Miluš vysypala brambory ze síťovky na desku kuchyňské linky a teprve pak si v předsíni všimla cizích bot. Pánských, čtyřicítka pět, s vyschlou hlínou na podrážkách. Zbytek nákupu postavila na podlahu a naslouchala. Z obýváku se ozývaly hlasy. Jeden ženský, ostrý, povědomý až do morku kostí. Druhý mužský, cizí, mluvící o metrech čtverečních. Síťovka s rajčaty se naklonila na stranu. Miluš ji zachytila, přitiskla si ji k boku a vydala se chodbou. Minula věšák s manželovou bundou, minula zrcadlo, kde jí mihla bledá tvář. Tenká zápěstí, tmavý blond po ramena, přilepený na čele od vedra na trhu v Berouně.
V obýváku stála Renata. Švagrová dorazila v kožené bundě, s rusými vlasy upravenými, jako by nešla do domu bratra, ale na svatbu. Vedle, u zdi, kde kdysi visela fotka tchyně, stál muž v šedém obleku. V ruce držel žlutý svinovací metr, rozvinutý a opřený do rohu místnosti.
„Ahoj, Miluš. My tady kvůli jedné věci."
Renata se usmála tak, jak se usmívá na cizích narozeninách: široce a o ničem. Miluš zvlhly prsty, folie jí klouzala v dlaních.
„Kvůli jaké věci?"
Muž kývl hlavou jako cizímu člověku. Profesionálně a bez zájmu. V pokoji visel pach cizí kolínské, ostrý, nasládlý. Žádný muž v tomhle domě takhle nevoněl.
„To je pan Bogdan, odhadce. Potřebuju vědět, kolik má dům cenu. Nevadí ti to, viď?"
Síťovka jí vyklouzla z rukou. Rajče se skutálelo po podlaze, narazilo do nohy židle a zůstalo ležet. Červené na bílých dlaždičkách. Miluš se pro něj nesehnula.
Tenhle dům znala líp než vlastní obličej. Každou prasklinu v omítce, každé vrzající prkno, každý centimetr tapety, kterou lepili s manželem před pěti lety v Berouně, než se přestěhovali sem, do rodinného domu kousek za Prahou, směrem na Říčany. Tchyně Vlasta v tom domě bydlela přes čtyřicet let. Nízká, sehnutá, s rukama věčně umazanýma od hlíny ze zahrádky. Mluvila málo. „No dobrá", „Sedni si, najez se", „Nech to, udělám to sama". Víc slov nemarnila.
Miluš se sem přistěhovala po svatbě s Petrem. Pokoj v patře, úzká postel, tapeta s drobnými kvítky. Vlasta přijala snachu bez nadšení, ale i bez boje. Prostě jí udělala místo, tak jak se dělá místo na lavičce, když si vedle sedne cizí člověk. První roky byly těsné. Jedna kuchyň, jedna koupelna, tchyně vstávala v pět ráno a řinčela hrnci. Miluš ležela a poslouchala ten hluk, až si na něj zvykla. A když si zvykla, pochopila: hluk znamená, že snídaně je hotová. Že se o ně někdo stará.
Pamatovala si první snídani v tomhle domě. Kaše, hustá, s máslem. Vlasta postavila talíř beze slova a lžíce ležela vlevo, protože tchyně nevěděla, že Miluš je pravačka. Taková maličkost. Ale z takových maličkostí se skládaly roky.
Každý září Vlasta vařila povidla z černého rybízu z keřů u plotu. Velký měděný kotlík na sporáku, dřevěná vařečka, zčernalá od ovoce. Kuchyní stoupala pára, okna se zamlžovala a vůně byla tak hustá, že pak žila ve zdech až do listopadu. Miluš se nejdřív jen dívala, potom pomáhala, potom vařila sama, zatímco tchyně dirigovala ze stoličky: „Nemíchej to tak často. Nech to trochu odpočinout."
Ve skříni, na horní polici, za hromadou povlečení, ležela modrá desková obálka s gumičkou. Miluš do ní ukládala všechny účty za opravy: potrubí, kotel, okna, střechu. Petr říkal, že je to zbytečné. Ona je stejně ukládala. Roky. Pro každý případ.
Pak Vlasta začala slábnout. Nohy, záda, zahrada zarostla plevelem. Miluš převzala záhony na sebe. Ne proto, že by ji bavilo hrabat se v hlíně, ale proto, že tchyně stávala u okna a dívala se na zarostlé záhony, jako by jí sebrali kus těla.
Vlasta zemřela před osmnácti měsíci. Tiše, ve spánku, v pokoji v přízemí, kde to vonělo koprem a starým dřevem. Miluš ji našla ráno. Peřina pečlivě zastrčená. Jako by se o ni někdo staral až do konce. Ale nikdo u ní nebyl.
Závěť Vlasta nezanechala. K notáři nechodila, papíry nevyřizovala. Jen lísteček v komodě, mezi hromadami ručníků. Miluš ho našla měsíc po pohřbu. Rozevřela ho, přečetla, zase složila. Ruce se jí třásly. Petrovi to ale neřekla hned.
Toho večera, kdy se v domě objevil odhadce, se Petr vrátil z práce v sedm. Pracoval jako mistr v pile u Kostelce nad Černými lesy a vždycky voněl pilinami a lakem. Vysoký, s ustupující vlasovou linkou, se zvykem mnout si kořen nosu, když byl nervózní. Miluš seděla v kuchyni. Polévka stála na sporáku, plamínek dávno vypnutý.
„Co se stalo?"
Petr si sedl vedle ní, položil dlaně na stůl.
„Přišla Renata. S odhadcem. Chlap s metrem chodil po obýváku a zapisoval čísla. Bez telefonátu, bez zeptání."
Promnul si kořen nosu. Vstal, otevřel lednici, vytáhl kefír, nalil si do sklenice.
„Volala mi minulý týden. Říkala, že chce svůj podíl."
Zaťal čelist. Lícní kosti ji zabolely.
„A tys mi to neřekl?"
„Myslel jsem, že si postěžuje a přejde ji to."
„Nepřešlo ji to, Petře. Přivedla cizího člověka do našeho domu."
Kefír vyšplíchl, když sklenici postavil. Bílá kapka zůstala na ubruse.
„Je to taky její dům."
Slova zůstala viset ve vzduchu. Miluš se podívala na manžela. Seděl, objímal sklenici a nedokázal se jí podívat do očí. Za dvacet jedna let se naučila číst jeho mlčení. Tohle mlčení znamenalo: vím, že máš pravdu, ale neumím se rozhodnout.
Miluš vstala. Odsunula židli tak, že nohy zaskřípaly o podlahu. A odešla. Polévka zůstala nedotčená.
Druhý den ráno poslala Renata zprávu: „Miluš, dohodněme se po dobrém. Potřebuju svůj podíl. Máma chtěla, aby to bylo napůl."
Miluš si to přečetla a telefon schovala do zásuvky komody. Když se uvnitř všechno svírá, ruce musí mít práci. Mytí nádobí, loupání brambor, utírání stolu. Cokoliv. Horká voda tekla na talíře. Pára stoupala k obličeji, tváře jí hořely. Nádobí pod prsty vrzalo a Miluš proud vody nezmenšovala.
Dvacet jedna let v tomhle domě. Podlahy, plot, zdi, instalatéři v lednu. A Renata bydlela v Praze, v garsonce na Vinohradech. Za matkou jezdila jednou za tři měsíce. Dort z cukrárny, čtyři hodiny cesty, autobus na nádraží. Když se Vlastě udělalo opravdu zle, když se léky a noční hlídání staly každodenností, Renata volala jednou týdně. „Jak je mámě? No, drž se. Příští týden přijedu." A nepřijela.
Miluš to nebrala jako křivdu. Brala to jako počasí. Ale teď, stojíc u dřezu s mokrýma rukama, si poprvé pomyslela: vždyť jsem jí to nikdy neřekla nahlas. Možná neprávem.
V noci se Miluš prošla po domě. Bosé nohy na studené podlaze. Chodba, obývák, pokoj tchyně. V pokoji Vlasty se nic nezměnilo. Postel povlečená přehozem s modrými kvítky, na nočním stolku fotka: Vlasta mladá, se dvěma dětmi. Petr, šestiletý, vážný. Renata, desetiletá, se stuhou ve vlasech.
Miluš si sedla na kraj postele. Přehoz voněl levandulovým mýdlem, kterým tchyně prala všechno. Vůně se vsákla do látky a nevyvětrala. Přemýšlela o Renatě-holčičce. O holčičce se stuhou, která bydlela v tomhle domě, běhala po téhle chodbě, spala v tomhle pokoji. Která odjela a nevrátila se. A která teď přišla pro svůj podíl. K čemu jí ty peníze jsou? Byt má. Práci má. Syn dospělý, bydlí sám.
Nahoře, v pokoji Vojty, bylo ticho. Miluš pootevřela dveře. Chlapec spal, ruce rozhozené, deka svezená k nohám. Střešním oknem bylo vidět hvězdy, daleké a lhostejné. Přikryla ho a on se neprobudil, jen otočil hlavu ke zdi.
O tohle přece šlo. O ten klid, o ty hvězdy, o deku, kterou lze přikrýt.
Miluš sešla do kuchyně, nalila si vodu. Pila u okna a sklenice ťukala o zuby. Možná nejde o peníze. Možná jde o dům, kde to voní po mámě. O dům, který Renata ztratila, když odjela.
V práci, v místní knihovně u náměstí, Miluš rovnala knihy do regálů. Hřbet ke hřbetu, abeceda, pořádek. Vonělo to papírem, lepidlem a prachem. Jitka nahlédla do studovny.
„Miluš, dáš si čaj? Přinesla jsem ovesné sušenky."
„Dej."
V zázemí bylo těsno: dvě židle, stolek, konvice s vodním kamenem. Čaj horký, sušenky křehké. Jitka žvýkala a vyprávěla o vnučce, která pomalovala tapetu fixami a nepřiznala se, i když ten fix pořád držela v ruce.
„Něco tě trápí," řekla Jitka a přestala žvýkat.
„Švagrová chce rozdělit dům."
„Ten, kde bydlíte?"
„Ten samý."
„A doklady na opravy máš?"
„Sbírala jsem je. Roky."
„No tak máš všechno. Najdi si právníka a netřes se."
Miluš objala hrnek dlaněmi. Nápis na něm byl setřený od mytí, zbylo jen písmeno „M". Jako začátek něčeho.
„Netřesu se."
„Třeseš. Vidím to přece."
Jitka vytáhla bonbon a položila ho vedle šálku. Beze slova. Miluš rozbalila papírek a čokoláda na jazyku byla hořká. Trochu utěšující.
O tři dny později přijela Renata znovu. Tentokrát s papíry. Seděla u kuchyňského stolu a rozkládala dokumenty na ubrusu. Lícní kosti ostřejší než obvykle. Zhubla. Nebo tak zlost mění tvář.
„Výpis z katastru. Dům zapsaný na mámu. Dva dědicové: já a Petr. Ze zákona mi patří polovina."
Petr stál u okna, zády k oběma ženám. Mnul si kořen nosu.
„Reni, tady to není tak jednoduché…"
„A co je na tom komplikovaného, Petře? Dům má podle předběžného odhadu hodnotu deset, možná jedenáct milionů. Moje polovina, pět a půl minimálně. Buď mě vyplatíte, nebo prodáme a rozdělíme si to."
Miluš stála u sporáku a míchala rýži, kterou nebylo třeba míchat. Dřevěná vařečka kroužila. Rýže se přichytávala ke dnu a tenkou nití se kuchyní táhl pach spáleniny.
„Osmnáct… ne, jednadvacet let jsi tu nebydlela."
Miluš to řekla, aniž by se otočila.
„A co má být? To neruší moje práva."
„Ty počítáš metry, Reni. A já počítám roky."
„Roky nemají cenu peněz."
„Vážně? A kdo přebaloval tvoji mámu? Kdo sedával po nocích, když jí skákal tlak?"
Renata zbledla. Čerstvý lak zablýskl, jak sevřela prsty na hraně stolu.
„To nemá s dědictvím nic společného."
„Možná z právního hlediska ne. Ale po lidsku ano."
Petr se odvrátil od okna.
„Poslouchejte, uklidněme se všichni…"
„Jsem klidná, Petře," řekla Miluš. „Velmi klidná."
Renata vstala.
„Vy dva si myslíte, že jsem mámu opustila. Že jsem zlá dcera."
„To nikdo netvrdí."
„Ale myslíte si to. Vidím to na vás."
Sebrala papíry. Židle zaskřípala po podlaze.
„Podám žalobu. Když to po lidsku nechápete."
Podpatky zaklapaly na chodbě. Dveře třískly. Petr stál u okna a nehýbal se. Miluš vypnula sporák. Otevřela okno. Do kuchyně se nahrnul studený vzduch a pach spáleniny začal mizet. Rýže byla zničená.
V noci Miluš nespala. Ležela na boku, poslouchala manželův dech. Pravidelný, pomalý. On spal a ona hleděla do tmy a přemýšlela o tom, že dům se dá ztratit. Ne v přeneseném smyslu. Doslova. Prodat, rozdělit, odejít. Vojta spal nahoře. Jeho pokoj zařídili z podkroví: zateplili, obili palubkami, vsadili střešní okno. Chlapec usínal s pohledem na hvězdy. A ty hvězdy se možná brzy stanou cizími.
Myšlenka přišla nad ránem, když za oknem promluvili ptáci na jabloni u plotu. Ta složka. Modrá, ošoupaná, s gumičkou. Horní police. Miluš vstala, snažila se nebudit manžela. Otevřela skříň. Sáhla po špičkách prstů. Prsty narazily na lepenku. Složka byla těžká. Miluš si sedla na postel a rozložila si ji na klíně.
Účty. Desítky účtů. Potvrzenky. Smlouvy. Výměna střechy. Nový plynový kotel. Pět oken s montáží. Potrubí. Zateplení fasády. Elektroinstalace. Každý papírek sešitý dohromady, s datem a částkou. Každý účet si pamatovala. Střecha: Petr stál na střeše tři dny v kuse, hlídal partu dělníků, a spálil se na slunci do puchýřů. Kotel: vybírali ho spolu, půl dne v hobbymarketu v Praze, hádali se o výkon. Okna: tchyně seděla v křesle, zabalená v dece, když se montovala, a říkala: „Táhne to."
Prohrabávala se listy a prsty se jí třásly. Ne strachy. Jako by v kapse našla klíč, který nosila roky a zapomněla na něj. Součet v hlavě rostl. Přes milion korun. Blíž milionu pěti stům tisícům.
Vojta se objevil na schodech. V trenkách a tričku, bosý.
„Mami, co to šustí?"
„Spi."
„A co to je?"
„Papíry na dům."
„Kvůli tetě Renatě?"
„Spi, Vojto."
Chvíli postál, poškrábal se na koleni.
„A my se nebudeme stěhovat?"
„Ne."
„Určitě?"
„Určitě."
Odešel. Schody zavrzaly dvakrát. Miluš poslouchala, dokud nahoře nezaklaply dveře. Petr se objevil ve dveřích. Ospalý, v pomačkaném tričku.
„Co se stalo, že nespíš?"
„Sedni si."
Petr si sedl na kraj postele. Miluš mezi ně položila složku.
„Chceš vědět, kolik nás tenhle dům stál za jednadvacet let? Ne ve smyslu peněz z odhadu pana Bogdana. Ve smyslu toho, co je tady zdokumentované."
Otevřela složku na první straně. Petr se díval a mlčel.
„Tohle všechno jsme dělali společně, Petře. Ale každý účet je na moje jméno, protože jsem platila převodem ze svého účtu, zatímco tys dával řemeslníkům peníze v hotovosti. Právnička mi to vysvětlí přesně, ale jednu věc vím: tohle jsou náklady na společný majetek, vynaložené po smrti tvé mámy, kdy dům už byl součástí dědictví. Renata má nárok na polovinu hodnoty domu před opravami. Ne na polovinu toho, co jsme do něj vložili my dva."
Petr přejel prstem po jednom z účtů. Za střechu.
„Myslíš, že to něco změní?"
„Změní to částku. A změní to i tu rozmluvu."
V pondělí šla Miluš do advokátní kanceláře v ulici Na Poříčí, mezi lékárnou a zverimexem. Advokátka Součková, žena kolem šedesátky, s brýlemi na řetízku, prohlížela složku čtyřicet minut a dělala si poznámky červeným perem.
„Dobře jste udělala, že jste to schovávala. Náklady vynaložené manžely po otevření dědictví se vypořádávají zvlášť, při vypořádání společného jmění a dědictví. Tohle není jednoduchá věc typu ,polovina domu', paní Novotná. Tohle je věc, kde manželova sestra dostane polovinu hodnoty domu ve stavu před opravami, ještě sníženou o nutné náklady, které dřív nesla vaše tchyně. Reálně se bavíme o částce výrazně nižší než pět a půl milionu."
„O jaké?"
„Musí se udělat řádný soudní znalecký posudek, ne od nějakého pána z ulice s metrem. Ale odhadem, když spočítáme náklady z téhle složky plus jednadvacet let bydlení a péče o zůstavitelku bez kompenzace od druhé dědičky, mluvíme spíš o dvou, možná dvou a půl milionu. Ne o pěti a půl."
Miluš vyšla z kanceláře a sedla si na lavičku na zastávce, i když autobus měla za dvacet minut. Telefon jí zavibroval v kabelce. Renata.
Sešly se o dva týdny později, ne doma. V kavárně na náměstí, u stolku pod slunečníkem, protože září bylo teplé. Renata přišla tentokrát bez laku na nehtech. Bez kožené bundy. V obyčejném svetru.
„Advokát mi řekl to samé, co asi řekl tobě. Že budu mít míň, než jsem myslela."
„Vím."
„Nesnáším ten dům, víš?" Renata míchala kávu, aniž by se jí napila. „Odjela jsem odsud v osmnácti a nikdy jsem se nechtěla vrátit. Ale když máma umřela a vy jste tam všichni zůstali, najednou jsem měla pocit, že nemám nic. Ani dům, ani mámu, ani nic z toho."
„Nešlo o peníze."
„Nevím, co to bylo." Renata konečně zvedla šálek. „Chtěla jsem mít aspoň na papíře kousek toho, co ty máš každý den."
Miluš vytáhla z tašky obálku. Uvnitř byl výpis z účtu, návrh: sedm set padesát tisíc korun, rozložených na dva roky, plus fotky domu tchyně před opravami, stažené z telefonu, a kopie prvních stran ze složky.
„Tohle je to, co dokážu zaplatit, aniž bychom prodávali dům a brali Vojtovi jeho pokoj v podkroví. Víc nemám a víc dávat nebudu. Jestli chceš jít k soudu a bojovat o víc, jdi. Ale věz, že u soudu ty účty budou proti tobě, ne za tebe."
Renata vzala obálku, prolistovala listy. Dlouho se dívala na fotku kuchyně před opravou, té s popraskanými dlaždičkami u okna.
„Pamatuju si ty dlaždičky."
„Já taky."
Renata odložila obálku na stolek, přejela prstem po hraně.
„Dobře. Sedm set padesát. Podepíšu."
O tři týdny později u notáře v ulici Legerova Renata podepsala vzdání se nároku na podíl na domě výměnou za dohodnutou částku, rozloženou na splátky přes spořitelní družstvo. Miluš sledovala, jak notář razítkuje poslední stranu, jak Petr podepisuje vedle, ruka se mu při závěrečném tahu podpisu trochu chvěje. Renata odešla první, nerozloučila se déle než obvykle, ale u dveří se otočila.
„Řekni Vojtovi, že až přijedu na Vánoce, ať mi ukáže ty svoje hvězdy tím střešním oknem."
„Řeknu."
Večer Miluš uložila modrou složku zpátky na horní polici skříně, ale tentokrát k ní přiložila kopii notářského zápisu a obálku s harmonogramem splátek. Zavřela skříň. Dole, v kuchyni, Vojta dělal úkoly u stolu a Petr obcházel hrnec s polévkou a snažil se nepřipálit druhé jídlo v řadě.
