Ten podnik se jmenoval U Zvonice, byl to malý bufet kousek od vlakového nádraží v Českých Budějovicích, a moje první směna tam vyšla na začátek prosince, kdy se venku už dělalo tma před pátou a na chodníku ležel rozjetý sníh s pískem. Jmenuju se Tomáš Bareš, bylo mi dvacet dva, práci jsem sehnal přes inzerát na nástěnce v menze a majitel, pan Structura, mi hned první den řekl, ať se nebavím se zákazníky víc, než musím.
Ve tři čtvrtě na deset, kdy jsme měli zavírat, seděla v rohu u okna jedna žena. Kabát měla přehozený přes židli, před sebou vystydlý čaj a dívala se ven, na tu rozsvícenou vánoční hvězdu, co visela na sloupu naproti. Pan Structura přišel k výčepnímu pultu, kývl bradou jejím směrem a řekl mi, ať jí to vyřídím sám, že prý tahle babka tu sedává do poslední chvíle skoro každý večer a jemu už to leze krkem.
Šel jsem k ní s hadrem přes rameno, jako bych utíral stoly, a řekl jsem, že za chvíli zavíráme, jestli by si ještě něco nedala. Otočila se ke mně — brýle měla trochu zamžené od páry z čaje — a řekla, že čeká, i když ví, že nikdo nepřijde. Zeptal jsem se, na koho. Řekla, že na syna. Že sem chodili, když byl malý, brávala ho po škole na kakao se šlehačkou, a teď má vlastní rodinu ve Vídni a na matku nemá čas.
Jmenovala se paní Věra Holubová, bylo jí sedmdesát osm. Já svoji mámu ztratil v jedenácti letech, autonehoda na silnici mezi Táborem a Soběslaví, a od té doby jsem si vlastně nedovolil na nikoho takového myslet, aby to nebolelo. Ale tenhle večer jsem se slyšel říct, že zítra nemám odpolední směnu a jestli by si nedala kafe někde jinde než tady, třeba v cukrárně na náměstí Přemysla Otakara II.
Přišla. Měla na sobě ten samý kabát, jenom si k němu vzala růžový šátek, a objednala si věnečky se šlehačkou, protože prý na věnečky nikdo nemá čas, když spěchá. Tak to začalo. Chodili jsme tam skoro každý den kolem čtvrté, sedávali jsme u okna s výhledem na kašnu, co byla v zimě vypnutá a obalená igelitem, a ona mi vyprávěla o tom, jak pracovala jako účetní v jihočeských mlékárnách, jak s manželem jezdili stanovat k Lipnu, jak čekala dvanáct let na byt.
Já jí zase vyprávěl, jak jsem se bál zkoušek na dálkové studiu ekonomie, jak nemám odvahu zavolat holce, se kterou jsem se rozešel, jak mi chybí někdo, kdo by mi večer řekl, ať si vezmu čepici. Ona mi to říkala. Pořád.
Únor byl krutý, mrzlo až praštělo, a paní Holubová jednou nepřišla. Zavolal jsem jí na starý nokia telefon, který nosila v kabelce, a ona sotva popadala dech. Sanitka jela z ulice Boženy Němcové dvacet minut, protože se ten den ucpala hlavní tepna kvůli honěné dodávce, co havarovala u kruháče. V nemocnici na Lidické mi lékařka řekla slovo, které jsem si napsal na papírek, abych ho nezapomněl — srdeční selhání, pokročilé stadium, otázka týdnů.
Zůstal jsem u ní. Bral jsem si volno, na které jsem neměl nárok, pan Structura mě nakonec propustil, protože jsem chodil pozdě a odcházel dřív, a mně to bylo v tu chvíli jedno. Sháněl jsem jí želé bonbony, které měla ráda, přinesl jsem rádio, aby měla na pokoji vysílání Českého rozhlasu Dvojka, poslouchaly se tam ty staré písničky.
Syn nepřijel ani jednou. Volal jsem mu dvakrát, číslo jsem našel v jejím diáři, poprvé se omluvil, že má pracovní jednání, podruhé to nezvedl vůbec.
Ten poslední večer, bylo to šestnáctého března, mi paní Holubová sevřela ruku vyzáblými prsty a zeptala se, jestli bych nechtěl být jejím synem. Řekl jsem jí, že jsem jím vlastně už dávno, jenom jsme to spolu nevyslovili. Usnula asi za hodinu a už se neprobudila.
Na pohřeb přišel syn. Přijel autem s vídeňskou espézetkou, v tmavém obleku, s manželkou, která se dívala do mobilu, a stál stranou, jako by nevěděl, kam se má postavit. Notářka, paní JUDr. Součková, mě zastavila po obřadu na chodníku před obřadní síní na hřbitově u Svaté Otýlie a řekla, že paní Holubová před smrtí sepsala dodatek k závěti — přede mnou, u ní v kanceláři na Lannově třídě, aniž jsem o tom věděl.
Byt po manželovi, garsonka na sídlišti Máj, měl podle znaleckého odhadu hodnotu asi 1 800 000 korun. Syn počítal, že ho zdědí a rovnou prodá — měl už domluveného kupce. Paní Holubová ho nechala mně, s jednou podmínkou zapsanou v dodatku: že se v bytě nesmí nikdy zřídit nic k pronájmu na krátkodobé ubytování, protože prý chtěla, aby tam někdo skutečně bydlel.
Syn stál u branky hřbitova a čekal, že to se mnou proberu, možná mi nabídne peníze za to, ať se vzdám nároku ve prospěch dohody, kterou už měl s právníkem připravenou. Řekl jsem mu, že mu žádnou podepsanou dohodu nepodepíšu a že klíče od bytu mám už od notářky v kapse. Otočil jsem se a šel k autobusu na zastávku Nemanice, protože jsem ten den neměl na nic jiného náladu.
O tři týdny později jsem se do toho bytu nastěhoval. Věci paní Holubové jsem nevyhodil — porcelánový servis po babičce z Domažlic, fotoalba, ten starý rádiopřijímač — všechno zůstalo na svém místě, jenom jsem přidal svoje knížky vedle jejích. Na chodbě u dveří pověsila kdysi cedulku s nápisem "Vítejte", já ji nechal viset.
Syn mi jednou zazvonil, na začátku léta, chtěl mluvit o tom servisu po babičce, že prý má pro něj citovou hodnotu. Otevřel jsem dveře jen na řetízek a řekl mu, že servis dostane, až mi ukáže aspoň jednu fotku, na které je s matkou po roce dva tisíce deset. Neměl žádnou. Odešel po schodech dolů a od té doby nezvonil.
