Petr Kadlec se rozhodl, že tu zpáteční cestu z Bystřice do Prahy raději nepůjde. Ne po tom, co viděl. Seděl na verandě, kterou sám před dvěma lety opravoval, díval se na štěrkovou cestu, po které odjelo to černé BMW X5, a poprvé po dlouhé době si dovolil to slovo v hlavě: strach.
Jmenoval se Petr, ne Kolja, ne žádná ta přezdívka, kterou mu dávali na základní škole v Rožnově. Tady, v podhostýnské vesnici, kde koupil starou roubenku po tetě, ho všichni znali jako toho tichého muže, co opravuje ploty sousedům zdarma a chodí na ryby k rybníku za mlýnem. Nikdo tady nevěděl, že před třicet lety seděl v první lavici u okna v sedmé třídě a že místo obědů si nosil krajíc chleba se sádlem, protože matka uklízela ve škole za almužnu a otec nikdy neexistoval.
A teď přijel Radim Sova. Bývalý spolužák. Muž, který mu na chodbě u tělocvičny zlomil brýle a smál se, že "chudák Kolja plete jazykem jak had". Muž, který teď stál na jeho verandě v drahé bundě a chtěl koupit tu samou chatu, kterou Petr musel prodat, protože firma, pro kterou dvacet let dělal účetnictví, ho po padesátce vyhodila a spořitelna v Holešově mu poslala dopis o dluhu na hypotéce ve výši osm set dvanáct tisíc korun.
Radim si na Petra nevzpomněl. Vůbec. Podal mu ruku, prohlížel dům, chodil po zahradě a spočítal jabloně, jako by počítal peníze. "Skvělé místo," řekl. "Levné. Proč tak levné?" A Petr, s hrdlem staženým jako tehdy ve škole, odpověděl, že se stěhuje k dceři do Zlína. Lež. Dcera žila v Brně a věděla, co se táta chystá udělat.
Petr mu nabídl kávu. Radim seděl u stolu, který Petrova žena — dřív, než zemřela na rakovinu slinivky před čtyřmi lety — malovala bílou barvou, a povídal o tom, jak se mu vede. Nová firma, druhá manželka, syn na gymnáziu v Praze. Vůbec se nezajímal, s kým mluví. Jen jednou se zarazil, když Petr sáhl po hrnku a rukáv se mu vyhrnul — na zápěstí měl jizvu, starou, bílou, od skla brýlí, které mu Radim tenkrát rozbil o dveře od šatny.
"Znám vás odněkud?" zeptal se Radim náhle.
"Ne," řekl Petr. A myslel to upřímně — ten kluk s izolepou na brýlích už dávno neexistoval. Zbyl jen muž, který se rozhodl, že chatu prodá, protože jinak přijde exekutor a on skončí v podnájmu v Přerově, sám, v šedesáti dvou letech.
Podepsali rezervační smlouvu tam u toho stolu. Radim se usmíval, spokojený s cenou — jeden milion sto tisíc, o čtyři sta tisíc levněji, než mu ukazovala kancelář v Bystřici. Petrovi ruce se nezachvěly, když podepisoval. To bylo to zvláštní. Čekal, že to bude bolet. Nebolelo.
Radim odjel ten samý den, slíbil, že se ozve právník s hotovostí do dvou týdnů. A Petr zůstal na verandě sám, s papírem v ruce, a poprvé za tři měsíce se rozesmál — ne z radosti, ale z toho, jak absurdní je, že člověk, který mu zničil dětství, mu teď nevědomky pomáhá zachránit stáří.
Dva týdny se protáhly na tři. Notář v Bystřici zavolal — kupující žádá dodatek, chce ještě posudek studny. Petr souhlasil, i když věděl, že je to jen záminka získat čas, možná chtěl Radim ještě smlouvat. Čekal. Sekal trávu. Chodil na ryby. A jednoho čtvrtku, čtrnáctého srpna, mu volala dcera Jitka.
"Tati, nedělej to," řekla. "Prodej to jinému. Ať si ten člověk nekoupí právě tvůj dům."
"Proč? Peníze jsou stejné, ať prodám komu chci."
"Protože jsi mi vyprávěl, kdo to je. A protože bys mu neměl dávat nic, co budoval máma."
Petr mlčel dlouho do telefonu. Pak řekl větu, kterou později Jitka opakovala celé roky: "Nechci mu nic dávat. Chci mu prodat. To je rozdíl."
Radim přijel podruhé na konci srpna, s právničkou a s hotovostí v aktovce — bankovní šek na milion sto tisíc korun. Sedli si znovu k tomu bílému stolu. A tehdy, když podepisovali finální smlouvu, si Radim náhle vzpomněl. Nebylo to dramatické. Prostě se zarazil uprostřed podpisu, podíval se na Petra a řekl:
"Vy jste Odincov. Kolja Odincov, ze základky v Rožnově."
Petr položil pero. "Petr. Ale jo. Byl jsem."
Chvíli bylo v místnosti jen ticho hodin na zdi — ty samé, co tikaly, když je žena malovala bílou barvou. Radim se snažil něco vysvětlit, něco o tom, že to byly jen děcka, že to nemyslel zle, že si to nepamatuje přesně. Petr ho nepřerušoval. Nechal ho domluvit.
"Nemusíte se omlouvat," řekl potom. "Já vám dům prodávám, ne odpouštím dluh. To jsou dvě různé věci."
Podepsal poslední řádek. Vzal šek, vložil ho do hnědé obálky, kterou měl připravenou od rána, a tu samou obálku odnesl následující pondělí do pobočky v Holešově — zaplatil zbytek hypotéky, osm set dvanáct tisíc korun, a od paní na přepážce dostal potvrzení o zrušení exekučního řízení. Zbylo mu dvě stě osmdesát osm tisíc.
Za část těch peněz koupil malý byt v Přerově, blízko dcery, ne ten podnájem, kterého se bál, ale svůj, se svým jménem na štítku u zvonku. Zbytek dal na spořicí účet pro vnučku, na kterém teď přibývá pár korun úroku každý měsíc.
Radim se ještě jednou ozval, měsíc po přestěhování — chtěl poradit, jak funguje studna, protože se v tom nevyznal. Petr mu klidně vysvětlil, jak se čistí filtr, popřál hezký víkend a zavěsil. Bez zlosti. Bez úsměvu nad tím, jak se kolo otočilo. Prostě jako člověk, který má vyřízeno, co si vyřídit chtěl, a teď má práci — rovnat knihy na polici v novém bytě, kam se konečně nastěhoval sám za sebe, ne pod cizím jménem, ne pod cizím dluhem.
