Kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že budu sedět sama v kuchyni v sedmadevadesáti letech a bude mi u toho dobře, asi bych se zasmála a řekla mu, že neví, o čem mluví. Jmenuji se Bohumila Kadlecová, bydlím v tom samém bytě na Korunní třídě už čtyřicet dva let, a lidi se mě ptají pořád na to samé.
— Paní Kadlecová, a nebojíte se tu takhle sama?
Ptají se opatrně, jako by čekali, že se rozbrečím. Sousedka z třetího patra se mě zeptala minulý týden ve výtahu, mezi tím, co jsme jely dolů pro poštu. Řekla jsem jí jen, že žít sám a být osamělý je dvě různé věci, a ona přikývla, i když jsem viděla, že tomu doopravdy nevěří.
Ten byt kdysi praskal ve švech. Tři děti, manžel, který přinášel domů kolegy z projekční kanceláře na oběd bez varování, babička manžela, co u nás bydlela poslední tři roky života. Ráno se v koupelně stříhala fronta, v kuchyni bublal hrnec s bramborovou polévkou skoro pořád, a telefon na chodbě — ten starý, s budíkem, co jsme měli přes dvacet let — vyzváněl tak často, že jsem se ho naučila brát i ze spaní. Byla jsem ta, přes kterou procházelo úplně všechno. A měla jsem to ráda. Jenom po sobě mi nezbylo skoro nic.
Manžel Vladislav umřel v únoru, bylo mu sedmdesát osm. Šel si lehnout po večerní zprávách a ráno se neprobudil. Byt, který mi dřív připadal těsný, se najednou zdál obrovský, a ticho v něm bylo zvláštně těžké. Chodila jsem po pokojích a všude viděla to, co se už nevrátí — jeho papuče u postele, brýle na nočním stolku, deku přehozenou přes křeslo tak, jak ji nechal.
Na pohřbu mi Radek stiskl ruku a řekl, ať se v ničem nerozhoduju sama, že to teď vyřeší za mě. Myslela jsem, že to je jen útěcha. Ukázalo se, že to byl plán.
Přišel s ním na Velikonoce. Přivezl si k tomu i papíry — vytištěné, sešité sponkou, jako by šlo o výběrové řízení. Dům pro seniory v Řevnicích, pět minut od nich, s výhledem do zahrady, s asistencí čtyřiadvacet hodin denně. Zdenka seděla vedle něj a přikyvovala každé druhé větě.
— Mami, koukni se aspoň na fotky. Je to tam moc hezké.
— Byt bychom dali do pronájmu, mami, ať se nezadarmo neztrácí peníze.
— Nemůžeš tu zůstat sama, co kdyby se ti něco stalo a nikdo by o tom čtrnáct dní nevěděl.
Poslouchala jsem je s rukama kolem hrnku, ve kterém dávno vychladl čaj, a najednou to ve mně vzkypělo tak, jak jsem to necítila celé roky.
— Já jsem se vás na nic neptala, Radku. Ptala jsem se tě, jak se máte vy, ne kolik stojí pokoj v Řevnicích.
Radek se zarazil, papíry mu sklouzly ze stolu na zem. Zdenka je začala sbírat, jako by šlo o rozbité nádobí, které je potřeba rychle uklidit, než to někdo uvidí.
— My to myslíme dobře, mami.
— Vím, že to myslíte dobře. Ale je to můj byt a můj život, ne váš projekt.
Ten večer volali oba, střídavě, celkem šestkrát. Radek mluvil o pojistkách a rizicích, Zdenka plakala do telefonu a říkala, že neví, co si počne, když se mi něco stane a ona bude v práci. Nezvedla jsem to popáté ani pošesté. Seděla jsem u okna, dívala se, jak dole zajíždí tramvaj číslo jedenáct k zastávce, a poprvé za celé měsíce jsem cítila něco, co nebyl smutek ani vztek — bylo to rozhodnutí.
Druhý den ráno jsem zavolala Radkovi sama.
— Přijeď v neděli. Chci vám to říct do očí, ne po telefonu.
V neděli přišli oba, tiší, opatrní, jako by čekali výbuch. Postavila jsem na stůl tři hrnky, nalila čaj — ten lipový z trafiky na rohu, protože v Kauflandu ho nemají — a posadila se naproti nim.
— Poslouchejte mě. Vychovala jsem vás tak, abyste si dokázali postavit vlastní život. Teď mi dovolte, abych si ten svůj dožila po svém. Nestěhuju se. Chci zůstat tady, v tomhle bytě, dokud to půjde. Jestli mi chcete pomoct, pomozte mi tady — ne v Řevnicích.
Radek chvíli mlčel, otáčel hrnkem na stole dokolečka.
— A co když se ti něco stane?
— Tak mi zavoláte sanitku, stejně jako by ji volali v Řevnicích. Ale do té doby chci žít, ne se schovávat před životem.
Zdenka se na mě dívala dlouho, pak vzdychla a řekla, že mi aspoň sežene tísňové tlačítko na krk, ať má klid. Na to jsem přistoupila. Bylo to fér.
Od té doby volají míň často, ale jinak. Radek se ptá, jestli mi nedošel čaj, ne jestli jsem si prohlédla brožuru. Zdenka minulý týden přinesla koláč z cukrárny na Vinohradské a posadila se ke mně ke stolu.
— Mami, fakt ti večer není smutno?
Odpověděla jsem jí docela klidně:
— Někdy ano. Ale to je jiná věc než osamělost.
Dopila jsem čaj, odnesla hrnek do dřezu a otevřela okno — venku právě zvonila tramvaj a vzduch voněl podzimem. Sousedčin starý bígl přišel čmuchat ke dveřím, paní Součková zase zapomněla zavřít byt — je čtvrtek, podle něj bych mohla nastavovat kalendář.
Sedla jsem si zpátky ke stolu, k rozečtené detektivce a k muškátům na parapetu, a nechala okno otevřené celý večer.
