V autobuse linky 11 jsem jel v pátek po práci. Seděl jsem u okna, ve sluchátkách běžel podcast, ale neposlouchal jsem ho — myslel jsem na to, že zase musím zůstat přesčas v servisu. Za oknem mrholilo, skla zamlžená, na zastávce u OC Nisa nastoupila žena. Ne stará, možná ke čtyřicítce, ale vypadala, jako by celý den nosila krabice: mikina s logem kurýrní firmy, v jedné ruce taška, v druhé igelitka z Alberta, ze které trčel celer.
Vstal jsem. Vytáhl jsem sluchátko z ucha.
„Prosím, posaďte se.“
A ona se otočila nejdřív ke mně, pak k tomu místu u okna, a řekla tak nahlas, že se lidé vpředu v autobuse otočili:
„A proč mi to uvolňujete?“
Zůstal jsem stát jako opařený. Jedno sluchátko mi viselo na kabelu, naráželo do bundy.
„Protože… možná vám je těžké stát,“ řekl jsem, i když jsem hned věděl, že je to špatná odpověď.
„Vypadám snad staře?“ zeptala se.
V autobuse bylo najednou ticho jako v kostele. Motor vrčel, stěrače vrzaly, a já stál s tou igelitkou u její nohy a cítil, jak mi rudnou uši, krk, dokonce i pod hodinkami.
„Ne, jenom jsem chtěl… normálně,“ dokončil jsem nesmyslně.
„No jasně,“ zabručela. „Mladí jsou dneska takoví. Buď nikdo nic neuvolní, člověk se sotva drží madla. Nebo to uvolní tak, že je to urážka.“
Ale sedla si. Postavila si tašku na klín, igelitku mezi boty. Ruce se jí přitom lehce třásly, jak zápolila s uzlem na igelitce, a ten uzel nakonec neroztrhla, jen ho pustila z prstů. A dodala, ne mně, ale všem kolem:
„Sedím, protože nohy mám po těch schodech jak z vaty, ne proto, že jsem stará.“
Stál jsem vedle a nevěděl, kam se dívat. Na strop? Na validátor? Do telefonu? Telefon mi připadal příliš drzý, jako bych předstíral, že se nic nestalo.
Vzadu se nějaká starší paní v baretu dotkla mého lokte.
„Nedělej si z toho nic, synku. Udělal jsi dobře.“
A druhá babička, hubená, s holí v ruce, řekla nahlas:
„Příště říkej: ,já hned vystupuju‘. A vystup. Třeba i násilím.“
Tehdy se rozjelo úplně všechno. Nejdřív si odfrkl kluk v bundě s logem ČEZ. Pak se začala smát dívka s kávou v papírovém kelímku. Dokonce i ta žena, co se na mě osopila, zavrtěla hlavou a odfrkla si nosem — jenže ten smích jí nějak rychle sklouzl z tváře, jako by ji něco vevnitř zabolelo, a ona se otočila k oknu a zůstala tak dívat se ven, i když venku nebylo co vidět, jen mlhu a světla protijedoucích aut. Někdo vzadu prohodil:
„Vážně, ,já hned vystupuju‘ je zlatá formulka. Žádné urážení, žádné vysvětlování.“
Autobus poskočil na kolejišti. Chytil jsem se madla a pomyslel si, že tohle je nemocné. Neuvolníš místo — hulvát. Uvolníš — naznačuješ, že někdo sotva stojí na nohou. Zajímalo by mě, jak uvolnit místo tak, aby se nikdo necítil dotčen. Možná fakt jen ta věta: „já hned vystupuju, prosím, sedněte si po mně.“ Lež, ale milosrdná.
AUTOBUS linky 11 v Liberci má to do sebe, že v pátek po šestnácté se všichni vracejí z obchoďáku, z úřadu, z drogerie. Namačkaní jako sardinky. Vystoupil jsem na Fügnerově a tehdy ta starší paní v baretu vystoupila hned za mnou. Přidržela mi dveře, ačkoli vůbec nemusela.
„Mladý muži,“ řekla. „Vy jste té ženě neuvolnil místo kvůli vzhledu.“
„Já vím,“ odpověděl jsem, ačkoli jsem nevěděl vůbec nic.
„Uvolnil jste, protože jste viděl, že sotva stojí na nohou. Lidé se nedívají na nohy. Dívají se na to, co si myslí, že vidí.“
Nevěděl jsem, co odpovědět. Stál jsem pod přístřeškem s jízdním řádem, a ona odešla směrem k paneláku s prádlem na balkoně. Tehdy jsem pochopil jednu věc: že člověk může udělat přesně to, co má, a stejně prohrát. Zůstala mi po tom pachuť jako po vychladlé kávě — jako bys sice napil, ale žaludek máš těžký.
Celý týden jsem na tu scénu myslel. Vážně. Kadeřnice, se kterou si povídám, protože se u ní stříhám už tři roky, mi řekla u umývání hlavy:
„Možná tě prostě zahanbila, protože měla horší den. Uvolníš místo ženě s taškou z Alberta, tím jí připomínáš, že vypadá unaveně. A jestli chceš být milý, buď milý tak, aby to nemusela komentovat.“
„To znamená jak?“
„Zavolej si taxíka s důležitým výrazem, řekni, že tě někdo sleduje, a uteč.“
Zasmál jsem se. Ale něco na tom bylo. Někdy jediné, co můžeš udělat, je zmizet dřív, než tě druhá strana postaví do situace bez dobrého východiska.
O týden později to vypadalo jako ten samý den: déšť, tlačenice, zamlžená okna. Vracel jsem se z práce, v tašce jsem měl notebook a dvě sklenice okurek od matky. Neptejte se, odkud v pátek okurky. Matka volala: vezmi si, přivezla jsem ti je, stojím pod domem. Vzal jsem si je.
Na zastávce u Fügnerovy nastoupila ta samá žena. Tentokrát bez celeru, ale se stejnou taškou. Oči unavené, pod paží mokrý leták, boty promočené. Uviděla mě první. A než jsem stačil vstát — a už jsem se zvedal, protože co jsem měl dělat, sedět s těmi sklenicemi — řekla:
„Vy zase?“
„Já hned vystupuju,“ vyhrkl jsem rychle, protože staré paní v baretech mi to nějak zapsaly do hlavy.
Zasmála se, ale ne tak volně jako by se čekalo — spíš krátce, jedním nádechem, a hned si přehodila tašku na druhé rameno, jako by potřebovala něčím zaměstnat ruce.
„Sedněte si,“ řekla. „Nevystupujte kvůli mně. Máte ty sklenice, ještě se vám rozbijí.“
„Okurky,“ vysvětlil jsem, jako by to na něčem měnilo.
„No tak si sedněte s okurkami. Já budu stát. Dneska mám nohy po praní, ne po schodech. Ale děkuju, že jste si vzpomněl.“
Sedl jsem si. Postavil jsem tašku na klín. Žena stála vedle a mezi námi se najednou udělalo jaksi normálně. Ne jako poprvé. Začali jsme si povídat. Jmenovala se Jarmila, pracovala na poloviční úvazek v třídírně na Ruprechticích a přivydělávala si roznášením letáků. Mluvila rychle, přeskakovala z tématu na téma, jako by se bála, že se odmlčí a ticho něco prozradí. Když zmínila manžela, ruce jí na okamžik strnuly na uchu tašky — jen na okamžik, a pak zase pokračovala, jako by nic.
„A vy?“ zeptala se.
„Servis klimatizací. Michal.“
„No, Michale, tak nedělejte scény v autobusech, nervy nejsou co bývaly.“
Povídali jsme si ještě deset minut. O tom, že po Šaldově náměstí kdysi jezdila tramvaj, že vánočka není totéž co obyčejný chleba, že v sobotu na trhu u Soukenného náměstí levně koupí jablka na jablečný závin. Jednou řekla: „Manžel dělá v nábytkářské továrně, vydělává dost, jenom…“ a větu nedokončila, protáhla ji do ničeho, a hned dodala, že syn odešel studovat do Prahy a každý měsíc prosí o dobití telefonu. Nezeptal jsem se, co mělo být za tím „jenom“. Teď vím, že jsem se měl zeptat.
Žena obyčejná, poctivá, žádná semetrika. Prostě toho prvního dne praskla, protože byla unavená, a moje ohleduplnost trefila to nejcitlivější místo: ženskou hrdost, která nechce, aby jí v autobuse někdo počítal vrásky.
Jarmila vystoupila na Fügnerově, a já si všiml, že na sedadle nechala malou hnědou peněženku. Uvnitř: občanka, platební karta, stírací los za padesát korun a přesně 187 korun a 60 haléřů. Adresu jsem v peněžence nenašel žádnou — jen fotku z legitimace před lety, na které měla o sto starostí méně, a na zadní straně občanky adresu trvalého pobytu, vytištěnou drobným písmem, jak už to na dokladech bývá.
Řekl jsem si, že to vrátím. Ne proto, že by to bylo tak zásadní gesto — jen 187 korun a stírací los. Ale ten rychle uříznutý konec věty o manželovi mi celý týden nešel z hlavy, spolu s tím, jak jí ruka strnula na tašce. Když má člověk v kapse cizí občanku, má důvod zazvonit. A když má navíc v hlavě takovou nedopovězenou větu, ten důvod se najednou zdá mnohem důležitější, než je.
DŮM v Ruprechticích, třetí patro, chodba se šedou barvou olupující se u zárubně. Zvoním na Jarmilu. Otevírá muž v tílku a pantoflích, s cigaretou v koutku úst. Za ním v předsíni stojí krabice, jako by se někdo balil.
„Za kým jdete?“ ptá se.
„Za paní Jarmilou. Našel jsem peněženku. V autobuse.“
Muž vyndá cigaretu, zhasne ji prsty, hodí do kapsy.
„Jarmila je v práci. Co jste tak poctivý?“
„A co, měl jsem to hodit do Nisy?“
Neusmál se. Podíval se na mě zatěžko, jako by mu moje poctivost vadila. A pochopil jsem: tohle není manžel, který se raduje, že ženě vrátí občanku. To je manžel, který počítá každou korunu a pro kterého je 187,60 přece jen suma. Zvlášť když v krabicích stojí toustovač, rychlovarná konvice a do novin zabalené sklenice, protože je vidět — stěhování, nebo něco horšího.
„Není doma,“ zopakoval.
„Tak přijdu večer.“
„Radši nechoďte. Já jí to předám.“
„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Chci to dát do ruky.“
Tehdy jsem uslyšel něco, kvůli čemu jsem zůstal na té chodbě déle, než se sluší. Z pokoje, zpoza pootevřených dveří, se ozval ženský hlas. Znal jsem ho. Byla to Jarmila. Jenže ne v práci. Seděla v pokoji a mluvila s někým do telefonu:
„Ano, zítra podepisuju. Do patnácté musím vrátit klíč… Nevím, co s ním bude. Čtyři roky si s Radkem pijeme kávu u jednoho stolu, jako by nic. Ale řekl, že jestli neodejdu, tak mě z toho mostu shodí.“
Ztuhl jsem s rukou na zárubni. Muž přirazil dveře, aby je zavřel, ale stačil jsem zahlédnout škvírou: seděla u kuchyňského stolu, před ní mobil, vedle ní jejich starý černý jezevčík. Pes se na mě díval těma slepýma očima, jako by přesně věděl, že já vím.
„Jdete, nebo mám zavolat policii?“ zeptal se muž.
„Klidně zavolejte,“ řekl jsem a vytáhl telefon. „Protože jste manželce vyhrožoval mostem. Tak se policajti budou hodit.“
Udělal krok mým směrem, tak blízko, že jsem ucítil kouř z jeho cigarety na bundě. Byl o hlavu vyšší, ramena měl jako od nošení nábytku v továrně, a ruka, kterou mě chytil za rukáv, byla těžká jako svěrák. Telefon mi vyklouzl v prstech, skoro jsem ho upustil, srdce mi bušilo tak, že jsem to slyšel v uších víc než jeho hlas.
„Vypadněte odsud,“ řekl potichu, a to ticho bylo horší než křik.
Telefon jsem nepustil, i když se mi třásla ruka. Řekl jsem, dívajíc se mu přímo do očí, i když jsem měl chuť couvnout:
„Vy ji shodíte z mostu, a já to natočím a odnesu na policii na Nádražní. Volba je na vás.“
Držel mě za rukáv dlouhou vteřinu, možná dvě, a v té vteřině jsem si stihl pomyslet, že jestli teď udeří, tak to bude bolet a nikdo tady nahoře, kromě starého jezevčíka, to neuvidí. Pak se mu v obličeji něco zlomilo — ne kapitulace, spíš to, že si spočítal, co by ho stálo, kdyby to natočení skutečně existovalo. Prsty mu ochably, stáhl ruku, otřel si ústa hřbetem dlaně a podíval se směrem ke kuchyni, kde bylo ticho.
Jarmila vyšla z kuchyně, uviděla mě a nejdřív zbledla. Pak po ní muž hodil ručníkem.
„To je ten tvůj čurák?“
„Co?“ řekla.
„Já jsem našel vaši peněženku,“ vysvětlil jsem a položil ji na úzkou poličku vedle růžové kasičky s nápisem „na dovolenou“. „A při té příležitosti jsem slyšel, co jste říkala do telefonu. A nikam odsud nepůjdu, dokud se nepřesvědčím, že jste v pořádku.“
Muž se suše zasmál. To dokáže každý, když cítí, že mu něco padá z rukou.
„Co ty, kurva, řekneš?“ zasyčel, ale už bez toho kroku vpřed, už s rukama zastrčenýma do kapes tepláků.
Podíval jsem se na Jarmilu. Držela ten ručník v prstech a kroutila ho, jako by jí někdo šrouboval šroub přímo do zápěstí. Pak jí pohled sklouzl na jezevčíka, který jí očichával kotník, a něco v jejím obličeji povolilo, jako by ten pes byl to jediné v místnosti, na co se dalo bezpečně dívat.
„Paní Jarmilo,“ řekl jsem. „Vím, jak jsem se k vám choval v autobuse. Jako byste byla stará, unavená, slabá.“
Nedokončil jsem tu větu tak, jak jsem ji měl v hlavě připravenou. Místo toho jsem jen kývl na krabice v předsíni:
„Podepište papíry zítra. A vezměte si toho psa.“
Jarmila ke mně přistoupila, vzala si peněženku, otevřela ji a vyndala stírací los.
„Vždycky šlo jen o tohle?“ zeptala se.
„Ne. O občanku.“
Hodila los na podlahu, přímo k noze manžela, obuté v pantofli, a řekla:
„Odcházím. A ty, Radku, vrať klíč do patnácté. Ale nejdřív spočítej psovi mokré granule, protože zítra ráno jede se mnou do Prahy.“
Muž chtěl něco říct, ale Jarmila už otevírala skříň v předsíni, už házela do tašky papíry s občankou, vodítko, desky z modré fólie. Neplakala. Já taky ne. Zato se jezevčík oživil, jako by uslyšel slovo „granule“, a začal vrtět ocasem tak silně, že ocas bušil do skříňky jako buben.
Dole, u vchodu, mi podala ruku. Měla studené prsty, ale stisk pevný jako u skladníka.
„Pane Michale,“ řekla. „A to ,já hned vystupuju‘ bylo dobré.“
„Staré paní v baretu to radí.“
„Tak je pozdravujte.“
Vytáhla z tašky kasičku s nápisem „na dovolenou“, vyndala z ní stovku, vtiskla mi ji do dlaně.
„Za benzín. Protože jste našel peněženku a nebudete chudší kvůli cizí rodině.“
Nestačil jsem odmítnout. Nastoupila do taxíku, který právě přijel, protože se ukázalo, že Jarmila si ho objednala patnáct minut předtím. Stál jsem na chodníku se stokorunou v hrsti a díval se, jak auto zahýbá směrem na Soukenné náměstí.
Večer mi přišla SMS z cizího čísla:
„Jezevčík po granulích. Já pro kufry. Už nikomu neuvolňujte místo, protože lidem u vás hrabe.“
Odepsal jsem:
„Příště řeknu: hned vystupuju.“
A ona:
„A já: prosím, já taky.“
Schoval jsem telefon do kapsy, vedle té stovky, která tam pořád ležela, protože jsem neměl kde ji utratit. Za oknem se ozýval hukot projíždějícího autobusu — asi ta samá jedenáctka, jenže teď prázdná, bez jediné ženy s celerem, bez peněženky na sedadle, bez důvodu, proč by měl kdokoli komukoli uvolňovat místo.
