Vůně svařeného vína se mísila se škvícím se sádlem. V troubě se dopékala kachna, na lince stály čtyři druhy cukroví, které jsem pekla do dvou do rána. Chtěla jsem, aby letošní Štědrý den byl jiný. Aby Marek konečně zvedl hlavu od mobilu a všiml si, že jeho žena není jen kus nábytku, co mu pere košile a nezvládá otěhotnět.
Osm let manželství. Osm let jeho matka při každé návštěvě opakovala, že Miroslav z vedlejšího vchodu už má třetí dítě. A já pořád nic.
Natáhla jsem si červené šaty, které mi Marek koupil v Palladiu, když jsme se brali. Řekl tehdy, že v nich vypadám jako z filmu. Dneska by si toho nevšiml, ani kdybych přišla v montérkách.
Zvonek. Šla jsem otevřít.
Na prahu stál Marek. A vedle něj holka. Dvacet šest, maximálně. Umělé řasy, laciný parfém z drogerie a břicho, které už nešlo schovat ani pod zimní bundu. Osmý měsíc, možná devátý.
„Iveto, tohle je Nikol," řekl Marek tónem, jako by mě seznamoval s novou kolegyní z účtárny. „Bude bydlet tady. Až do porodu. Potom se zařídíme."
Stála jsem v předsíni a držela vařečku. Kapala z ní šťáva z kachny přímo na plovoucí podlahu, kterou jsme před třemi lety pokládali spolu. Marek si mezitím zul boty a pověsil bundu na věšák. Jako by se vrátil z normální směny.
„Ty jsi asi Iveta, že?" usmála se Nikol. „Marek říkal, že jsi v pohodě. Že to pochopíš."
Pochopím. Že si přivedl těhotnou milenku do bytu, na který jsme si společně vzali hypotéku u České spořitelny. Že mi ji postaví do ložnice, kam jsem před třemi týdny koupila nové povlečení s vánočním motivem.
Než jsem stihla cokoli říct, ozvalo se za nimi funění. Do dveří se drala Hana, moje tchyně. V rukou táhla dva kufry a obří igelitku s dětským oblečením.
„Ivinko, zlato, pomoz mi s tím!" vydechla. „Nikolce to nesmí být těžké. A dole v autě mám ještě vaničku a přebalovací pult. Marku, dojdi pro to, ne? Stálo to čtyři tisíce v IKEA, ale pro mýho vnuka bych dala i ledvinu."
Podala mi igelitku. Byla plná modrých dupaček. Modrých. Všimla jsem si, že Hana už ani neříká „kdyby to bylo dítě". Říká „vnuk". Už to věděla dřív než já, že v tom bytě bydlím poslední Vánoce.
„Mami, představ si, ona se ani neusměje," postěžoval si Marek. „Osm let čekám, až z toho bude rodina, a teď, když se to konečně povedlo, dělá cavyky."
Hana si mě přeměřila. „Ivinko, uvař nám čaj. Nikolce je po cestě špatně. A mohla bys prostřít v obýváku. V osm dávají Pelíšky, to se musí vidět."
Šla jsem do kuchyně jako robot. Z lednice jsem vytáhla vychlazenou láhev sektu, kterou jsem chtěla otevřít, až budeme s Markem sami. Sundala jsem alobal z kachny. Byla zlatavá, dokonalá. Osmička cukroví se leskla na míse s motivem Pražského hradu.
V obýváku se Nikol posadila na mé místo u okna. Zula si boty a položila nohy na konferenční stolek, který jsem před měsícem nechala zrenovovat. U stolu v kuchyni seděla Hana a cosi ťukala do telefonu. Ozvalo se cinknutí. Mobil nechala na stole a já na něj nechtěně viděla.
„Bude to kluk. A byt je na spadnutí. Stačí, aby Iveta podepsala převod na Marka. Právník říkal, že to půjde hladce, když je tam jen ona jako spoluvlastník."
Marek se vynořil z ložnice. „Tak co, Iveto? Přineseš nám něco k jídlu? Nikol má hlad. A já taky. A hlavně nemrač se. Vánoce mají být svátky klidu."
Svátky klidu. V bytě, na který jsem osm let vydělávala. S chlapem, který mi místo oznámení rozvodu přivedl těhotnou holku pod stromeček. S tchyní, která mi v kuchyni chystá právníka.
„Já ti něco přinesu," řekla jsem a otevřela skříňku nad linkou.
Vytáhla jsem desky. Modré pořadače, ve kterých jsem měla všechno. Smlouvu o převodu bytu, kterou mi Marek podstrčil před rokem k podpisu. Prý kvůli daním. Tehdy jsem to odložila, chtěla jsem si to přečíst v klidu. Teď jsem listy prolistovala a zjistila, že je to darovací smlouva.
Vyndala jsem ze skříňky nůžky. Dlouhé, ostré. Stříhala jsem smlouvu na proužky. Pomalu, jeden list za druhým. Marek chtěl něco říct, ale já jsem se nedívala jeho směrem. Sledovala jsem, jak bílé proužky padají do dřezu.
„Co to děláš?!" zařval.
„Likviduju dokument, který už nikdy nepodepíšu."
„Vždyť je to náš byt!"
„Náš? Půlka je moje. Ale když už jsi tady s Nikol, nebudu zdržovat. Půjdu si pro svoje věci."
Prošla jsem do ložnice. Na posteli ležel Nikolčin kabát. Shodila jsem ho na zem. Otevřela jsem skříň a vytáhla kufr. Hodila jsem do něj pár svetrů, notebook, šperkovnici po babičce. Nad postelí visela svatební fotka. Marek se tam smál, držel mi ruku a tvářil se, že ze mě nemůže spustit oči. Strhla jsem fotku a položila ji lícem dolů na prádelník.
Když jsem se vracela do předsíně, Nikol se smála nějaké reklamě v telefonu. Hana stála u linky a ukazovala lžící na dřez.
„Tys to rozstříhala," řekla tiše. „Všechno jsi to rozstříhala."
„To není všechno," odpověděla jsem.
Ve skříňce pod dřezem mám krabici s pojistkami. Vytáhla jsem z ní malý jistič. Modrý, popsaný lihovým fixem: „ložnice, zásuvky, světlo." Strčila jsem si ho do kapsy u bundy.
„Světlo vám fungovat nebude," řekla jsem klidně. „Elektřinu píše majitelka na mě. Teda, já jsem majitelka já. Ale pojistky jistí hlavní okruh v ložnici. Když se mi nechce, nechám vás svítit svíčkama."
Došla jsem ke dveřím. Obula jsem se, oblékla bundu, vzala kufr. Marek stál v obýváku a držel v ruce skleničku sektu, kterou si nalil z mé láhve.
„Kam jako jdeš?" zeptal se.
Podívala jsem se na něj. Poprvé za ten večer jsem na něj mluvila úplně klidně.
„Na prohlídku. Do bytu naproti. Můj realitní makléř mi volal včera, že se uvolnil třípokojový byt s terasou. Je v dražbě. A já mám dvě stě padesát tisíc korun v podílovém fondu."
Marek zbledl. Možná proto, že o tom fondu nikdy nevěděl. Nikdy se nezajímal.
„Ale to jsou naše peníze!" vyhrkl.
„Ne. To jsou moje peníze. Pět let jsem ti je neříkala, protože jsem chtěla, abychom měli rezervu. Ale dneska večer jsem si to rozmyslela."
Otevřela jsem dveře. Na prahu jsem se otočila naposledy.
„Za hodinu přijde instalatér, objednaný na osm. Bude mi měnit zámek u dveří do sklepa." Ukázala jsem na klíče v ruce. „Tys ten sklepní byt nikdy neplatil. Takže ho teď budu pronajímat. Tobě ne."
Zavřela jsem dveře. Seběhla schody, vyšla na ulici. Sníh křupal pod botama, z oken okolních bytů svítily vánoční řetězy. Někdo pouštěl Přání k Vánocím. Bylo devatenáct čtyřicet, tramvaj číslo 12 měla přijet za čtyři minuty.
Sedla jsem si na zastávku. Vedle mě stál pán s batohem a malým klukem. Kluk se díval na zasněženou kolej a počítal lucerny. Šest, sedm, osm.
Když tramvaj přijela, nastoupila jsem. Sedla si k oknu a zavřela oči. Kachna zůstala v troubě. Ať si ji ohřejí. Ať si svítí mobilem. Ať si Nikol vyzkouší, jaké to je bydlet s chlapem, který považuje vlastní ženu za inventář.
Měla jsem jistič. Měla jsem klíče. A k tomu úplně nový důvod vstát ráno o hodinu dřív.
Za osm dní jsem měla podepsat kupní smlouvu. Ne hypotéku. Hotovost. Ten byt byl sice menší, ale byl celej můj.
A Marek? Dostal Vánoce, které si zasloužil. Tmu v ložnici, studenou kachnu a otázku, kterou mu nikdy nepoložím: proč vlastně čekal osm let, než mi řekl, že jsem pro něj jen prázdný hrnec.
