Položila hrnek na stůl tak prudce, že čaj přetekl přes okraj a rozlil se po ubruse. Pak řekla úplně klidně, skoro jako by se bavili o počasí:
„Jestli teď odjedeš pro toho psa, už se nevracej.“
Stál jsem v chodbě paneláku na sídlišti v Brně, už v bundě, s klíčema od dodávky v ruce. Lenka na mě koukala z kuchyně a v jejích očích nebyl vztek. Byla tam únava. Taková ta těžká únava, když člověk už dávno všechno pochopil a jenom čeká, jestli mu dáš za pravdu, nebo ne.
„Lenko, vždyť sedí venku na tom betonu. Je listopad, leje.“
„A co jako? Půlka Brna je pod vodou, jestli sis nevšiml. Všechny je domů nepotaháš.“
„Ne všechny. Jenom toho jednoho.“
Povzdechla si a otočila se k oknu. Venku bylo to odporné brněnské počasí, kdy už týden lilo jako z konve a teploměr na parapetu ukazoval tři stupně. Voda stékala po skle a já věděl, že tam někde u Billy, za kontejnerama, leží schoulenej pod starejma paletama.
Prvně jsem ho zahlédl v úterý. Nebo to byla středa. Šel jsem kolem Billy pro rohlíky a on tam byl. Mohl mít tak patnáct kilo, srst slepenou od bláta, jednu packu zraněnou, jako by ji měl zlomenou, ale nijak extra se o ni nestaral. Když pes přestane kulhat a prostě jenom leží, znamená to, že na tu bolest už rezignoval.
Ten pes neštěkal. Nevrčel. Jen ke mně otočil čumák a zůstal tak.
Znáte ten výraz? Ten psí výraz, co na nic nečeká. Nečeká, že mu pomůžete. Čeká jenom, že půjdete dál, jako všichni před váma.
Šel jsem dál.
Vážně. Došel jsem do Billy, koupil rohlíky, máslo a balenou vodu, a pak jsem stál u pokladny a díval se na tu vodu z kohoutku na slevový akci a bůhvíproč jsem si vzpomněl na jeho tlapu. Na to, jak si ji olizoval. Nebo spíš jak se o to pokusil, ale pak toho nechal, protože i olizovat ho očividně bolelo.
Vrátil jsem se.
Sedl jsem si na bobek asi čtyři metry od něj, natrhl rohlík a položil ho na chodník. Nic. Deset minut. Patnáct. Pak se zvedl. Ne normálně – nadzvedl se na předních, zadní táhl za sebou, a tak se sunul ke mně, krok za krokem, celou dobu upřeně sledoval moje dlaně. Vzal ten rohlík tak opatrně, že jsem skoro nic necítil. A pak si sedl.
Jen tak si sedl vedle mě.
A já věděl, že je konec. Ne tam, v chodbě s Lenkou. U Billy na parkovišti.
Když jsem přišel domů a řekl jí to, poslouchala mě a neřekla ani slovo, dokud jsem neskončil.
„Takže ty mi chceš říct, žes našel někde psa a chceš si ho vzít domů.“
„Jenom na pár dní. Než mu bude líp.“
„Tomáši.“
„No.“
„My máme byt dva plus jedna. Ty jezdíš po stavbách, vracíš se v sedm, někdy v devět. Já mám pohotovosti v Bohunicích každý druhý víkend. Kdo s ním bude?“
„Budu vstávat dřív.“
„Ty? Člověk, co nedokáže vylézt z postele ani na tři budíky?“
Mlčel jsem.
„Za čtrnáct dní tě to omrzí,“ pokračovala. „On si zvykne a ty ho pak vyhodíš zpátky ke kontejnerům. Nebo budeš čekat, až to udělám já. To radši rovnou nic.“
„Neomrzí.“
„Všechno tě omrzí. I já tě omrzela, ne?“
Tohle už bylo z jinýho soudku. Tohle nebylo o tom psovi. Ale to mi došlo až mnohem později.
Hádali jsme se ještě asi hodinu. Mluvila o penězích, o tom, že plánujeme rekonstrukci koupelny, o srsti na sedačce, o tom, že je unavená a že podzim je sám o sobě na pytel a ona nepotřebuje další problém, o kterej by se měla starat. Většinu z toho měla pravdu.
Pak jsem si šel umýt obličej, oblékl bundu a vzal klíče.
„Ty tam fakt jedeš?“
„Jedu.“
„Tomáši, jestli pro něj teď odjedeš…“
Nedokončila to. Nemusela. Občas se ty věty ani nedokončovat nemaj. Když víte, jak zněj celý, je to skoro horší.
„Lenko.“
„Mezi náma je konec. Vážně. Já si to nevymýšlím, není to hysterie. Jestli projdeš těma dveřma, už se nevracej.“
Prošel jsem.
Nemohl jsem ho dostat do dodávky. Zkoušel jsem to dobrou hodinu, seděl jsem na mokrým betonu u Billy a mluvil na něj. Nevím proč, ale mluvil jsem na něj slovensky, jako na malýho kluka. O tom, že doma je teplo. Že mám starou deku. Že mu nikdo neublíží.
Nevím, jestli rozuměl slovensky. Ale když jsem natáhl dlaň po dvacáté, položil mi čumák do ní.
Zvedl jsem ho. V náručí se mi ztratil – vážil sotva dvanáct kilo, možná míň. Na dálku jsem ho přecenil. Na to, jak byl velkej, to bylo žalostně málo.
Když jsem se vrátil domů, Lenčiny věci z předsíně zmizely. V poličce na boty zel jeden celej prázdnej řádek. Na kuchyňským stole ležel papírek se vzkazem, byl napsanej na zadní straně účtu za elektřinu, a stálo na něm jen: Klíče mám u sebe. Přijedu si ve středu pro zbytek.
Nechal jsem ho na tom papírku.
První noc prospal na rohožce v koupelně, protože se bál vejít do pokoje. Ležel na mým starým ručníku, celej se třásl, a já seděl vedle něj na zemi a říkal mu, že je všechno v pohodě. Brečel bych, kdybych na to měl sílu. Ale neměl jsem. Vybíral jsem mu z kožichu třísky a takový ty malý bodláky, co se přichytěj na všechno, a přemejšlel, co právě udělal. Odešla mi ženská, se kterou jsem byl dvanáct let. Kvůli psovi.
Dvanáct let.
Druhej den jsem ho vzal na veterinu. Doktorka, taková mladá, energická, prohlídla tu jeho packu, udělala rentgen, vzala krev. Zlomenina srostlá nakřivo, takže bude kulhat napořád. Podvýživa. Kožní infekce. Spousta věcí latinsky, kterým jsem nerozuměl. Účet byl sedm tisíc korun. Plus speciální granule, plus prášky, plus mastičky na tlapy, plus očkování. Když jsem platil, viděl jsem, jak se mi ten účet za elektřinu s Lenčiným vzkazem doma na stole mění v něco jako symbol. V něco jako podpis pod smlouvou.
Pojmenoval jsem ho Barnabáš. Barney, zkráceně. Lence by se to nelíbilo, přišlo by jí to moc okatý. Ale ona už nebyla, aby se jí to nelíbilo.
První dva tejdny byly peklo. Barney se bál koštěte. Bál se zvednutý dlaně – i když jsem se jenom natahoval pro kafe z vrchní poličky, okamžitě padnul k zemi. Nežral, dokud jsem neodešel do vedlejší místnosti. V noci kňučel ze spaní. Já nespal skoro vůbec, protože jsem si pořád opakoval: tohle je omyl, ona si to rozmyslí, musí si to rozmyslet. Ale nerozmyslela. Ve středu přijela, já tiše seděl v obýváku, Barney schovanej pod stolem, a ona si vzala zbytek věcí. Slyšel jsem, jak chodí po ložnici. Jak třídí, co je její a co moje. Ani jednou se nepodívala do obýváku. Ani jednou.
Asi tři měsíce mi trvalo, než jsem přestal kontrolovat telefon. Ne že bych na ni myslel každej den, ale občas, hlavně večer, když jsem seděl na balkóně a Barney ležel vedle a funěl, napadlo mě, jestli neudělala chybu. Jestli to celý nebyla chyba.
A pak jsem na to jednoho večera kápnul. Seděl jsem na tý starý sedačce, Barney vedle mě, a jak ho tak hladím po tom jeho jednom uchu, co mu furt divně visí, došlo mi to.
Ona neodešla kvůli psovi.
Nikdo, s kým chcete zůstat, nestaví takové podmínky. Takové ultimátum člověk vyšle, až když dávno ví, že skončí, a jenom čeká na poslední kapku. Barney byl přesně tou kapkou. Spouští, na kterou jsem sám sáhl, protože jsem nemohl jinak. A možná právě proto to bylo jediný správný rozhodnutí.
Dneska je to skoro dva roky. Barney má dvacet osm kilo, srst hnědočernou, hustou jako liška, a běhá. Teda kulhá, ale běhá. To byste nevěřili, jak rychle dokáže běhat pes, co má křivou packu a oficiálně by měl šetřit klouby. Na procházkách kolem Brněnský přehrady vždycky všechny předběhne a pak se na mě otočí s tím svým výrazem: No tak dělej, člověče.
V létě jsem ho vzal k mámě na Vysočinu. Tam poprvé v životě viděl krávu. Ten pes, co přežil zimu pod paletama, se leknul krávy tak, že se mi schoval za nohy. Máma se smála tak, že jí tekly slzy.
Chodí za mnou po bytě. Všude. Na záchod, do koupelny, ke dveřím. Když si sednu, lehne si k nohám. Když vstanu, vstane taky, i kdyby měl zrovna nejlepší sen. Občas schválně přecházím z pokoje do pokoje, abych se podíval, jak pokaždý vstane, těžce si povzdechne a jde za mnou. Jako by si říkal: Bože, ten chlap je neklidnej.
Lenku jsem viděl jednou. Bylo to v centru, na Český, šla s nějakým chlapem. Vypadala dobře. Smála se. Kývli jsme na sebe. Barney, kterýho jsem měl na vodítku, na ni koukl, ale neštěkal. Na lidi, co tu nebyli, neštěká. Ví, že důležitý je jenom to, co je teď.
A tak jdeme dál. Po tý stejný ulici, akorát já zahýbám doleva k Moravskýmu náměstí, ona šla doprava k nádraží. Každý se svým psem, doslova nebo obrazně.
Večer ležel na mých nohách, těžkej, teplej, a já poslouchal, jak oddechuje. Jeho srst voněla deštěm, i když venku dávno nepršelo. Asi si tu vůni ponesu napořád. Ne jako vzpomínku na to, co jsem ztratil. Spíš jako připomínku toho, pro koho jsem se tenkrát rozhodl.
Já si vybral tuhle. Barney ve spaní natahoval packy a honil nějaký svůj psí sen. V pokoji bylo klidno. A já si uvědomil, že už dlouho, předlouho nic nehledám.
