Ніхто не мріє в дитинстві стати людиною, на якій тримається вся родина. Ніхто не уявляє, як власне життя
Telefon zavrněl ve 3:04. Ani ne tak hlasitě, aby to probudilo celý dům na kraji Roztok. Jen tak akorát
Kahdelta yöllä, tarkalleen kello 2.07, puhelimeni värähti yöpöydällä. Ääni ei ollut kova. Se ei herättänyt
Položila hrnek na stůl tak prudce, že čaj přetekl přes okraj a rozlil se po ubruse. Pak řekla úplně klidně
Letette a poharat a konyhapultra, és a vörösbor kilöttyent a frissen vasalt abroszra. Nem emelte fel
Halvveis ut døra. Regnjakken allerede på, bilnøklene kalde mot håndflaten. – Thomas. Stemmen hennes kom
Катрусі навесні стукнуло п’ятнадцять. Раніше вона гасала з однокласниками на великій перерві, могла висіти
Markéta Nováková nikdy nechápala, jak její matka, kdysi uznávaná klavíristka, mohla takhle ztroskotat.
Вона завжди вважала, що мати — то приклад того, як не можна жити. Розумна, вродлива, з червоним дипломом
Pohřeb skončil a déšť ustal přesně ve chvíli, kdy poslední smuteční host zmizel za rohem krematoria.