CZ

Bruno se probudil dřív než budík. Vlastně – budík v životě páně Václavově zvonil každé ráno ve čtyři dvacet.

V úterý večer, bylo čtvrt na deset, když Katka zaklapla notebook a na mobilu se objevila SMS.

Starý pes ležel na balkoně paneláku v Olomouci a nechal si prohřívat vybledlou srst říjnovým sluncem.

Seděla jsem na nemocničním lůžku a počítala kapky ve fóliovém sáčku kapačky. Dvacet tři za minutu.

V sobotu v sedm ráno jsem stála v kuchyni a zadělávala těsto na povidlové koláče. Z rádia tiše hrál Dvořák

Celých patnáct let jsem si myslela, že mě tchyně nesnáší Probrala jsem se po operaci a první, koho jsem

Když se Karel vrátil z nemocnice, první věc, kterou udělal — zapískal. Dvakrát krátce, jednou dlouze.

„Jani, volám z hotelu. Omlouvám se, že tě obtěžuju, ale my s tátou si vezmeme pokoj a zítra odjedeme.

Před rokem a půl bych se tomu upřímně smál. Je půlka listopadu, stojím na parkovišti před Kauflandem

„Evo, sedněte si, prosím.“ Radek Novotný odsunul štos papírů a opřel se v koženém křesle. Oknem za ním