Ztracená holčička u varhan v katedrále a co s tím měla společného školnice Bohumila
Kateřina Novotná servírovala kávu už osmnáct let ve stejné cukrárně na Vřídelní kolonádě a myslela si, že ji nic nepřekvapí. Toho zářijového rána, kdy se v Karlových Varech konala slavnostní mše k zahájení školního roku, stála zrovna venku s podnosem prázdných šálků, když kolem ní proběhl muž v obleku, jako by ho někdo honil.
Byl to Radim Dvořák, čtyřicetiletý účetní z místní pobočky spořitelny, a hledal svou dceru Elišku. Katka to poznala hned — v Karlových Varech se lidi znají, i když se nikdy nepředstavili. Před chrámem svaté Máří Magdalény, kam děti z první třídy přišly na žehnání školního roku, se to totiž hemžilo dětmi, rodiči a učiteli, a najednou jeden táta stál uprostřed toho všeho úplně sám.
„Kam mi zmizela?" opakoval si Radim pod nosem a rukama si mnul spánky. „Vždyť jsem odešel na pět minut, kupoval jsem jí kofolu z automatu, protože měla žízeň."
Zahlédl paní učitelku Bohumilu Krejčovou, jak před schody chrámu srovnává řadu prvňáčků podle výšky, a rozběhl se k ní.
„Kde je moje dcera? Má culíky s bílými mašlemi, měla by být u vás ve třídě!"
Bohumila sebou trhla. Byl to její první den v nové škole, první vlastní třída, a teď stála před rozčileným cizím mužem.
„Promiňte, o koho přesně jde? U mě je snad každý na svém místě."
„Eliška. Dvořáková. Před chvílí tu stála, teď je pryč!"
„Mám ve třídě dvacet šest dětí a viděla jsem vás poprvé teprve dnes ráno, když jste ji přivedl k bráně."
„A to je výmluva?"
„Poslechněte," řekla Bohumila a hlas jí přeskočil o půl tónu výš, „všechny ostatní rodiče mi svoje děti osobně předali za ruku. Vy jste zmizel k automatu a nechal jste sedmiletou holku samotnou uprostřed stovky lidí. Kdo se má ztratit, tak se ztratí tady, ne u mě ve třídě."
Radim otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Ráno pletl Elišce culíky sám, protože manželka byla na noční v nemocnici, hlídal, aby si neumazala bílé podkolenky, a teď si najednou nemohl vzpomenout, co přesně měla na sobě.
„Jaké má poznávací znamení, pane Dvořáku? Co měla na sobě?"
„Sedm let, hnědé oči, culíky… a batoh. Žlutý, s liškami. Má ráda lišky, koupili jsme jí ho v Thermalu, na tom stánku se suvenýry."
„To už je něco. Počkejte tady, obejdu naše řady."
Bohumila proběhla kolem svých dětí, spočítala je podruhé, prohlédla každou holčičku s culíky — ale žlutý batoh s liškami nikde. Nikdo Elišku neviděl. Poprosila kolegyni z vedlejší třídy, ať jí na chvíli pohlídá děti, a vrátila se k Radimovi.
„Mezi spolužáky ji nikdo neviděl. Do kostela projít nemohla, tam hlídal pan farář u dveří. Musí být někde tady na náměstí. Pojďme spolu hledat."
„Nemám zavolat policii?"
„Ještě ne. Nejdřív obejdeme okolí — Vřídelní kolonádu, park za kostelem." Bohumila mluvila klidně, i když jí srdce bušilo jako zvon.
Prošli kolem lázeňských domů, zeptali se prodavačky u stánku s oplatkami, nahlédli k fontáně — nikde nic. Katka je viděla přebíhat kolem cukrárny podruhé a nabídla se, že podá hlášení kolegům v okolních podnicích, kdyby náhodou holčičku někdo zahlédl.
„A telefon nemá?" zeptala se Bohumila, když mířili k zadní straně kostela, kam ještě nenahlédli.
„Má, ale nechal jsem si ho v kapse, abych ho jí dal až po obřadu. Blbost."
„Jen aby se jí nic nestalo," opakoval si Radim skoro pro sebe, znovu a znovu.
A zatímco se dva dospělí lidé proháněli po centru lázeňského města, Eliška stála na svahu za kostelem, tam, kde rostl starý jeřáb s červenými bobulemi, a domlouvala se s kotětem, které sedělo na větvi nad její hlavou a nemohlo dolů. Zahlédla ho, když šla za tátou, a nemohla ho jen tak nechat.
„No tak, pojď dolů," přemlouvala ho. „Chytím tě, fakt. Slibuju."
Kotě se párkrát napřáhlo, jako by se chystalo skočit, ale pokaždé v poslední chvíli couvlo a přitisklo se ještě víc ke kůře, žalostně mňoukajíc. Eliška si dřepla, sundala si žlutý batoh s liškami a postavila ho pod strom — kdyby náhodou kotě spadlo, chtěla mít ruce volné.
Když pochopila, že sama to nezvládne, rozběhla se pro pomoc. Batoh nechala ležet pod stromem. Za rohem kostela, u márnice s barokní sochou, narazila přímo na tátu a paní učitelku.
„Kde jsi byla?" Radim k ní doběhl a chytil ji za ramena. „Já z tebe snad měl infarkt!"
„Tati, vynadáš mi potom, jo? Teď fakt potřebuju pomoc."
Bohumila dřepla vedle ní na obrubník. „Co se stalo, Eliško?"
„Tam za stromem je kotě. Bojí se skočit. Sedí tam už dlouho a pořád mňouká."
Radim se ještě chvíli díval na dceru, jako by nemohl uvěřit, že je celá, živá, jen s trochu ušmudlanými koleny od klečení v trávě — a pak se rozesmál, tím úlevným smíchem, který přichází, když strach konečně pustí.
„Tak jdeme na to kotě," řekl a otřel si oči hřbetem ruky.
U jeřábu skutečně sedělo pruhované koťátko, sotva pár měsíců staré, a drželo se větve jako klíště. Radim si sundal sako, hodil ho přes rameno, vylezl po nejnižších větvích a kotě sundal jednou rukou, přesně jako to dělal, když jako kluk lezl po stromech u dědečkovy chalupy v Krušných horách.
Kotě si okamžitě vlezlo Elišce do náruče a začalo příst.
Bohumila zvedla ze země žlutý batoh s liškami, otřepala z něj jehličí a podala ho holčičce. „Tohle je tvoje, ne?"
„Jo. Můžu si kotě nechat, tati?"
Radim se zadíval na dceru, na její rozzářený obličej, na to, jak pevně kotě tiskla, a věděl, že žádná odpověď kromě ano tady dnes neobstojí.
„Uvidíme, co na to řekne máma. Ale teď pojď, mše už dávno začala a paní učitelka na tebe čekala celá vyděšená kvůli tobě."
Bohumila se usmála, poprvé za celé dopoledne s uvolněnými rameny. „Pojďte, ať to stihneme aspoň na požehnání."
Ten den se v katedrále svaté Máří Magdalény žehnalo prvňáčkům jako každý rok — jen jedna holčička v první lavici držela na klíně krabici od bot s dírkami ve víku a tvářila se, jako by právě zachránila celý svět. A možná, napadlo Bohumilu, když je pozorovala ze strany, opravdu zachránila. Aspoň ten jeden malý kousek.
