Dneska ráno jsem otevřela lékárničku a spočítala tablety metacamu, co nám zbyly. Šest. Přesně tolik, kolik jsem potřebovala, aby vydržel do odpoledne, do čtyř hodin, kdy máme objednáno u paní doktorky Novotné na Kubelíkově.
Argos leží vedle mě na koberci v obýváku, hlavu má opřenou o mou nohu, a já mu už potřetí za dopoledne šeptám, že táta ho má rád. Že ho měl rád od chvíle, kdy jsme si ho před jedenácti lety přivezli z útulku v Zelenči, celého vyděšeného, s odřenýma ušima. A že ho bude mít rád i potom.
Rozhodla jsem se minulou středu. Probudila jsem se ve tři ráno, protože kňučel v předsíni — zase se nemohl srovnat na svém pelíšku, zkoušel to na boku, na břiše, přitáhl si deku zubama a stejně nenašel úlevu. Seděla jsem s ním na studené dlažbě skoro hodinu, hladila ho po boku a počítala jeho dech, dokud se konečně nezklidnil.
Manžel Radek to slyšet nechtěl. Řekl, že je to zbabělost, že bysme měli počkat, "uvidíme, jak to bude." Ve čtvrtek ráno mi ukázal na internetu nový lék, co prý pomáhá psům s artrózou, a chtěl, abych zavolala do ordinace a zrušila to. V pátek se se mnou kvůli tomu nebavil celý večer, jen bouchnul dveřma od garáže tak, že to bylo slyšet přes celý dům. V sobotu jsem ho našla, jak sedí na zemi vedle Argose s tou lahvičkou nového léku v ruce a čte příbalový leták popáté dokola, jako by v něm mohl najít jinou odpověď, než tam byla napsaná. Nic jsem mu neříkala. Jen jsem si sedla vedle něj a čekala jsem, až sám dočte to, co jsem já už věděla od té noci na dlažbě.
Včera jsme si dopřáli poslední výlet. Naložili jsme ho do naší staré Škody Octavia — má rád zadní sedadlo, tu prohlubeninu, co si tam za ty roky vyležel — a jeli jsme na Máchovo jezero. Ne kvůli výhledu, i když ten byl nádherný, ale protože tam jsme s ním byli poprvé, když mu byly tři měsíce, a pořád omylem spadl do vody, když se honil za kachnama.
Tentokrát už do vody nešel. Jen jsme se prošli po pěšině kolem břehu, on kulhal na levou zadní, a já jsem cítila vítr od jezera a ten slabý zápach bahna a řas, co má člověk v nose ještě hodiny potom. Sedli jsme si na lavičku u půjčovny šlapadel, co má teď na zimu zavřeno, a koupili jsme mu v bufetu kousek uzeného, i když věděl, že to má zakázané už dva roky kvůli ledvinám. Ten den to bylo jedno.
Cestou zpátky usnul na zadním sedadle a chrápal jako obvykle. Radek, co seděl vedle mě vepředu, mlčel skoro celou cestu, prsty bubnoval do dveří, párkrát se nadechl, jako by chtěl něco říct, a nic. Až na kruhovém objezdu před Mladou Boleslaví se natáhl dozadu a položil mu ruku na hřbet. Podržel ji tam dobrých pět minut, i když musel řadit oběma rukama a auto se za ním nešikovně klikatilo mezi pruhy. Pak řekl jen: "Dobře. Zítra." Nic víc. Ale to slovo ho stálo víc, než kolik jsem od něj kdy slyšela najednou.
Ve tři čtyřicet pět zazvonil telefon — volala moje sestra, jestli s náma chce jet. Řekla jsem jí, že tam budeme jen my tři, a ona to bez řečí pochopila a jen mi popřála, ať to zvládneme.
Ve čtyři jsme seděli v ordinaci paní doktorky Novotné. Místnost byla malá, cítit v ní bylo dezinfekci a někde v pozadí tikaly hodiny nad umyvadlem. Argos ležel na dece, kterou jsme mu přinesli z domova, na kovovém stole, který jsme si nechali zastlat, aby na tom studeném kovu neležel přímo. Paní doktorka mu vyholila malý pruh srsti na přední tlapě, potřela ho dezinfekcí a řekla tiše, že teď dostane injekci, po které usne, a že to nebude bolet.
Radek stál z jedné strany a držel mu hlavu v dlaních, já jsem klečela z druhé a měla jsem ruku položenou na jeho hrudníku, abych cítila každý nádech. Jehla vklouzla do žíly a paní doktorka pomalu tiskla píst. Argos ke mně otočil oči, jednou zamrkal, jazyk mu vyjel z tlamy na stranu. Cítila jsem, jak se jeho dech pod mou dlaní zpomaluje — jeden nádech, pauza delší než ta předchozí, další nádech, mělčí, a pak už nic. Tělo, které jsem jedenáct let znala v každém pohybu, najednou ztěžklo a přestalo být napjaté, jako by z něj něco vyprchalo doslova před očima. Paní doktorka přiložila stetoskop, počkala, přikývla a řekla: "Je pryč." Radek si dřepnul, položil čelo na jeho bok a zůstal tak dlouho, dlouho, aniž by vydal jediný zvuk.
Deku jsme nechali pod ním, tu, na které usnul naposledy, a paní doktorka slíbila, že ho v ní odveze.
Cestou domů jsem přestala počítat ty roky nazpátek a začala počítat něco jiného: kolikrát mě ráno vzbudil olíznutím do tváře, než zazvonil budík. Přišla jsem na číslo, který se nedá spočítat.
Doma jsem otevřela jeho misku na krmení, umyla ji, osušila utěrkou a postavila do horní police kredence, ne do koše. Obojek jsem pověsila na hřebík vedle dveří, tam, kde visel jeho vodítko celých jedenáct let. Radek se ke mně postavil, podíval se na ten prázdný hřebík a beze slova mě k sobě přitáhl. Stáli jsme tak v předsíni, dokud venku nezhaslo poslední světlo dne.
