Martin stál v předsíni a rukama blokoval dveře. Jako by měl právo mě nepustit ven. V ruce jsem držela kufr a za mnou zůstávala ložnice jeho matky. Posledních deset měsíců jsem z toho bytu skoro nevycházela. Hlídala jsem, krmila, převracela, prala, kupovala pleny pro dospělé. Martin se stavil jednou týdně na dvacet minut. Vypil kafe, které jsem uvařila já, a spěchal zpátky do svých „firemních záležitostí“.
Teď tam stál s roztaženýma rukama a řval, že nemá čas.
„Kdo se o ni postará?“ křičel. „Já mám práci!“
„Ty máš práci,“ řekla jsem. „A já mám taky jednu. Jenže tu svoji jsem posledních deset měsíců dělala po nocích.“
Neuhnul. Byl přesvědčený, že mě udrží. Vždycky to tak fungovalo — zařve, já se stáhnu, ustoupím. Jenže tentokrát jsem v kapse bundy měla složený papír. Návrh na rozvod.
Byt byl cítit léky a starým čajem. Na nočním stolku vedle postele jeho matky stála sklenice s nedopitou vodou a talířek s rozmočeným rohlíkem. Věra, Martinova máma, ležela na polohovací posteli. Deset měsíců se dívala do stropu a poslouchala, jak se její děti hádají o to, kdo z nich se o ni postará. Tu hádku vedli vždycky beze mě. V kuchyni, přede mnou, ale beze mě. Já jsem mezitím vařila oběd.
„Vždyť si tu jen sedíš,“ vyjel na mě Martin. „To já se musím honit po městě!“
Zasmála jsem se. Nedalo se to zastavit.
„Sedím?“ zeptala jsem se. „A kolik by stála agentura na celodenní péči? Řekněme sto padesát na hodinu. Krát dvacet čtyři hodin. Krát třicet dní. Krát deset měsíců. To máš zhruba milion osmdesát tisíc, Martine.“
Zíral na mě. Čísla ho vždycky rozhodila.
„Jenže ty bys agenturu nezaplatil,“ pokračovala jsem. „Ty sis z našeho společného účtu posílal peníze úplně jinam.“
„Co to meleš?“
Z tašky jsem vytáhla tenkou složku. Tmavě zelenou, s černou gumičkou. Martin se na ni podíval jako na zmiji. Možná proto, že ji znal — kupovala jsem ji rok předtím v papírnictví na Vinohradech, když jsem zakládala výkazy pro účetní.
„Co je v ní?“ zeptal se.
„Výpisy,“ řekla jsem. „Z tvého firemního účtu, ze společného, z toho, který sis založil loni v březnu v Opletalově ulici. A pár fotek.“
„Ty jsi mě sledovala?“
„Ne. Jen jsem si všimla, že máš novou kreditku od Air Bank. Tu mi neukazuješ. A že v pátek večer, když jsem převracela tvoji matku, jsi v Hradci Králové platil za večeři pro dva.“
Nastalo ticho. V kuchyni kapal kohoutek. Martin si sundal bundu, jako by mu najednou bylo horko, i když v bytě bylo sedmnáct.
„To je pracovní oběd,“ řekl.
„V pátek večer? V Hradci? Tvůj byznys je v Praze, Martine. A ta žena z fotek není tvoje kolegyně. Je to Lucie. Ta samá Lucie, kvůli které jsi před čtyřmi lety spal na gauči a tvrdil, že to byla chyba.“
Mlčel. Vytáhla jsem první fotku. Stáli spolu před hotelem. Byl tam datum a čas dole v rohu. Minulý čtvrtek, dvacet dvě čtyřicet sedm.
„To je jiná Lucie.“
„Na fotce z roku 2021 je úplně stejná,“ řekla jsem. „Píchnutí v uchu, řetízek se srdíčkem. To máš dvě takové Lucie?“
Chytil mě za zápěstí. Dost silně na to, aby to zabolelo, dost rychle na to, aby mě překvapil.
„Dej mi tu složku.“
Právě v ten moment se z ložnice ozval slabý hlas.
„Kláro…“
Martin se otočil. Vytrhla jsem se mu. A vzápětí někdo zazvonil u dveří. Dlouze. Dvakrát. Pak mužský hlas: „Policie České republiky. Otevřete, prosím.“
Martin zbledl tak rychle, že jsem to slyšela skoro víc než viděla. Ruka mu klesla. Otočil se ke mně.
„Co jsi udělala?“
„Já nic,“ řekla jsem. „To tvoje matka.“
Věra si mě zavolala. Sedla jsem si k ní na kraj postele. V ruce držela starý mobil — tlačítkový telefon s velkými čísly. Takový, co jsme jí koupili, aby mohla přivolat pomoc, kdyby upadla.
„Včera jsem policii volala já,“ řekla tiše. „Jen jsem mačkala ty velké číslice.“
„Proč?“
Místo odpovědi otevřela zásuvku nočního stolku. Uvnitř byl hnědý konvert. Tlustý, obnošený na rozích. Martin ho chtěl vzít. Věra položila kostnatou ruku na mou.
„Ne on,“ řekla. „Ty.“
Konvert byl od notářky z Pardubic. Uvnitř ležely dva papíry. Smlouva o převodu bytu v Hradci Králové a darovací listina. Martinův podpis byl na obou. Ale ne jako synův — jako zmocněnec. Věra mu podepsala plnou moc, když jí po mozkové příhodě tvrdil, že je to „jen formalita pro pojišťovnu“. Teď byt patřil firma, ve které figurovala Lucie.
Třásla se mi ruka, ne tou tíhou papírů, ale tou jednoduchostí. I když — ne. Nebyla to jednoduchost. Byla to přesnost.
„Když si myslel, že spím, volal,“ řekla Věra. „S tou Lucií. Říkal, že už to dlouho nepotrvá. Že pak byt prodá a koupí menší. Že já jsem beztak…“
Nedokončila. Nemusela. Martin stál ve dveřích ložnice a poslouchal. Poprvé za celou dobu, co jsem ho znala, neřekl nic.
Policisté znovu zaťukali. Hlasitěji. Šla jsem otevřít. Byli dva — starší poručík s knírkem a mladá žena v uniformě. Věra je pozvala dál. Sedla jsem si do křesla a dívala se, jak Věra, ležíc uprostřed polštářů, tiše vysvětluje, že jí zmizely peníze ze spořicího účtu. Sedm set šedesát tisíc korun. Úspory na rekonvalescenci, úspory, které dávala stranou přes dvacet let. Pryč. Přesunuto v pěti platbách. Všechny do stavební spořitelny. Účet patřil Lucie.
Martin si stoupl k oknu a díval se dolů na ulici. Neřekl ani slovo. Ani jedno. Jen si zapnul hodinky, které před chvílí nervózně rozepínal.
Poručík si vše zapisoval do bloku. Věra podepsala protokol. Ruka se jí chvěla, ale podepsala. Pak jsem jí podala sklenici s vodou a ona se napila. Pomalu. Soužela ji ta věc, ale brada jí držela.
Když policisté odcházeli, Martin se konečně ozval. „Já nic neukradl. Máma je zmatená.“
Poručík se na něj otočil. „To posoudíme, pane. Zatím vás požádám, abyste neopouštěl město.“
Zavřeli se dveře. Martin zůstal stát uprostřed předsíně. Já jsem si vzala kufr. Věra natáhla ruku a podala mi klíče od bytu.
„Co děláš?“ zeptal se Martin.
„Nic nechystám,“ řekla jsem. „Jdu domů. Tedy — do svého pronájmu. Tady už nemám co dělat.“
„A kdo se o mámu postará?“
„Od pondělí nastupuje pečovatelka z domácí péče,“ řekla jsem. „Tu plnou moc, kterou jsi matce podstrčil, jsem před dvěma dny zrušila u notáře. Novou plnou moc má Věra pro mě. Nebo pro nikoho. Jak si vybere. Já jí nic diktovat nebudu.“
Martin zbledl ještě víc. „To nemá právní váhu. Máma není svéprávná.“
„Posudek říká něco jiného,“ řekla jsem. „A policie to ode dneška bude zajímat ještě víc než tvoje slovo. Mimochodem, v tom konvertu je i tvoje zpráva Lucie, ve které píšeš, že starou už to nebude dlouho trápit. Věra ji našla v tvojí bundě, když se ti vysypaly věci. Nechala ji pro jistotu založit mezi výpisy.“
Výraz, který se mu objevil na tváři, se nedá vyprávět. Spíš popsat — pusu měl lehce pootevřenou, ruce sjel dolů, jako by ho někdo odpojil ze zásuvky.
Vzala jsem si z věšáku bundu. Věra měla na sobě můj starý svetr, ten tmavě modrý. Chtěla jsem ho nechat. Ale ona ho stáhla z rukávů a podala mi ho. „Až přijdeš na návštěvu,“ řekla.
Martin se najednou rozesmál. „Ty se s ní budeš pořád stýkat? Vždyť je to jen tchyně.“
„To je pravda,“ řekla jsem. „Už jen tchyně. Ale ty jsi jen syn, a za deset měsíců ses jí ani nezeptal, jestli jí není zima. Já ji znám zpaměti. Ty ani nevíš, jakou barvu má ráda.“
Věra se usmála. Takový ten křivý úsměv, co mají lidi, kteří už nemají proč se přetvařovat.
Dneska je úterý. Martin čeká na soud. Sedm set šedesát tisíc je zablokovaných na účtu Lucie — policie to stihla dřív, než je stihla převést dál. Já si pronajala malý byt u řeky v Hradci, dvacet minut od Věřina bytu. V pondělí, ve středu a v pátek k ní chodím. Ne jako pečovatelka — jako návštěva. Když je venku hezky, beru ji na balkon. Sedíme v bundách, protože Věra má po té nemoci pořád studené ruce, a díváme se na Labe.
Minulý týden mi ukázala výpis z banky. Sedm set šedesát tisíc se vrátilo. Policie potvrdila, že převody proběhly na základě plné moci, kterou Martin vyrobil, když byla v nemocnici. Údajně to u soudu zabere pár měsíců. Ale Věra to nechce hnát moc daleko. Říká, že by jen chtěla syna jednou vidět tak, jak si ho pamatovala. Já jí to nevymlouvám. Každý máme právo na svou paměť.
Kufr, se kterým jsem tehdy stála v předsíni, stojí teď prázdný ve sklepě. Mám v něm deky. Ty zimní, co mi Věra dala, když mi bylo chladno. Prý abych měla záminku je přinést zpátky.
Nepřinesla jsem je. Zatím.
