, který zůstal sedět.
Eva stála na zápraží. Nešla jim naproti. Kateřina se postavila vedle ní, v ruce měla telefon, jako by ho chtěla zapnout, ale jen ho svírala.
„Dobrý den, paní Malátová," začal advokát. „Městský úřad Třebíč zpracovává územní plán. Váš dům leží v zóně určené k rozvoji. Město má zájem o odkup. Nabízíme vám tři sta dvacet tisíc korun."
Eva si všimla, že Kateřina couvla k zárubni.
„A kdybych odmítla?"
Advokát se podíval na úřednici. Ta otevřela notebooks podržela ho tak, aby Eva viděla mapu s červeným šrafováním.
„V katastru je u vašeho domu poznámka z roku 1959. Vlastnické právo bylo přerušeno, nebylo nikdy řádně obnoveno. Město je nyní zapsáno jako uživatel pozemku. Dům je v podstatě stavba na cizím pozemku. Můžeme se dohodnout, nebo to vyřešíme právně. Do dvou týdnů."
Eva se neotočila. Ale koutkem oka viděla, jak Kateřina pomalu mizí dovnitř. Zůstala venku jen ona, čtyři lidi a pes, který nepřestával štěkat.
„Takže to je ta férová cena," řekla Eva do ticha, které se udělalo, když štěkot utichl. „Tři sta dvacet tisíc za všechno. A pojďme se podívat, kdo z vás má v té mapě křestní jméno po dědovi, co mi matku odvedl."
Nikdo se nepřiznal.
Eva vstoupila do kuchyně. Kateřina seděla u stolu, prsty oklepávala okraj hrnku. Z venku dolehlo nastartování aut.
„Veronika z archivu ti dá staré výpisy z tehdejšího okresního soudu," řekla Eva naprosto věcně. „Ale musíš jít dnes, dokud nezavřou. A já půjdu k notáři."
Kateřina zvedla hlavu. „Proč k notáři?"
„Protože ti dám dům teď. A ne až umřu."
Ten večer, už potmě, Eva seděla na dřevěné bedničce u vrat a čekala. Měla u sebe papírovou složku. V ní darovací smlouvu, kterou ještě hodinu před tím notář razítkoval, a potvrzení o zaplacení dvou tisíc sedmi set korun za registraci do katastru. Ukázala to sousedce přes plot, když se přišla zeptat, co ti cizí chtěli. Sousedka si složku prohlédla a vrátila ji se slovy: „Tak ať vědí."
V půl desáté se na cestě rozsvítila dálková světla. Černé auto — to samé, co ráno blokovalo vjezd. Zastavilo u vrat, okno se stáhlo. Advokát.
„Paní Malátová, město zítra podá žalobu."
Eva vstala. Podala mu složku. Neotevřel ji hned. Prsty mu zvlhly na břiše desek.
„Otevřete."
Uvnitř byla darovací smlouva na jméno Kateřina Malátová, dcera Hany Malátové, rozené z domu číslo sedmnáct. Níže kopie z archivu: zápis z výslechu matky z roku 1957, kde je vedle podpisu komise i razítko obce, které dnes ještě existuje. A poslední list — žádost o vklad do katastru podané elektronicky téhož dne v 16:32.
Advokát listy obracel. Ticho motoru bylo slyšet.
„Město to napadne," řekl, ale hlas mu klesl, jako by si sám nevěřil.
„Napadne. Ale vyřiďte jim, že už se nikdo nestěhuje. Ten dům patřil mámě, patřil mně a teď patří Kateřině. A pole za stodolou si klidně nechte. Jen toho psa odnaproti bacha. Řetěz má už nahnilý."
Eva se otočila a šla zpátky. Slyšela, jak se auto po chvíli rozjíždí. Vstoupila dovnitř. Kateřina ležela na kanapi oblečená, oči zavřené, ale nepravidelný dech. Eva ji přikryla dekou s vyšisovanými růžemi, která bývala matčina. Pak otevřela skříň a z horní poličky vzala starý černobílý snímek. Matka na poli, v ruce srp, rozevlátá sukně. Dopis od té komise byl schovaný za rámem.
Vložila fotografii zpátky lícem dolů, jak to dělala posledních sedmapadesát let. Jen tentokrát jí z toho nebylo smutno. Bylo jí cítit rajské z listí venku a vlhkou hlínou od studny.
Ráno, než Kateřina vstala, vzala Eva telefon a otevřela bankovní aplikaci. Na obrazovce svítila částka: 2 700 Kč. Platba potvrzena. Pak zvedla klíče, jeden z hřebíku v předsíni — ten rezavý od vrat — a pověsila Kateřině na zip batohu.
A když v osm přijel pošťák s doporučeným dopisem z podatelny města, Eva řekla: „Já nic nepřebírám. Adresát si vyzvedne osobně." A zabouchla za ním dveře tak, že se na věšáku rozhoupal starý baloňák.
Pes odnaproti znovu začal štěkat. Tentokrát mu Eva hodila přes plot kus suchého chleba.
