Padesát osm mi je a servis na Vinohradské jsem vedl s manželkou skoro třicet let, než mi loni v březnu umřela na infarkt přímo v kanceláři nad fakturama. Teď to tam táhnu sám, navíc čtyři zvedáky a dva mechaniky k tomu, a syn Tomáš, kterému je pětadvacet, přijde jednou v úterý po zavíračce a povídá, že mě chce s někým seznámit.
Myslel jsem, holka z jeho ročníku, možná z té autoškoly, kde dělal instruktora, než ho vzal k sobě do servisu. Přišla ve čtvrtek večer, měli jsme otevřenou lednici s pivem po směně, mechanik Pavel ještě uklízel nářadí. A ta žena — sympatická, upravená, v kabátě, co asi stál víc než moje měsíční nájem za garáž — se představila jako Bára. Je jí dvaačtyřicet. O sedmnáct let starší než můj kluk.
Neřekl jsem nic špatnýho, to podotýkám hned. Podal jsem jí ruku, nabídl kafe, zeptal se, čím se živí — vede účetní firmu kousek od Náměstí Míru, má dvě dospělé děti ze svýho prvního manželství, ve stejným věku jako Tomáš skoro. To mě sedlo víc než ten věkovej rozdíl samotnej. Představoval jsem si, jak jednou přijde na rodinnou oslavu a bude tam sedět vedle mýho vnuka, co je jí skoro vrstevník.
Tomáš to viděl na mně. Vždycky to na mně vidí, i když nic neřeknu — má to po mámě, ten cit. Řekl mi hned, jak Bára odjela svým autem, že ví, co si myslím, a že mu je to jedno. Že s ní je mu líp než se všema holkama, co je vodil předtím, a že ho nezajímá, co tomu řeknou sousedi na ulici nebo teta Jindřiška na dušičkách.
Já jsem mlčel, protože jsem nevěděl, co na to říct po pravdě. V servisu voněl benzín a stará gumová podlaha, rádio hrálo něco od Kabátů potichu z rohu dílny, a já se díval na fotku manželky, co mám přilepenou na dveřích od skříňky s nářadím. Přemýšlel jsem, co by na to řekla ona. Asi by mě plácla přes rameno a řekla, ať se nepletu klukovi do života, protože sama takhle jednou zastavila svýho bratra, když chtěl zakázat sestře vdát se za rozvedenýho chlapa o patnáct let staršího.
Za tři týdny přišel Tomáš znova, tentokrát sám, s papírem od notáře. Chtěl na mě přepsat svůj podíl v servisu — třicet procent, co dostal loni po matčině smrti — na Báru. Prej aby měla jistotu, kdyby se mu něco stalo, a aby to nebylo jen tak "na oko", jak to řekl. To už jsem se naštval doopravdy, poprvé za celou dobu.
Řekl jsem mu, že ten podíl je po mámě, že ho nedostal proto, aby ho hned rozdával ženský, kterou zná čtyři měsíce. Že jestli chce Báru zajistit, ať jí koupí prsten nebo ať se vezmou a udělaj si manželskou smlouvu jako lidi, ale že servis, kde jeho máma dvacet let seděla za tou přepážkou a počítala faktury do půlnoci, není žádná pojistka na city.
Pohádali jsme se přímo tam mezi zvedáky, Pavel to slyšel celý a předstíral, že hledá klíč na dvanáctku. Tomáš mi řekl, že jsem staromódní a že nechápu, co to znamená milovat někoho bez ohledu na věk nebo na to, co si myslí okolí. Já jsem mu řekl, že nechápu, proč má chuť dávat cizí ženský třicet procent firmy, kde jeho babička kdysi umyla první auto v roce devadesát dva.
Odešel ten večer naštvanej, dveře od dílny za sebou práskl tak, že spadla stará cedule "Otevřeno" ze zdi. Tři dny mi nebral telefon. Čtvrtý den mi zavolala Bára sama, ne on.
Sešli jsme se v cukrárně na Vinohradech, tam co dělaj ty věnečky, co měla ráda manželka. Bára přišla v obyčejným svetru, bez toho drahýho kabátu, a řekla mi rovnou, že o tom přepisu podílu nevěděla dopředu, že jí to Tomáš oznámil až po tom, co byl u notáře domluvit termín. Že mu řekla ať to zruší, že ona žádnej podíl v jeho servisu nechce a nepotřebuje, že má svoji firmu a svoje jistoty, a že takovej dárek by mezi nás akorát vrazil klín.
Řekla mi ještě jednu věc, co mě zarazila: že ví, jak to vypadá zvenku, dvaačtyřicetiletá ženská s klukem, co je jí skoro syn, a že se s tím naučila žít, protože její první manžel ji nechal patnáct let dělat všechno sama a pak odešel s třicetiletou sekretářkou, takže ví přesně, jak moc na tom věku nezáleží, a taky ví, jak moc někdy záleží.
Tomáš se vrátil za týden, přišel v sobotu ráno, kdy jsme měli otevřeno jen do dvanácti. Řekl, že zrušil ten návrh u notáře, že to Bára odmítla a že měl čas přemýšlet. Sedli jsme si na dvě staré židle před servisem, kafe v jedny ruce, hadr od oleje v druhý, a řekl mi, že mu nejde o to, aby jí něco dokazoval majetkem, že to pochopil až teď.
Řekl jsem mu, že chci, ať mi ji ještě jednou přivede, pořádně, na oběd, ne na rychlo po zavíračce mezi zvedákama. A že chci vidět papíry od jejího rozvodu a od jejích dětí, ne proto, že bych jí nevěřil, ale proto, že táta má právo vědět, do čí rodiny se jeho syn plete, ať je věk jakejkoliv.
Bára přišla za dva týdny na oběd k nám domů, přinesla víno a fotku svých dvou dětí ze studijního pobytu v Brně. Seděli jsme u stolu, kde dřív sedávala manželka, a povídali jsme si tři hodiny o servisu, o účetnictví, o tom, jak vychovat kluka, když má máma s ním samý problémy. Neřešili jsme věk ani jednou.
Podíl v servisu zůstal, jak byl — třicet procent na Tomášovi, napsáno po mámě, netknuté. Bára si nakonec vzala jen jedno: fotku manželky ze skříňky s nářadím, vyfotila si ji mobilem, řekla, že chce vědět, jak vypadala ta žena, po který zdědil Tomáš ty ruce a ten stejnej pohled, co má, když se zamyslí nad fakturou.
