Barbora seděla u stolu a čekala, až tchyně dopoví větu. Věděla, co přijde – poznala to podle toho, jak si Vlasta narovnala ubrousek vedle talíře, přesně jako vždycky, když chystala něco nepříjemného.
„Do konce týdne se odstěhuješ," řekla Vlasta. „Radčin miminko se má narodit tady, v tomhle bytě. A pro tebe už tu prostě není místo."
Za oknem se stmívalo nad Vinohradskou třídou. Dole projížděla tramvaj číslo 11, někde v přízemí domu štěkal soused Kordík, ten hnědý kokršpaněl, co vždycky štěkal na výtah. Barbora ten zvuk znala nazpaměť – jedenáct let bydlela v tomhle bytě, jedenáct let poslouchala ten samý výtah, tu samou tramvaj, tu samou tchyni.
„Chceš, abych odešla," zopakovala pomalu, jen aby to slyšela nahlas.
„Ano. Radek a Radka potřebují byt pro sebe. Až se narodí dítě, konečně tu bude opravdová rodina."
Opravdová rodina. Barbora byla vdaná za Radka jedenáct let. Osm z nich žila pod jednou střechou s Vlastou, snášela její jemné poznámky u nedělního oběda, její připomínky, že v sedmadvaceti prodělaná nemoc jí vzala možnost mít vlastní děti.
„Radkovi jsi nikdy nedala dítě," pokračovala Vlasta a rovnala příbor, který nepotřebovala rovnat. „Aspoň jsme ti dovolili pár let hrát si na matku pro Toníka. Měla bys nám být vděčná."
Toník byl Radkův syn z prvního manželství. Bylo mu devět, když ho Barbora poznala – tichý kluk, co se bál nových lidí a nejmíň půl roku jí neřekl ani slovo navíc. Pomáhala mu s úkoly, nezapomněla na jediné narozeniny, chodila na třídní schůzky. Trvalo roky, než jí začal věřit, a ona ho k ničemu nenutila.
Jenže Vlasta se pořád pletla mezi ně. „Jeho rodina jsem já a jeho táta," říkala. „Neotravuj ho."
Až později Barbora pochopila, kolik toho Vlasta Toníkovi za jejími zády napovídala. Že ho Barbora nemá ráda. Že by ho nejradši poslala pryč. Že je jim na obtíž. Pravda byla úplně jiná – Barbora ho léta milovala potichu, bez nároku na cokoliv nazpátek.
Vlasta ale zapomněla na jednu věc.
Radek neplatil za ten byt v Karlíně. Platila ho Barbora. Čtyři roky šlo z jejího účtu měsíčně dvaadvacet tisíc korun nájmu – protože Radkova stavební firma se propadala do ztrát a jeho příjmy dávno nestačily na životní styl, kterým se Vlasta chlubila před kamarádkami z bytového domu. Radek platil nákupy a běžné účty za energie, drobnosti, které byly na očích a dělaly dojem, že se ještě stará o rodinu. Ale byt v Karlíně stál na Barbořině výplatní pásce.
Barbora pracovala jako farmaceutická analytička ve fakultní nemocnici, brala noční směny, když bylo potřeba, a vydělávala víc, než by si Vlasta kdy dokázala představit. Radek ji prosil, ať to před matkou nezmiňuje – nesnesl by, kdyby před ní vypadal jako neúspěšný. Barbora souhlasila, protože si myslela, že tím chrání jeho hrdost, a to jí připadalo jako projev lásky.
„Ví Radek, že mě vyhazuješ?" zeptala se.
Vlasta se usmála tím svým vítězoslavným úsměvem. „Můj syn je unavený z toho, jak tě musí táhnout. Možná konečně potkal někoho, u koho se zase cítí jako chlap."
V tu chvíli do sebe zapadly všechny ty podivné maličkosti, kterých si nechtěla všímat. Náhlé pracovní cesty. Telefon vždycky obrácený displejem dolů. Smazané zprávy, mazané příliš rychle na to, aby to bylo náhodou. Cizí parfém na saku. A ta neobvyklá vřelost v hlase Vlasty, kdykoli padlo jméno Radka.
Barbora nic nevykřikla. Nerozplakala se. Vzala kabelku a vstala od stolu.
„Dobře," řekla. „Odstěhuju se do soboty."
Vlasta si narovnala bradu, spokojená s tím, co považovala za dokonalé vítězství. Netušila, že žena, kterou právě vyhodila, byla jediný důvod, proč v tom bytě mohli bydlet ještě jediný den navíc.
*
Stěhováci přijeli v sobotu v osm ráno. Barbora jim otevřela, podala kávu z automatu na chodbě a ustoupila stranou.
Místnost po místnosti se byt vyprazdňoval. Sedačka, kterou koupila v obchodě na Národní. Jídelní stůl z ořechového dřeva. Obrazy, koberec po babičce, který si nechala vyčistit loni na jaře. Televize z obýváku. Myčka, trouba, lednice s ledovým dávkovačem – všechno, co si Barbora před čtyřmi lety pořídila na splátky, protože si tehdy myslela, že buduje domov.
S každou vyprázdněnou místností mizela z Vlastina obličeje ta jistota. Stála ve dveřích kuchyně v županu, dívala se, jak muži nesou ven pračku, a poprvé za jedenáct let neřekla ani slovo.
Ale nejděsivější nebyl nábytek, který mizel za dveřmi. Byla to obálka, kterou Barbora nechala ležet na holé podlaze jídelny, s Radkovým jménem napsaným čitelně vpředu.
Radek přijel v poledne, ještě v montérkách ze stavby, a našel prázdný byt a svou matku sedící na jediné zbylé židli u okna. Zvedl obálku, otevřel ji – uvnitř byla kopie nájemní smlouvy s jeho jménem jako novým nájemcem od prvního příštího měsíce, a jednostránkový dopis od Barbory: že od dnešního dne dvaadvacet tisíc korun měsíčně platí on sám, na účet majitele, číslo přiložené. Že ona byt opouští stejně klidně, jak jí bylo řečeno, aby odešla. A že poslední čtyři roky nájmu, které zaplatila ze svého, si nenárokuje zpátky – bere je jako cenu za to, že konečně ví, na čem je.
„Co to má znamenat?" zeptal se Radek a hlas se mu lámal. „Ty jsi platila nájem? Celou dobu?"
„Dvaadvacet tisíc měsíčně, čtyři roky," řekla Barbora klidně. „Devět set šedesát tisíc korun. Můžeš si to spočítat."
Vlasta vstala ze židle tak rychle, že jí spadl kabát z klína na podlahu. „To není možné. Ty jsi vždycky byla jen… jsi doktorka někde v laborce, ne…"
„Analytička ve fakultní nemocnici. S nočními směnami, o kterých jsi nikdy neměla zájem se ptát." Barbora si přehodila kabelku přes rameno. „Radku, ten byt teď platíš ty. Nebo se odstěhujete vy dva."
Radek na ni zíral, jako by ji viděl poprvé. Ze schodiště bylo slyšet, jak nahoru jde Radka, opatrně, jednu ruku na zábradlí, druhou na břiše. Zastavila se ve dveřích a rozhlédla se po prázdném bytě, po nábytku, který nebyl její a teď scházel, po tchyni sedící na podlaze mezi krabicemi.
„Co se stalo?" zeptala se tiše.
Nikdo jí neodpověděl.
Barbora prošla kolem ní ke dveřím. U výtahu se ještě jednou otočila – ne kvůli nim, ale kvůli Toníkovi, kterého v tu chvíli v bytě nebylo, ale kterému ten večer poslala zprávu: že bydlí teď v podnájmu na Vinohradech, kousek od jeho školy, že pokoj pro něj má, kdykoli bude chtít přijet na víkend, a že to, co se dělo mezi dospělými, nemá s ním nic společného.
Dole na ulici čekal taxík, který si objednala ještě před snídaní. Nastoupila, řekla adresu a dívala se z okna, jak dům mizí za rohem. Kordík dole ještě jednou zaštěkal na projíždějící tramvaj – a pak bylo ticho, jaké Barbora ve svém novém bytě neslyšela už dlouho.
