Ten den jsem měla směnu od osmi a přišla jsem do salonu na Národní třídě dřív, abych stihla připravit barvy před první klientkou. Venku mrholilo, po chodníku se táhly mokré listy z kaštanů před Národním divadlem a v recepci hrálo rádio tak tiše, že jsem slyšela jen basovou linku. Pracuju tam jako asistentka už dva roky, umývám vlasy, míchám barvy, podávám nůžky – nic víc.
Kolem půl desáté se otevřely skleněné dveře a dovnitř vešla žena, které mohlo být tak osmdesát pět. Kabát měla vybledlý, u manžety otřepaný, na nohou gumové holínky, přestože pršelo jen slabě. V ruce svírala starou koženou tašku s prasklým zámkem, jakou má u nás doma babička na léky.
Za pultem stála naše vedoucí, paní Hronová, a hned vedle ní kolegyně Klára, která si tu klientelu vybírala skoro stejně pečlivě jako ceník. Klára si prošlou ženu změřila od hlavy k patě a řekla nahlas, aby to slyšel i čekající pán v křesle:
„Paní, vy jste si nespletla adresu? My tady stříháme od dvou tisíc korun nahoru."
Pár lidí se zasmálo. Stará paní se ale neurazila. Postavila tašku na zem, narovnala se a klidně řekla:
„Chci jen ostříhat. Obyčejně."
Bylo v tom klidu něco, co mě zarazilo – ne strach, ne omluva, jenom rozhodnost, jako by věděla přesně, co si může dovolit říct. Klára se ale nevzdávala, listovala v objednávkovém sešitě a utrousila:
„My tady zázraky neděláme, víte. Na vaše vlasy by potřebovala léčebnou kúru za tři tisíce, jinak to nemá cenu."
Stará žena mlčela pár vteřin. Pak řekla, jedno slovo za druhým:
„Vy nevíte, kdo jsem."
V salonu se najednou rozhostilo ticho, i sušičky jako by na chvíli ztichly. Otočila jsem se dozadu, kde stála paní Hronová u skladu s ručníky – a viděla jsem, jak jí z ruky vypadla složka papírů na podlahu. Dívala se na tu ženu, jako by před sebou měla někoho, koho čekala roky, a přitom v to nikdy doopravdy nevěřila.
„Znáte ji?" zeptala jsem se potichu.
Paní Hronová neodpověděla. Prošla kolem recepčního pultu, minula Kláru, aniž by se na ni podívala, a zastavila se přímo před starou paní. Ta mezitím otevřela svou tašku s prasklým zámkem a začala v ní něco hledat.
Vytáhla ošoupanou fotografii, na které byla mladá žena v tmavých šatech před obchodem s cedulí „Salon Věra" – přesně tím jménem, které je dodnes vyryté na mosazné destičce nad našimi dveřmi, jen už dávno zašlé a nikdo se nikdy neptal, odkud pochází.
„Já jsem Věra," řekla stará paní tiše. „Tenhle salon jsem před čtyřiceti lety otevřela s manželem. Prodala jsem ho v roce dva tisíce čtyři vaší tetě, paní Hronová, protože jsem neměla komu ho předat. Slíbila mi, že jméno zůstane."
Paní Hronová zbledla. Věděla jsem, že salon zdědila po tetě, ale nikdy neříkala od koho ho teta koupila, ani že cedule nad vchodem nese jméno skutečné zakladatelky, ne jen nějaký marketingový nápad. Klára v tu chvíli úplně ztuhla s propiskou v ruce.
„Paní Věro," řekla nakonec paní Hronová chraptivě, „to jsem netušila. Sedněte si, prosím, dovolte mi…"
„Nechci nic zadarmo," přerušila ji Věra klidně. „Chci jen ostříhat, jak jsem řekla. A chci vidět, jak dnes vypadá místo, kde jsem prožila polovinu života."
Paní Hronová ji sama odvedla ke křeslu u okna, tomu nejlepšímu v salonu, kam se posazují jen stálé klientky s předplacenými balíčky. Klára zůstala stát u pultu, ruměnec jí pomalu mizel z tváří. Nikdo jí nic nevyčítal nahlas – nebylo třeba.
Zatímco jsem Věře myla vlasy, všimla jsem si na jejím zápěstí staré tenké obroučky, ne prsten, spíš náramek z dob, kdy ještě dávali dárky ke dvacátému výročí svatby. Voněla levandulovým mýdlem, ne parfémem – tím druhem, co se dnes prodává jen v drogeriích na sídlištích, ne v takových salonech, jako je náš.
Po stříhání se paní Hronová posadila vedle ní a otevřela onu spadlou složku papírů – byly to účetní výkazy salonu za poslední čtvrtletí. Věra se na ně podívala, pak na paní Hronovou a řekla:
„Vím, že vám ten podnik teta nechala se spoustou dluhů. Slyšela jsem to od bývalé sousedky. Nepřišla jsem si nic nárokovat, paní Hronová. Přišla jsem se rozloučit, dokud ještě chodím sama a dokud si to pamatuju přesně tak, jak to bylo."
Paní Hronová chvíli mlčela, pak řekla, že dluh, který po tetě zdědila, činí přes čtyři sta tisíc korun a že salon možná bude muset na jaře zavřít, protože nájem v centru je čím dál nedostupnější. Věra jen přikývla, jako by to čekala, a dál seděla s rukama složenýma na tašce v klíně.
Chvíli bylo ticho, jen sušičky vzadu hučely. Pak Věra otevřela tašku podruhé a vytáhla z ní starou vkladní knížku – ne mobilní bankovnictví, žádnou aplikaci, ale skutečnou papírovou knížku, ošahanou po okrajích, jak ji roky nosila v kabelce k lékaři a zase zpátky domů.
„Tohle je můj vlastní účet," řekla. „Zakládala jsem si ho, když jsem ještě sama stříhala v týhle místnosti, a od penze jsem na něj každý měsíc dávala pár stovek stranou – pro případ, že by salon jednou potřeboval pomoc a já bych u toho ještě byla. Nikdy jsem nevěřila, že to bude zrovna takhle brzo. Je tam čtyřicet sedm tisíc tři sta dvacet korun. Není to celý dluh. Je to, co mám."
Klára stála u dveří s kabátem přehozeným přes ruku, chystala se odejít na oběd, a zůstala tak stát, kabát v půli cesty na rameno. Paní Hronová vzala knížku do ruky, podívala se na jméno Věra Součková vytištěné na první stránce, a hlas se jí zlomil, když řekla, že to nemůže přijmout.
„Můžete," odpověděla Věra. „Pod jednou podmínkou. Cedule nad dveřmi zůstane. A jednou týdně, v úterý dopoledne, budete mít volné křeslo u okna – pro mě. I kdybych přišla jen na kafe."
Paní Hronová jí ruku nepodala – objala ji, tašku s prasklým zámkem i vybledlý kabát a všechno. Klára v tu chvíli odložila kabát zpátky na věšák a vrátila se k pultu. Otevřela sešit s termíny, chvíli v něm listovala, jako by hledala správnou stránku, pak ho zase zavřela a jen tiše řekla, že dneska si vezme oběd až po jedné.
Věra odešla stejně, jak přišla – pomalu, v gumových holínkách, s taškou přes rameno. Paní Hronová ji doprovodila až ke dveřím a přidržela je otevřené, dokud stará žena nezahnula za roh, kolem výlohy zavřené trafiky, kde v louži pod okapem pořád stála voda z ranního deště.
