V sobotu v sedm ráno jsem stála v kuchyni a zadělávala těsto na povidlové koláče. Z rádia tiše hrál Dvořák a já měla dlaně až po lokty bílé od mouky, když se do toho ozval zvonek. Podržela jsem misku a šla ke dveřím. Kukátkem jsem uviděla Petra. Můj bývalý. Stál na odpočívadle s tím stejným kostkovaným kufrem, se kterým před dvanácti lety odešel k o osmnáct let mladší recepční z motorestu. Tehdy nechal na kuchyňském stole lístek *„Jani, tohle není život. Promiň.“* a od té doby o sobě dal vědět jenom jednou – když soud stanovil výživné osm stovek měsíčně.
Odemkla jsem.
„Jani…“ řekl a natáhl rty do úsměvu, který jsem kdysi milovala. Teď mi ale připomněl odbarvenou reklamu na zubní pastu. „Jani, já vím, že to byla blbost. Byl jsem mladej a pitomej. Můžu dál?“
Odstoupila jsem. Bytem zrovna táhl průvan a otevřeným oknem bylo slyšet ranní tramvaj, jak drnčí kolejemi od zastávky Korunní. Na botníku sousedky Jarmily ležela její tlustá černá kočka a líně zamžourala.
„Tak co bys rád?“ zeptala jsem se, když si sám sedl za kuchyňský stůl.
„Třeba polívku. Nějakou tvoji, jo? Na tu já myslel pořád.“ Sundala jsem z lednice včerejší česnečku a dala ji ohřát. On zatím položil kostkovaný kufr vedle sebe a rozhlížel se po lince. „Ta druhá vařila leda z pytlíku,“ dodal, jako by se omlouval.
Mlčela jsem. Postavila jsem před něj talíř a přisunula košík s chlebem. Ochotně vzal lžíci, ale po dvou soustech zvedl oči a zkusil to.
„Je to fakt, žes zdědila byt po tetě Emilii? Nahoře na Vinohradech?“
Čekala jsem na tuhle otázku přesně od chvíle, kdy jsem ho uviděla ve dveřích. Malá Praha. Sousedka Jarmila, ta s kočkou, je totiž sestřenice jeho švagra a vyprávět umí rychleji, než já zadělat knedlíky.
„Zdědila,“ přikývla jsem. „Ale Petře, on to není můj byt. Teta Emilie ho odkázala Tereze. Já jsem od loňska jenom správkyně, dokud jí nebude jednadvacet. Víš, Emča tě neměla ráda. Říkala: ‚Jani, tomu nevěř, ten má oči jak fretka, co hledá ledničku.‘ Měla recht.“
Petr polknul naprázdno. Zíral na orosenou sklenici s vodou a špička jeho nosu pobledla bíle. Bylo znát, že skládá myšlenky.
„Tak to je jedno,“ vydechl nakonec. „Já nepřišel kvůli bytu, Jani. Vždyť je to naše dcera, my můžeme být spolu a Terezka bude bydlet s náma. Já mám našetříno, zrekonstruoval bych to. V práci už mám lepší flek, dělám mistra v logistice. Koukej…“
Z vedlejšího pokoje zaskřípaly parkety. Tereza se objevila ve dveřích – rozcuchaná, v mém vytahaném tričku a teplákách, v ruce hrnek s kávou. Opřela se o futro a upřeně se dívala na otce, kterého naposledy viděla, když jí bylo osm.
„Dobré ráno, mami. Kdo to je?“ zeptala se, jako by se ptala na počasí.
„To je…“ začala jsem, ale Petr mě přerušil.
„Terezko! Já jsem tvůj táta! Holčičko moje, ty jsi vyrostla!“ vyskočil ze židle a roztáhl náruč.
Tereza neuhnula ani o píď. Jen upila kafe a pomalu řekla: „Aha. Táta. Tak to jste se asi spletl s adresou. Táta bydlí v minulém století, ne?“
Petr zkoprněl. „No tak… Terezko, vždyť já…“
„Slečno Králová, jestli dovolíte,“ opravila ho ledově. „A pokud jde o tetin byt – je můj. Závěť mám v šuplíku, jestli ji chcete vidět. Ale já osobně bych teď chtěla zpátky do postele. Mami, proč se s ním zdržuješ?“
Pokrčila jsem rameny. „Pohostinnost, zlato. Byla ho škoda, měl hlad. To víš, z pytlíku se člověk nenají.“
Petr zčervenal jak čerstvá paprika. Popadl kostkovaný kufr a drmolil cosi o tom, že my dvě jsme se asi zbláznily a že si tady bude připadat jako v blázinci. Ve dveřích se ještě otočil: „Toho budeš jednou litovat, Jani. Obě!“
Bouchl tak, že na poličce cinkly skleničky. V chodbě zavrzal výtah a tlustá černá kočka se probudila a s uraženým mňouknutím seskočila.
Chvíli bylo slyšet jen hučení tramvaje a mé vlastní srdce. Pak Tereza vyprskla smíchy tak, že jí káva stříkla na zem. „Mami, tys ho krmila! Jako zatoulaného psa!“ Smála jsem se s ní, až jsem musela dosednout na stoličku. Oči mi vlhly, mouka na zástěře se mi lepila na tváře a břicho mě bolelo.
Když jsme se uklidnily, Tereza dojedla studenou česnečku a pomohla mi vyválet koláče. Povidlová náplň voněla po skořici a rumu. U plotny, když skládala křížové mřížky z těsta, poznamenala: „Ten byt dám stejně do pronájmu, mami, dokud dostuduju tu grafiku. Budeš mi s výběrem lidí pomáhat?“
„Jasně,“ řekla jsem a potřela koláč vajíčkem.
„Tak fajn. Ale pamatuj: žádní chlapi kolem pětačtyřicítky. A hlavně – kdyby někdo dorazil s kostkovaným kufrem a řečma o druhý šanci, tak ho pošli rovnou do sběrných surovin. Jo?“
Objala jsem ji a venku právě začalo sněžit. Drobné bílé vločky se lepily na okno.
