Petra stála u dřezu, když Radek vešel z chodby a hodil klíčky od auta na kuchyňskou linku vedle konvice.
— Prodáváme tu tvoji chalupu, mamka to potřebuje víc.
Řekl to tak lehce, jako by mluvil o starém gauči, který je stejně na vyhození. Petra držela v ruce hrnek, ze kterého vylévala zbytek studené kávy do dřezu. Ruka se jí zastavila na půl cesty.
— Jakou chalupu?
— No přece o té tvojí, u Sázavy. O jiné teď nemluvím, žádnou vlastní nemám.
Radek si stáhl boty, kopl je ke skříňce v předsíni a prošel do kuchyně. Otevřel lednici, vzal si jogurt, nenamáhal se ani ho zavřít pořádně.
— Jsme rodina, Peťo. Mamce teče střecha, tesař říkal, že krov je napůl shnilý. Volala mi dneska, brečela do telefonu. Sehnala partu, co by to spravila do zimy, ale nemá na to. A ty na těch svých osmi arech akorát pěstuješ kopřivy. Je čas se toho balastu zbavit. Spočítal jsem to, z prodeje jí zbyde na střechu i na novou kuchyňskou linku.
Petra hrnek pomalu postavila na odkapávač. Něco v ní ztuhlo — ne z hněvu, spíš z toho, jak snadno to vyslovil.
— Proč bych měla platit rekonstrukci tvojí matce tím, že prodám dědictví po tetě?
Otočila se k němu.
— Ta chalupa je po tetě Miladě. Je psaná na mě. A neprodává se.
Radek se ušklíbl, sáhl do skříňky pro lžíci. Ten jeho povýšený tón ji vždycky dohnal k šílenství — jako by věřil, že si trochu postěžuje, naštve se, a nakonec stejně udělá, co je pohodlné jemu a jeho matce Jarmile.
— Zase začínáš? Včera jsme to s mamkou probrali. Kupec se najde rychle, je to hezký kout, kousek od vody. V sobotu tam zajedu, vyfotím to na Sreality.
— Nedám souhlas k prodeji. Ať si mamka vezme půjčku. Nebo si ji vezmi ty. Vždyť jste to už probrali.
— Peťo, nedělej z komára velblouda — hlas mu ztvrdl. — Ty tam jezdíš dvakrát za léto. A mamka má reálnej problém.
Jarmila odjakživa brala Petřin majetek jako společný fond, ze kterého se dá čerpat, kdykoli je potřeba. Když Petra před šesti lety chalupu po tetě zdědila, Jarmila tam přijela hned první víkend s hotovým plánem — zbourat kůlnu, postavit tam Radkovi udírnu, a zbytek pozemku rozdělit na záhony, aby měla na zimu co zavařovat. Petra se tenkrát postavila na zadní. Řekla, že žádné záhony nebudou, bude tam trávník a klid. Jarmila na to nemluvila skoro půl roku a při setkáních jí říkala „paní hraběnko".
Jenže Radek si za ty roky na chalupě udělal vlastní pořádek. Poslední dva roky tam vozil harampádí ze staveniště, kde brigádničil — staré radiátory, kusy plechu, výfuky z auta, které dávno prodal.
— To se bude hodit, železo dneska něco stojí — odbýval její výtky.
Půlka pozemku teď zarůstala kopřivami mezi rezavými sudy a plechovými profily, chaloupka sama se skoro ztrácela za tou hromadou.
— Moje odpověď je ne, Radku — řekla Petra a založila si ruce na prsou. — Chalupa je moje. Neprodávám. Konec.
Radek praštil lžičkou o linku tak, že jogurt vystříkl na dlaždičky.
— Tak teda takhle. Zítra tam vezmu realitku, necháme to ocenit. A až se najde kupec s hotovostí, uvidíme, jak dlouho vydržíš nepodepsat. Mamka už partě slíbila zálohu. Před ní mě nebudeš dělat ostudu. Řekl jsem prodáváme, tak prodáváme.
Popadl bundu z věšáku, klíčky z linky.
— Jedu k mamce, pomůžu jí sbalit věci před rekonstrukcí! — křikl už ode dveří. — A ty si to tu radši promysli, ať vidíš, jak jsi sobecká.
Dveře prásknuly. Petra zůstala stát uprostřed kuchyně, dlaně opřené o linku. V hlavě jí bušilo. Takže on už to má vyřešené. Zálohu slíbenou, realitku domluvenou. A ji prostě postaví před hotovou věc, protože „mamka to potřebuje víc".
Na parapetu ležel jeho mobil — nechal ho tam ráno nabíjet. Realitku prý veze zítra. To se uvidí.
Vzala si svůj telefon, prolistovala kontakty na V. Vyzvánělo to jen chvíli.
— Venco? Ahoj, tady Petra, sousedka od Sázavy.
— No teda, koho to slyším — ozval se basem soused, místní řemeslník, co tam bydlel celoročně. — Ahoj sousedko. Co, zase ti tvůj přivezl nějaký šrot? Za chvíli mi to poleze i na můj pozemek.
— Horší, Venco. Poslyš, ty jsi minulý týden chlubil s tou novou svářečkou. Prý pořádně výkonná.
— To jo — zpozorněl Venca. — Co, potřebuješ něco přivařit?
— Potřebuju. A není to jen tak něco. Jsi dneska doma? Přijedu za chvíli. Mám návrh. Naléhavý — a myslím, že se ti bude líbit.
— Čekám — odpověděl Venca stručně.
Do Sázavy to bylo hodinu a půl. Petra jela s otevřeným oknem, mimo Jílové ji předjel náklaďák s dřevem a zvedl za sebou oblak prachu — cítila ho ještě kilometr potom, sladký a pryskyřičný. Na chalupu dorazila za soumraku. Venca už na ni čekal u plotu, v montérkách, s kávou v plechovém hrnku a psem Bertíkem, který jí očichal kotníky a pak si zase lehl do trávy.
— Tak povídej — řekl Venca a otřel si ruce do hadru.
Petra mu to vylíčila celé, i s tou lžičkou jogurtu na dlaždičkách. Venca poslouchal, mlčky přikyvoval a jen jednou hvízdl, když slyšel o realitce na zítřek.
— A co teda chceš přivařit?
— Bránu. Tu novou, kovanou, co jsem si loni nechala udělat u Kroupy z Týnce. Chci, abys mi ji navařil na sloupky natrvalo. Bez panty, bez zámku — jednu pevnou konstrukci. A ještě jednu věc — plot kolem celého pozemku, ať se tam nedostane ani auto, ani člověk bez úhlové brusky.
Venca se zazubil.
— Aby sem realitka nemohla ani vjet, natož zaparkovat cedulku s cenou.
— Přesně tak. A pak mi ještě pomůžeš s tím železem, co tu nechal — chci to všechno odvézt do sběrny, ať to tady vypadá jako pozemek, ne jako vrakoviště.
Pracovali do tmy, při světle Venciny čelovky. Jiskry ze svářečky dopadaly do trávy a hasly. Kolem desáté byla brána přivařená napevno — masivní, kovaná, teď nehybná jako socha. Petra na ni položila dlaň. Kov byl ještě teplý.
Ráno v šest jí zavolal Radek. Byl už u chalupy s makléřkou, paní Součkovou z realitky v Benešově — a nemohl dovnitř.
— Peťo, co je tohle za blbost?! Brána je přivařená! Nejde ani hnout!
— Vím. Nechala jsem ji přivařit. Je to teď pevná konstrukce, ne otevírací brána.
— Zbláznila ses?! Máme tu domluvenou prohlídku!
— Žádnou prohlídku jsem nedomlouvala. To je můj pozemek, Radku. A dokud je psaný na mě, rozhoduju o něm já.
Na druhém konci bylo chvíli ticho, pak zaslechla, jak makléřka něco říká — cosi o tom, že bez podpisu vlastníka ohledně stavu nemovitosti a přístupu stejně nemůže nic nabízet, a že takhle to nemá cenu.
— Zavolej mamce, ať si vezme ten úvěr — řekla Petra a zavěsila.
O týden později přišel dopis od advokátky, kterou si Petra sama vybrala v Praze — návrh na rozdělení společného jmění manželů. Ne kvůli chalupě, tu Radek beztak nikdy nespoluvlastnil. Kvůli všemu ostatnímu, co si za dvanáct let manželství nastřádali — bytu na Žižkově, spořicímu účtu, na kterém leželo přes tři sta tisíc korun.
Radek přijel na chalupu ještě jednou, sám, koncem srpna. Petra ho zpovzdálí sledovala, jak stojí před přivařenou bránou, drží se za mříže a kouká dovnitř na dům, na trávník, který teď vážně vypadal jako trávník — kopřivy Venca posekal, staré sudy odvezl do sběrny. Radek chvíli postál, pak se otočil a odešel zpátky k autu.
Petra ten den seděla u stolu s deskami od advokátky rozloženými před sebou a podepisovala poslední stránku dohody o vypořádání. Vedle ležel obyčejný hnědý obchodní dopis, adresovaný bance — příkaz ke zrušení společného spořicího účtu a k převodu její poloviny na nový, jen na její jméno. Bertík štěkal někde venku na kočku. Petra dopila kávu, otočila poslední list a podepsala.
