V úterý večer, bylo čtvrt na deset, když Katka zaklapla notebook a na mobilu se objevila SMS. Paní Vránová, sousedka z Kutné Hory, psala: „Katko, u vás nehoří na verandě. Máma mi nebere telefon. Víš, co se děje?“ Pro Katku to nebyla maličkost. V domě na kraji města, kde její máma Marie bydlela skoro padesát let, vždycky svítila malá žárovka. I tenkrát, když Katka studovala a vracela se posledním autobusem z Kolína, i později, když přijížděla z Prahy na víkendy. Máma říkávala: „Aby dům čekal. Když svítí, cesta domů je kratší.“ Katka vytočila její číslo. Jednou, podruhé, potřetí. Jenom dlouhé tóny. Za oknem pražského bytu bubnoval listopadový déšť, na parapetu čekal rozpracovaný mail pro klienta. Zítra v deset měla poradu, ve schránce svítilo pět nepřečtených zpráv. Už tři měsíce si opakovala: „Mami, až zavřu ten projekt, hned přijedu. Ještě chvíli.“ Ale projekt byl pořád v nedohlednu. Vzala z věšáku kabát, popadla klíčky od staré fabie a zabouchla za sebou dveře.
Na D11 se sunula v mlze a tmě. Rádio prskalo, stěrače stíraly vodu v línavém rytmu. Do Kutné Hory to měla pětaosmdesát kilometrů; za toho počasí skoro hodinu a půl. Před očima jí vyplouvaly vzpomínky: Máma ve sklepě, jak vytahuje naložené okurky a směje se, že už na to nespěchá. Máma, která jí v deseti celou noc držela vlasy nad umyvadlem, když Katka chytla střevní chřipku. Máma, která stála u branky a mávala i potom, co auto zahnulo za roh. A Katka ji nechávala čekat pořád.
Dojela ke známé ulici. Dům byl potopený ve tmě, jen sousedka postávala u plotu s baterkou, přešlapovala v nazouvácích a ťukala si do mobilu. „Zkoušela jsem klepat. Ale zevnitř je zamčeno, nikdo neotevírá.“ Katka vsunula klíč do starého zámku. Zase se zasek, jak už to dělal deset let, musela jím viklat nahoru a doleva. Vrzly dveře. „Mami?“ V obýváku bez zvuku blikala obrazovka staré Tesly, na gauči ležely rozložené brýle vedle vyluštěného křížovkářského speciálu. Mourovatá Míca jen líně otevřela oči a zase je zavřela. Katka prošla do kuchyně. Z kachlových kamen sálalo poslední teplo. Máma seděla na nízké stoličce u linky, vedle se válel převrhnutý smaltovaný kastrolek s křížalami. Její oblíbený pletený šátek ležel na dlažbě. „Mami!“ Katka si klekla na studenou podlahu. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“ Marie zamrkala a sjela pohledem po zemi. Ruka jí automaticky sáhla po šátku, zatahala za cíp a přitáhla si ho ke krku, jako by se chtěla schovat. „Ale Katko, proč jsi jela v tom nečase? Však nic vážnýho…“ Její hlas byl vyčerpaný. „Chtěla jsem ti dát na Vánoce domácí křížaly, lezla jsem pro ně na horní polici. Ta stará stolička pode mnou rupla, a já si hnula s kyčlí. Trochu to bolelo, tak jsem si sedla.“ – „Jak dlouho už tu jsi?“ Máma otočila tvář k černému oknu: „No, hodinku… dvě. Ale fakt to nic není.“ Bylo to její typické „nic“. Celý život svoje starosti smrskávala do maličkostí, aby neobtěžovala. Zamlčela zánět průdušek, neřekla o bolesti kloubů, jen aby se dcera nebála. Katka jí pomohla vstát. Její prsty byly ledové a lehké jako papír. „Chtěla jsem rozsvítit verandu,“ dodala máma tiše do prostoru, „ale ráno začala žárovka blikat a pak praskla. Na stoličku už jsem se neodvážila.“ Na kuchyňské lince ležel otevřený notýsek, za ním napůl prázdné balení Ibalginu 400. Roztřeseným písmem tam stálo: Chleba. Mlíko. Žárovka 60 W. Katka ten seznam četla a najednou nemohla polknout. Máma v jednaosmdesáti pořád všechno chtěla zvládnout sama, protože dcera měla pořád „hroznou fůru práce“. „Mami, já jsem tu nebyla skoro dva měsíce…“ Máma natáhla dlaň a prsty se dotkla Katčiny ruky. „Ale přijela jsi dneska.“
Katka došla do komory. Na poličce mezi zavařeninami a starými kabely nahmatala krabičku – nová žárovka, 60 W, cenovka 32 Kč pořád držela. Vyšroubovala prasklou, zašroubovala novou a cvakla vypínačem. Měkké žluté světlo zalilo staré dřevěné schody, hliníkové kýble s muškáty a oprýskané futro. Máma se opírala o rám dveří a lehce se usmívala: „No, teď je dům zase živý.“ Katka řekla: „Nechám to do neděle. Zítra ti dojdu pro větší nákup.“ Ještě té noci objednala v mobilu návštěvu praktika na čtvrtek. Ráno vyrazila do Kauflandu, koupila plné tašky, přidala nový Ibalgin a na ledničku nalepila velkými písmeny seznam doktorů. A už si nic nepsala do diáře.
O měsíc později, v pátek večer, když zahnula do jejich ulice, už se smrákalo. Ještě než zhasla motor, zdálky uviděla to samé žluté světlo na verandě. Máma stála u okna a mávala. Než vystoupila, všimla si maličkosti: na parapetu ležel ten notýsek. A vedle něj ležely nové křížaly, úhledně vyskládané v misce.
