Na vysvědčení z kvarty měl Dominik Vraný jednu jedinou pětku – z matematiky – a k tomu čtyři čtyřky. Ředitel gymnázia v Pardubicích si ho zavolal do kabinetu v červnu, těsně před koncem školního roku, a řekl mu to na rovinu, bez keců: buď z tebe bude kriminálník, nebo milionář, na půl cesty tě nevidím.
Bylo mu tehdy patnáct. Psal se rok 1989, ještě před revolucí, a slovo "dyslexie" na chodbách té školy nikdo pořádně neuměl vyslovit, natož vysvětlit. Učitelé si mysleli, že je líný. Že čte pomalu naschvál, že si písmena plete, protože se mu nechce. Otec, projektant na stavebním úřadě, mu jednou hodil na stůl sešit s domácím úkolem a řekl, že se za něj stydí před sousedy. Matka mlčela a dělala, že to neslyší.
Dominik ze školy odešel v šestnácti, bez maturity, s vysvědčením, které by nikam nevzali. Tři měsíce roznášel letáky pro místní tiskárnu na Zelené ulici, pak si všiml, že majitel tiskárny, pan Kohout, nemá ponětí, jak nastavit ceny za barevný tisk pro školy v okolí. Dominik mu to spočítal na ubrousku v hospodě U Bílého lva – ne proto, že by uměl počítat rychleji než ostatní, ale protože čísla, na rozdíl od vět, mu v hlavě neplavala. Čísla stála na místě.
O rok později měl vlastní malou tiskárnu ve sklepě rodičovského domu v Polabinách. Ne proto, že věřil, že to vyjde. Prostě neuměl dělat nic jiného, tak zkusil aspoň tohle.
***
Trvalo mu skoro třicet let, než z té sklepní tiskárny vyrostlo něco, co se dalo nazvat firmou. Menší nakladatelství, reklamní agentura, později síť tří kaváren v centru Pardubic – vždycky to samé: najít mezeru, kterou ostatní přehlédli, a obsadit ji dřív, než si toho někdo všimne. Do rukou se mu nikdy nedostal papír s razítkem žádné banky, který by řekl "půjčíme vám všechno". Chodil od dveří ke dveřím, prosil, dvakrát ho vyhodili doslova za dveře, jednou mu bankéř řekl, že s takovým pravopisem v žádosti o úvěr by se měl stydět podepisovat vlastním jménem.
Podepsal se tak, jak uměl. A šel dál.
V roce 2015 měl na kontě první letadlo – ne vlastní aerolinky, jen podíl v malé charterové společnosti, která vozila lidi z Pardubic na dovolenou do Chorvatska. Smál se tomu, když se o tom bavil s bývalým spolužákem ze základky, Petrem Holanem, kterého náhodou potkal na letišti v Praze. Petr byl mezitím právník, měl kancelář na Národní třídě, dům v Průhonicích a auto značky, kterou si Dominik ani nechtěl vyslovovat nahlas. Petr se ho tehdy zeptal, jestli si pořád ještě plete "b" a "d". Dominik odpověděl, že jo, pořád, ale že mu to už nevadí, protože si najal asistentku, která to za něj čte.
***
Loni v květnu se v Pardubicích konal sjezd absolventů gymnázia – pětadvacet let od maturity, kterou on sám nikdy neskládal. Nechtěl jít. Manželka Klára ho přemluvila, řekla mu, ať si to konečně užije, že má na to právo víc než kdokoli jiný v tom sále.
Přišel v obyčejném saku, bez kravaty. Bývalý ředitel, teď už osmasedmdesátiletý pan Vozáb, seděl u vstupu na židli s hůlkou opřenou o koleno a vítal příchozí. Když uviděl Dominika, na chvíli zaváhal, jestli ho vůbec pozná – bylo to skoro čtyřicet let. Pak řekl jen: "Vy jste ten kluk s tou tiskárnou ve sklepě. Slyšel jsem o vás v rádiu."
Dominik si sedl vedle něj na volnou židli místo toho, aby šel dovnitř za ostatními.
"Řekl jste mi tenkrát, že skončím buď v kriminále, nebo jako milionář," řekl mu. "Chtěl jsem vám jenom povědět, jak to dopadlo."
Vozáb se na něj podíval a v očích měl něco mezi studem a úlevou. "Měl jsem pravdu aspoň v tom, že střed to nebude," řekl tiše.
Dominik vytáhl z kapsy saka obyčejnou vizitku – ne svou, ale vizitku nadace, kterou před dvěma lety založil s Klárou. Nadace platila doučování dětem s poruchami učení v šesti školách kraje, hradila jim diagnostiku, kterou v devadesátých letech nikdo neuměl zaplatit ani pojmenovat. Podal vizitku Vozábovi a řekl mu, ať to dá vedení školy – že od září bude na gymnáziu platit dva speciální pedagogy z vlastní kapsy, sto dvacet tisíc korun ročně, na dobu neurčitou, dokud bude firma stát.
Vozáb vizitku držel v ruce dlouho, aniž by na ni řekl slovo. Pak vstal, opřel se o hůlku a potřásl mu rukou pevněji, než by se od osmasedmdesátníka čekalo.
Dominik se dovnitř na sjezd nakonec vůbec nedostal. Zůstal na chodbě, mluvil s panem Vozábem o dětech, které ve třídách sedí a nikdo jim nevěří, že to nedělají naschvál. Když po hodině odcházel, tiskárna ve sklepě mu najednou připadala jako z jiného života – a přece to byl ten samý sklep, tři ulice odsud, kde teď bydlela jeho sestra s rodinou a kam chodil na nedělní oběd každý druhý týden.
