— Máma si myslí, že tu autoservis by měl patřit jí, — oznámil Radek a nezvedl oči od mobilu. Seděl v obýváku, nohy na konferenčním stolku, jako by řešili, co bude k večeři, ne budoucnost dílny, kterou Petra šest let budovala vlastníma rukama.
Petra stála u dřezu a otírala si mastné dlaně do utěrky — ráno ještě vyměňovala olej v opravně, teď stála doma v kuchyni na sídlišti Lesná a poslouchala, jak se jí bortí svět.
— Cože?
— Slyšelas. Máma říká, že to tak bude spravedlivější.
Odložila utěrku na okraj dřezu — pomalu, aby to nebylo slyšet.
— A ty si to myslíš taky?
Konečně zvedl hlavu. Pohled unavený, jako když člověk musí vysvětlovat něco, co je podle něj úplně samozřejmé.
— Máma dala na začátek dvě stě padesát tisíc. Vzpomínáš? Říká, že je to fér.
Petra si vzpomínala až moc dobře. Ta částka se za ty roky připomínala tak často, že ji uměla odříkat pozpátku. Autoservis v Bystrci koupila před šesti lety — malou provozovnu se dvěma zvedáky, kompresorem, co vrzal jako umírající traktor, a smlouvou na jméno Petra Vránová. Radek tehdy měl exekuci na kartě a žádná banka by mu nic nepůjčila. Matka Jarmila přispěla oněmi dvě stě padesáti tisíci z celkových dvou milionů dvou set tisíc. Zbytek — devatenáct set padesát tisíc — byly půjčky, které Petra splácela sama, obědy z krabičky, zatímco kolegyně chodily na svíčkovou, a tři roky bez dovolené.
Jarmila bydlela deset minut autem, na Kohoutovicích, v paneláku, kde měla byt věčně v jakémsi podivném polopořádku — igelitky u dveří, které měly být "hned vyneseny", stály tam týdny. Přitom uměla hodiny vyprávět, jak těžký je život seniorů a jak jí děti vůbec nejsou vděčné.
Radek matku zbožňoval. Nebo se jí bál. Petra tyhle dvě věci roky nedokázala od sebe oddělit.
Druhý den zavolala Jarmila sama.
— Petulko, — začala tím hlasem, který znamenal: teď ti řeknu něco nepříjemného, ale tak měkce, že se nezmůžeš na odpor. — Přemýšlela jsem. Jsme přece rodina. Proč bychom si měly nerozumět?
— Ta dílna přece většinu dne stojí prázdná, ty jezdíš servisovat auta jinam, viď. A mně by se hodilo mít tam něco svého na stáří. Bylo by to logické, ne?
Petra právě stála na parkovišti u Alberta na Kráví hoře, kam zajela po směně. Kolem projížděly vozíky, lidé s taškami, něčí pes táhl majitele na vodítku k odpadkovému koši. Obyčejný podvečer. A tenhle hlas ve sluchátku.
— Já do té dílny jezdím každý den, paní Jarmilo. A je psaná na mě. Koupila jsem ji.
— Koupila jsi to z našich peněz, — okamžitě, bez pauzy, a hlas se změnil — ten pravý, skutečný.
Petra zmáčkla červené tlačítko. Prostě zmáčkla. Seděla pak ještě minutu a dívala se na palubní desku.
Večer přišel Radek domů později než obvykle. Od dveří bylo jasné, že s matkou už mluvil — poznala to podle toho, jak si svlékal bundu, pomalu, s okázalým klidem, který vždycky předcházel hádce.
— Petro, ona přece nemládne. Těžko se jí jezdí autobusem…
— Radku. — Přestala prostírat a podívala se na něj přímo. — Tvojí mámě je šedesát jedna. Řídí od osmdesátých let. Má vlastní auto, starší, ale má ho. A chce dílnu. Protože se jí to hodí. Tohle není o autobusech. Chápeš to vůbec?
— Je to moje matka, — řekl jen, jako by tím bylo vše vysvětleno.
Tu noc dlouho nespala. Nemyslela na dílnu. Myslela na to, jak před šesti lety stáli spolu u prodejce zvedáků a Radek ji objal a řekl: "Naše." Jak se tehdy cítila dobře — obyčejně, prostě: jsme dva a děláme něco společně.
Vzpomněla si na první setkání s Jarmilou. Tenkrata přišla s koláčem — ne jablečným, ale zelným, těžkým, mastným — a hned začala v kuchyni přerovnávat věci. Bez ptaní. Prostě brala a přerovnávala. A když to Petra jemně okomentovala, Jarmila se urazila na tři týdny a Radek chodil provinile.
Schéma fungovalo léta. Matka požadovala. Radek to nesl domů. Petra měla přijmout.
Ale dílna byla jiná věc. To byly papíry. Její jméno na výpisu z katastru — respektive na živnostenském listu a v nájemní smlouvě. Hranice, kterou nehodlala překročit.
Druhý den se objednala na konzultaci k advokátce. Kancelář byla v centru, na Joštově, s výhledem na Petrov. Mladá žena v brýlích ji vyslechla a přikývla:
— Pokud jste to koupila vy a smlouvy jsou na vaše jméno, tchyně nemá žádný nárok. Ani kdyby prokázala ten příspěvek — a to by musela — nezakládá to spoluvlastnictví.
Petra to věděla i tak. Ale potřebovala to slyšet od někoho jiného.
Když vyšla ven, telefon už vibroval. Radek. Schovala ho do kapsy, došla k autu, nastartovala.
Moje, pomyslela si. Poprvé za pár dní bez vzteku. Prostě jako fakt.
Jarmila zavolala další ráno v osm třicet, když Petra právě vyšla ze sprchy. Telefon ležel na umyvadle, displej svítil.
— Musíme se sejít. Promluvit si jako lidi, bez těch nedorozumění. Upekla jsem bábovku. Přijeď.
— Nepřijedu.
— Takže nechceš, — pronesla tchyně jiným tónem, a v něm se objevilo něco chladného jako průvan pod dveřmi. — Chápu. Urazila ses. Já jsem přece jen chtěla mluvit, po rodinnu…
Petra položila telefon a začala se sušit ručníkem. Ruce se jí netřásly. To bylo dobré znamení.
Večer se dozvěděla, že tchyně přijela k nim. Sama, bez ohlášení. Petra se vrátila z práce kolem sedmé, otevřela dveře — a z kuchyně slyšela Jarmilin hlas. Hlasitý, sebejistý, jako u člověka, který dávno rozhodl, že i tenhle byt je trochu jeho.
— …ona prostě nechápe, že se to v rodině takhle nedělá. Vysvětluju jí to, vysvětluju, a ona…
Petra se zula. Pověsila bundu. Vešla do kuchyně.
Jarmila seděla v čele stolu — přesně tam, kde obvykle sedávala Petra — a pila čaj. Před ní stál talíř se sušenkami, které si zjevně přinesla sama. Radek seděl naproti s výrazem člověka, kterého pomalu vtahuje bažina, ale dávno se přestal bránit.
— No, konečně se ukázala, — řekla Jarmila. Ne hrubě. Hůř — povýšeně. — Čekali jsme na tebe.
— Bydlím tady, — odpověděla Petra klidně. — Nemusím čekat na svolení.
— No proč hned takhle… — tchyně mávla rukou. — Já to myslím dobře. Radečku, řekni jí.
— O co jde? — Jarmila udělala velké oči. — Já chci jen normálně pomluvit, u čaje, jako lidi. Petulko, sedni si, naliju ti.
— Ve svém bytě si naliju sama, — řekla Petra, vzala hrnek z police a natočila vodu z filtru.
Jarmila se na ni podívala s výrazem uražené důstojnosti. Jako by to ona vešla do cizího domu bez pozvání, a ne naopak.
— Takže takhle, — pronesla tchyně pomalu. — Já jsem tu tedy cizí. Matce manžela ani nenaleje.
— Máte nalito, — Petra kývla na její hrnek.
Radek vydal tichý zvuk — ani ne povzdech, spíš zasténání. Jarmila si založila ruce na hrudi.
— Dobře. Když už tak — tak přímo. Dílna. Chci pochopit, proč mi odmítáš tak jednoduchou prosbu. Nechci si to nechat navždy — jen přepsat, kvůli pořádku. Budu klidnější.
— Vy budete klidnější? — Petra odložila hrnek. — Paní Jarmilo, dílnu jsem koupila za svoje peníze, je psaná na mě, jezdím tam denně. Jaký pořádek máte na mysli?
— Dvě stě padesát z dvou milionů dvou set. Pamatuju si to. Děkuju za ty peníze. Ale to nezakládá nárok na dílnu.
— To se nazývá pomoc! — hlas tchyně stoupl. — Pomáhala jsem, když jste neměli nic! A ty teď…
— Měli jsme, — přerušila ji Petra klidně. — Jen míň, než bylo potřeba. To je rozdíl.
Jarmila zmlkla. Dívala se na ni tak, jak se dívá na člověka, který se najednou ukázal jako nepohodlný — ne zlý, ne hrubý, prostě nepohodlný. Takový, kterého nejde přemluvit.
Radek doprovodil matku ke dveřím sám. Petra zůstala v kuchyni, slyšela z chodby tchynin ztišený hlas — už bez toho dřívějšího náporu, spíš stížený tónem, který Petra už uměla rozpoznat: je mi zle, trpím, ty musíš něco udělat.
Když se Radek vrátil, posadil se ke stolu. Podívala se na něj pozorně — jako na něco, co dávno zná, ale teprve teď vidí doopravdy.
— Radku. Přijela k nám bez ohlášení. Sedla si na moje místo. Chce moji dílnu. A já mám být měkčí?
Mlčeli oba. Za oknem hučelo sídliště — auta, něčí hlasy zdola, obyčejný večerní šum. Petra se dívala na stůl, na jeho ruce, na to, jak sedí — schoulený, jako by se zmenšil. Vždycky tak seděl po setkání s matkou.
— Poslyš, — řekla najednou tiše. — A ty sám, co si myslíš? Ne to, co říká ona. Ty. Myslíš, že má pravdu?
Mlčel. Petra přikývla — pomalu, jako by uvnitř něco cvaklo a zapadlo na místo.
Vstala, odnesla hrnek do dřezu, opláchla ho. Pak sundala z háčku klíče od auta — vlastně od dílny — a strčila je do kapsy džín. Jen tak. Mechanicky. Nebo ne.
Další den Jarmila volala znovu. Petra byla v servisu, pod autem, telefon ležel v kanceláři displejem dolů. Pak znovu. Pak napsala Radkovi: řekni své ženě, že se to takhle nedělá.
Petra tu zprávu uviděla večer, když Radek nechal telefon na stole a odešel do koupelny. Neschválně — displej prostě svítil. Přečetla si to a odložila mobil.
Své ženě. Takže pořád je jeho. Zajímavé.
Otevřela notebook a začala prohlížet inzeráty. Ne na auta. Na byty — malé, garsonky, v okolí ulice Cejl, kde měla dílnu, aby to bylo pěšky. Jen se dívala. Jen tak, ze zvědavosti.
Jarmila volala v sobotu v sedm ráno, kdy normální lidé ještě spí. Petra to nezvedla. Zvedl Radek — vyšel do chodby, mluvil tiše, deset minut. Vrátil se s výrazem, jako by právě zjistil, že přišel konec světa.
— Máma říká, žes ji záměrně ponížila.
— Chce, abychom přijeli. Dneska. Ještě si promluvit.
Petra se dívala do stropu — bílého, rovného, s malou prasklinou u římsy, kterou měli zamazat už dva roky.
— Nepojedu, — řekla. — Jeď sám, jestli chceš.
Radek odjel za hodinu. Petra si uvařila kávu, otevřela notebook a pokračovala v prohlížení bytů. Našla dva zajímavé — oba v okolí Cejlu, oba v ceně, kterou by unesla sama. Zapsala si adresy do poznámek. Jen pro jistotu.
Radek se vrátil k obědu — mlčenlivý, napjatý jako stlačená pružina. Šel do kuchyně, nalil si vodu, vypil ji vestoje.
— Máma jede pryč. Do Chorvatska. Má tam známou, dávno ji zve. Říká, že tady pro ni nemá smysl zůstávat, když vlastní syn neumí matku ochránit před vlastní manželkou.
Řekl to s rozvahou — každé slovo na svém místě, každé slovo cizí, ne Radkovo. Jen to předával. Jako vždycky.
— Prý příští týden. — Odmlčel se. — Chápeš, že se opravdu urazila?
— Radku. Tvoje máma se uráží pokaždé, když nedostane, co chce. To není urážka — to je nástroj. Jen sis zvykl to nerozlišovat.
Díval se na ni dlouho. Pak odešel do pokoje a zavřel dveře.
Jarmila odjela ve středu. Petra to věděla od Radka — ten ji odvezl taxíkem na letiště do Tuřan, vrátil se zamlklý, dlouho seděl v křesle s telefonem. Petra mezitím třídila pracovní papíry, skládala do desek, podepisovala. Obyčejný večer.
— Umí to dělat velmi přesvědčivě.
— Je to moje matka! — najednou ostře, s vypětím — poprvé za pár dní mluvil tak hlasitě. — Umíš se k ní vůbec chovat lidsky?
— Chovala jsem se k ní lidsky šest let, — odpověděla klidně. — Snášela jsem poznámky. Mlčela jsem, když přerovnávala věci v našem bytě. Usmívala jsem se, když mi vysvětlovala, jak se správně vaří knedlíky. Tomu se říká lidsky. A když jsem poprvé řekla ne — stala jsem se nepřítelem.
Neodpověděl. Jen se díval kamsi mimo ni.
— Radku, — řekla tišeji. — Zeptám se tě naposledy. Na čí jsi straně?
Mlčel. Petra přikývla. Vstala, vzala desky, odložila je na polici.
Jarmila se z Chorvatska nevrátila. Psala Radkovi každý den — dlouhé zprávy, které jí občas předčítal nahlas, jako by čekal nějakou reakci. Petra poslouchala, přikyvovala a pokračovala ve své práci. V servisu. Ve večeři. V životě.
Jednou večer jí Radek ukázal fotku — tchyně na terase nějaké restaurace, v klobouku, se sklenkou, vedle neznámá žena středního věku. Obě se usmívají.
— Docela se tam zabydlela, — poznamenala Petra.
— Píše, že je tam hezky. Teplo, — Radek se díval do mobilu. — Prý tam možná zůstane déle.
O týden později Petra našla byt. Garsonka, čtvrté patro, okna do dvora, klid. Majitelka byla milá žena kolem padesátky, půl hodiny si povídaly a všechno se vyřešilo rychle, bez zbytečných řečí.
Domů se Petra vrátila večer, postavila na stůl dvě tašky s nákupem a řekla Radkovi — prostě, bez okolků:
— Našla jsem byt. Příští týden se stěhuju.
Díval se na ni jako na člověka, který promluvil cizím jazykem.
— Odcházím, Radku. Oba víme, že tak je to lepší.
— Kvůli té dílně? — dokonce se napůl zvedl. — Ty odcházíš kvůli dílně?
— Ne. Kvůli tomu, co jsi odpověděl, když jsem se ptala, na čí jsi straně.
Sedl si zpátky. Mlčel dlouho — opravdu dlouho, ne divadelně.
— Nemyslel jsem, že to myslíš vážně, — řekl nakonec potichu.
— Já to myslím vážně vždycky. Jen jsi neposlouchal.
Stěhování zabralo jeden den. Věcí bylo míň, než čekala — pár krabic, tašky s oblečením, notebook, knihy. Radek pomáhal mlčky — nosil krabice, nakládal do auta, jel za ní taxíkem. Neprosil, ať zůstane. Možná už pochopil, že je to zbytečné. Možná prostě nevěděl, jak prosit bez matčina návodu.
Když poslední krabice zmizela v novém bytě, stáli u dveří a dívali se na sebe.
Přikývl. Odešel. Dveře se zavřely tiše, bez bouchnutí.
Jarmila zavolala o tři dny později — dozvěděla se to od Radka. Hlas měla jiný: ne mazlivý, ne velitelský, ale zlý, bez masky.
— Odešla jsem ze vztahu, který mi nevyhovoval.
— Ne, — opakovala Petra potřetí ten měsíc. — Ne kvůli dílně.
— Ještě toho budeš litovat. Sama, bez muže, bez rodiny…
— Zůstaňte tam, — řekla Petra prostě. — Je vám tam dobře. Vám i mně.
Zmáčkla červené tlačítko. Za oknem šuměl neznámý dvůr — jiné stromy, jiné hlasy, něčí kočka na protějším parapetu. Nové místo. Zatím cizí, ale cizí v tom dobrém smyslu — v takovém, ze kterého se dá udělat svoje.
Klíče od dílny ležely na parapetu. Vzala je, zatočila jimi v prstech.
Jarmila v Chorvatsku zůstala. Ne na týden, ne na měsíc — natrvalo. Zavolala Radkovi v srpnu a oznámila, že si u známé pronajala pokoj, klima jí sedí, klouby nebolí, a vůbec — proč by se vracela. Radek to Petře přeposlal zprávou. Přečetla si to, dala like a zavřela telefon.
S Radkem se rozvedli tiše, bez soudní tahanice — dělit vlastně nebylo co. Byt v nájmu, dílna její, účty oddělené. Podepsali papíry na Krajském soudě v Brně, vyšli ven, chvíli postáli na schodech.
Podali si ruce. Bylo to trochu zvláštní a zároveň správné.
Na podzim si Petra zvykla na nový život — nenápadně, jak si člověk zvykne na dobrý rytmus. Práce, kterou měla ráda. Malý byt, kde všechno stálo přesně tam, kde chtěla. Ticho po ránu — skutečné, ne napjaté.
O víkendech někdy vyjížděla za město — jen tak, bez cíle. Pustila si něco do rádia, stáhla okénko, jela. Jednou zajela do Tišnova, na starém tržišti tam prodávali keramiku, koupila si dva hrnky a dlouho pila kávu u řeky Svratky, dívala se na vodu.
V listopadu napsal Radek — krátce, bez úvodu: Máma volala. Vzkazuje pozdrav.
Petra se usmála. Napsala odpověď: Vzájemně.
Odeslala. Odložila telefon. Nasedla do auta a nastartovala.
Auto se tiše rozjelo — tam, kam se sama rozhodla jet.
