Kateřina zrovna počítala faktury za říjen, když jí do autoservisu vešel Marek s deskami pod paží a tím svým úsměvem, co znamenal, že zase něco vymyslel.
"Mami, potřebuju podepsat pár věcí," řekl a položil desky na pult vedle kalkulačky.
Servis na Korunní ulici patřil jí — přesněji, patřil jejímu manželovi Pavlovi, který ho vybudoval z nuly a před třemi lety zemřel na infarkt přímo tady, v dílně, s klíčem na dvanáctku v dlani. Kateřina po něm zůstala jako jediná majitelka. Syn Marek tu pracoval jako mechanik, bral plat jako každý zaměstnanec, i když si možná myslel, že mu firma patří po právu krve.
"Co je to za papíry?"
"Formalita. Účetní řekla, že kvůli dotaci na ekologickou dílnu potřebujeme, abys mě zapsala jako spolumajitele. Jinak nám stát tu podporu nedá."
Kateřina papíry prolistovala. Nebyla právnička, ale čísla znala dobře — třicet dva let vedla účetnictví v jedné brněnské firmě, než se s Pavlem přestěhovali do Prahy. A v těch papírech nešlo o žádných padesát procent. Šlo o sto procent. Převod celého servisu na Marka, s doložkou, že dosavadní majitelka se vzdává všech nároků.
"Marku, tady nestojí spolumajitel. Tady stojí, že mi to celé přepisuješ na sebe."
Zarazil se jen na okamžik. "To je jen kvůli dotačnímu programu, mami, oni chtějí, aby žadatel byl jediný vlastník, jinak—"
"Zavolám Zdeňkovi Novotnému. Je to náš rodinný právník už patnáct let, ať mi vysvětlí, o co přesně v tom dotačním programu jde."
Marek zbledl. "Nemusíš do toho tahat právníky, je to mezi náma."
"Právě proto do toho právníka tahám."
Ten večer se to zlomilo doopravdy. Přišla za ní snacha Denisa — bez Marka, sama, s dvouletou Emičkou na ruce, protože hlídání zrovna nevyšlo.
"Kačko, prosím vás, podepište to," řekla Denisa, jakmile usadila dceru na koberec s hračkami. "Marek říká, že bez toho servis přijde o dotaci a banka nám kvůli hypotéce na barák nedá další odklad splátek."
"Jakou hypotéku? Vy jste si vzali hypotéku?"
Ukázalo se, že ano — před rokem, na dům v Řevnicích, o kterém Kateřina nevěděla vůbec nic. A že servis měl v plánu sloužit jako záruka. Jenže banka žádala, aby ručitelem byl výhradní majitel, ne osoba se čtyřiceti devíti procenty.
"Takže vy jste už dům koupili, aniž byste se mnou cokoliv probrali, a teď chcete, abych vám podepsala celoživotní práci vašeho otce, protože jste se zadlužili?"
Denisa se rozplakala. Emička zvedla hlavu od plyšového psa a začala fňukat taky, jen tak, z ozvěny.
Kateřina toho večera dlouho stála u kuchyňského dřezu a drhla hrnek, který už byl dávno čistý, zatímco za oknem stála Marekova stará Škoda Octavia, kterou koupil ještě s Pavlovým požehnáním. Vzpomněla si, jak jí Pavel v nemocnici, tři dny před tím infarktem, který ho nakonec dostal doma, říkal: "Servis nech na sebe, dokud si nebudeš jistá, že to Marek unese jako chlap, ne jako kluk, co chce rychlé peníze."
Tenkrát mu slíbila, že bude opatrná. Teď věděla, že přišel čas ten slib dodržet.
Do dvou týdnů zavolala k sobě do kanceláře nejen Zdeňka Novotného, ale i Marka a Denisu. Sešli se v malé zasedací místnosti nad dílnou, kde ještě visel kalendář se starou fotkou Pavla u prvního auta, které kdy opravil.
"Zjistila jsem si to," začala Kateřina bez okolků. "Žádný dotační program s podmínkou jediného vlastníka neexistuje. Volala jsem na krajský úřad i do agentury CzechInvest. Lhal jsi mi, Marku."
Marek mlčel a mnul si palcem hranu stolu, jako by z ní chtěl sedřít lak. Denisa vedle něj svírala kabelku tak pevně, až jí zbělely klouby.
"Potřebovali jsme peníze na dům," řekl nakonec tiše. "A věděl jsem, že bys nám půjčit nechtěla, protože bys řekla, že jsme si to neměli dovolit."
"Měla bys pravdu," odpověděla Kateřina. "Protože jste si to nemohli dovolit. Ale to, že jste udělali hloupé rozhodnutí, není důvod, abych se vzdala toho, co jsme s tvým otcem budovali třicet let."
Zdeněk Novotný otevřel svoji složku. "Paní Dvořáková mě požádala, abych připravil nový dokument. Místo převodu vlastnictví jde o darovací smlouvu na částku sto dvacet tisíc korun — to je suma, kterou jste dluženi bance na doplacení první splátky, jak jste sama zmínila, Denisa. Peníze půjdou přímo na hypoteční účet, ne do vašich rukou."
"A servis?" zeptal se Marek tiše.
"Servis zůstává mým výhradním majetkem," řekla Kateřina. "Ty tam budeš dál pracovat jako vedoucí mechanik, s platem o deset procent vyšším, protože si to za ty roky zasloužíš. Ale spolumajitelem se staneš, až — a jestli — budu mít jistotu, že to neznamená rozprodat dílnu po dílu na splátky domu, který jsme si nemohli dovolit ani my dva."
Marek na ni chvíli civěl, jako by čekal, že to ještě otočí, že popustí. Nepopustila.
Denisa dokument podepsala první, rukou, která se lehce třásla. Marek chvíli jen držel pero nad papírem, pak podepsal taky.
Cestou ven, u dveří dílny, se Kateřina zastavila u fotky manžela na kalendáři a prstem urovnala roh, který se odchlipoval od lepicí pásky. Emička toho dne zůstala u sousedky, a tak si Kateřina večer po dlouhé době udělala čaj a sedla si na verandu sama — s dokladem o darování v deskách vedle sebe, srovnaným a podepsaným, přesně tak, jak to chtěla.
