Vlaška Doubková zamykala veterinární ambulanci v Podolí každý večer ve stejnou chvíli — v půl sedmé, když z tramvajové zastávky přes ulici bylo slyšet poslední spoj do Braníka. Ten den ale telefon zazvonil dřív, než stihla zhasnout světlo v čekárně.
Volal Radek. Bývalý spolužák z gymnázia, se kterým se scházela ještě rok po svatbě — dokud manžel Bořek nezačal dávat najevo, že mu ta přátelství vadí.
— Vlaško, promiň, že volám takhle pozdě. Barča zase nežere, nemůže vstát. Podezřívám ji na tu dehydrataci, co jí diagnostikovali loni. Mám doma infuzi, ale neumím to napíchnout, víš přece. A auto mi navíc stojí v servisu na Vršovické. Zkoušel jsem sehnat veterináře k nám domů, všude mě odmítli, prý ať přivezu do kliniky. Nemáš někoho? Ty přece v tom oboru pracuješ. Zaplatím, kolik bude potřeba.
Barča byla stará labradorka, dvanáct let, kterou Vlaška pamatovala ještě jako štěně. Kdysi s ní a s Radkem chodívaly na procházky podél Vltavy, u Žlutých lázní, a povídaly si o ničem a o všem.
Zatímco poslouchala, telefon jí sklouzl mezi ramenem a uchem a ona si prohlížela vlastní ruku — na prsteníku prsten, který jí Bořek koupil ve zlatnictví na Národní před osmi lety. Za oknem ambulance projela tramvaj číslo 17, prázdná, jenom řidič a jedna stará paní vzadu.
— Přijedu, — řekla Vlaška. — Adresu mi pošli esemeskou.
Bořek byl na služební cestě, druhé za měsíc. Vracel se vždycky spokojený, s dárky, s omluvami za to, že musel zase odjet — ale k ní se nepřiblížil, jako by po ní vůbec netoužil. Předevčírem, když ho vyprovázela na Hlavní nádraží, jí i napadlo, že se od ní vzdaluje pomaleji, než by čekala od muže, který jí lže.
O dvě hodiny dřív jí volala kamarádka Iva, s kterou chodila na aerobik do fitka na Pankráci.
— Viděla jsem fotku tvýho Bořka na Instagramu. S nějakou blondýnou, popisek: Dovolená s milovaným. Vlaško, ty mu fakt tak věříš? Myslíš, že po těch služebkách jenom sedí v hotelu a dívá se na zprávy? Žádnej chlap nezůstane věrnej, to mi věř. Mě podváděl Standa, kamarádku ze sboru zase Milan. Tvůj se od nich neliší. Já bych na tvým místě nebyla tak slepá.
Vlaška se s tou fotkou nesetkala sama — vytáhla mobil hned po hovoru a marně scrollovala Bořkův profil. Žádná fotka tam nebyla. Buď ji smazal, nebo Iva viděla něco jinýho a spletla si to, nebo — a tahle možnost jí zůstala v krku jako kost — smazal ji, protože zjistil, že ji Vlaška viděla.
Teď stála v ordinaci s telefonem v ruce a myslela na dvě věci najednou: na starou labradorku, která nemůže vstát, a na muže, kterého do rána neuvidí.
Vzala tašku s infuzním setem, zamkla za sebou dveře a jela.
Radek bydlel v paneláku na Zálesí, ve druhém patře, byt páchl mokrou srstí a kávou. Barča ležela na dece v kuchyni, dýchala mělce, oči zapadlé. Vlaška klekla vedle ní, našla žílu na přední tlapě, napíchla set. Ruce se jí netřásly — tohle uměla zpaměti, dělala to stokrát.
— Bude v pořádku? — zeptal se Radek a posadil se na bobek vedle ní.
— Za hodinu ti řeknu víc. — Podívala se na kapající roztok, ne na něj.
Seděli tam skoro dvě hodiny, mlčky, jenom občas prohodili větu o tom, jak se Barča drží. Ke konci pes zvedl hlavu a olízl Radkovi ruku. Vlaška se usmála — poprvé za ten večer — a začala sbírat věci do tašky.
Telefon jí zazvonil, když scházela ze schodiště. Bořek. Volal z hotelu v Karlových Varech, kde měl být na semináři.
— Kde jsi? Volám ti už půl hodiny domů, nikdo to nezvedá.
— U Radka. Barča měla dehydrataci, píchala jsem jí infuzi.
Ticho na druhé straně trvalo přesně tak dlouho, aby stačilo Vlašce dojít k autu.
— U Radka? V noci? Vlaško, kolikrát jsem ti říkal —
— Bořku. — Otevřela dveře auta, sedla si, ale klíč nezasunula. — Iva mi dnes poslala, že jsi na dovolené s nějakou blondýnou. Fotka s popiskem Dovolená s milovaným. Chceš mi něco říct, než začneš řešit, komu smím pomáhat s injekcí?
Ticho bylo tentokrát delší.
— To je nesmysl, — řekl nakonec. — Jsem na semináři, Vlaško, tady je nás patnáct lidí z firmy, klidně ti pošlu fotku skupiny.
— Tak mi ji pošli.
Poslal ji za tři minuty — skupinová fotka před hotelem Thermal, patnáct lidí v reflexních vestách, žádná blondýna nikde. Vlaška se na ni dívala dlouho, hledala v ní něco, co by potvrdilo, co jí Iva řekla. Nenašla nic. Jenom unavené obličeje kolegů po celodenním školení a Bořka, jak stojí úplně vzadu, napůl mimo záběr.
Napsala Ivě jedinou větu: Pošli mi tu fotku, co jsi viděla. Odpověď přišla až ráno — omluvný text o tom, že si asi spletla profily, že to bylo v nějakým sponzorovaným příspěvku, který se jí zobrazil v mobilu, a že se prostě lekla a hned volala.
Vlaška tu zprávu přečetla třikrát, sedíc na kraji postele s ještě zapnutým budíkem na sedmou. Pak si vzpomněla na něco jiného — ne na fotku, ne na Ivu. Na to, jak se Bořek poslední tři měsíce vracel z cest a hned první večer usínal na gauči, ne v ložnici. Jak přestal chodit s ní na nedělní procházky k Vltavě, na které si dřív vždycky udělal čas. Jak jednou v koupelně rychle schoval telefon, když vešla.
To spojení jí nedávalo smysl jako důkaz nevěry. Dávalo smysl jako něco jiného.
Zavolala mu znovu, tentokrát v sedm ráno, dřív než odešel na snídani.
— Bořku, řekni mi pravdu. Ne o dovolené s blondýnou — o tom, proč se mnou poslední tři měsíce nespíš ve stejné posteli.
Odmlčel se dýl, než čekala.
— Nechtěl jsem ti to říkat po telefonu. Mám problémy s prací — ne tady, doma, ve firmě. Šéf mě tlačí kvůli výsledkům, a já — spím špatně, budím se v noci zpocenej, nechtěl jsem tě budit vedle sebe. Myslel jsem, že to zvládnu sám a řeknu ti to, až to vyřeším. Blbost, já vím.
Vlaška si sedla ke kuchyňskému stolu, nalila si kávu do hrnku, který jí darovala máma k narozeninám, a dívala se na páru, jak stoupá.
— Vrať se domů, — řekla. — Ne kvůli tomu semináři. Kvůli tomuhle rozhovoru, kterej si zasloužíme mít z očí do očí.
Bořek se vrátil o den dřív, v úterý večer, s taškou přes rameno a bez dárku poprvé za osm let manželství. Sedli si ke stolu, na kterém ještě stála fotka jejich svatby z chalupy u Sázavy, a mluvili tři hodiny — o tom, kolik si od koho půjčil na splátku hypotéky, o tom, že mu firma hrozila výpovědí, o tom, že se styděl přiznat, že věci nejdou tak, jak měly.
Vlaška ho nepřerušovala. Když domluvil, vytáhla z tašky notebook a otevřela účet stavebního spoření, který si vedla zvlášť, ze svého platu z ordinace — sto dvacet tisíc korun, které šetřila čtyři roky na rekonstrukci koupelny.
— Tohle použijeme na tu splátku, — řekla. — Ne proto, že bych ti musela věřit na slovo. Proto, že jsi mi to řekl a sedíš tady, u stolu, se mnou.
Iva jí ještě dvakrát volala v následujících týdnech, pokaždé s novou historkou o cizích manželech. Vlaška to na třetí pokus nezvedla. Napsala jí místo toho zprávu: Děkuju, že ti na mně záleží, ale příště, než mi pošleš fotku, ověř si, čí je.
O měsíc později přinesla Radkovi Barču na kontrolu do ordinace — psice se zotavila, srst zas lesklá, chuť k jídlu v pořádku. Radek stál v čekárně s vodítkem v ruce a díval se, jak Vlaška píše do karty poslední váhu.
— Jak se má Bořek? — zeptal se.
— Lépe, — odpověděla, aniž zvedla hlavu od papíru. — Bere si čtrnáct dní volna. Jedeme spolu na Lipno, jenom my dva.
Podepsala kartu, přibouchla ji a podala mu vodítko zpátky.
