Paní Růžena Malá nastoupila do výkonu trestu ve Světlé nad Sázavou v polovině listopadu, kdy už z ochozů visela ledová mlha a z kuchyně bylo cítit čočková polévka, kterou tu vařili každý čtvrtek bez ohledu na to, kdo zrovna sedí na ošetřovně. Bylo jí čtyřiasedmdesát a do věznice se dostala za čin, o kterém s nikým nemluvila. Nikdo se neptal, protože ve Světlé se minulost nenosí — kdo ji vytáhne, ten ji taky nese.
Každé ráno vycházela na dvůr v pět padesát, ještě než začal ranní režim. Brala si velkou modrou vanu, napustila vodu z kohoutku u zdi vedle skladu, přidala půl hrnku pracího prášku, který jí posílala dcera z Hradce Králové, a prala. Nejdřív povlečení z oddílu B, pak vězeňské košile, nakonec ručníky. Prádlo věšela tak, aby se nedotýkalo rezavého plotu, protože rez se z bavlny nikdy pořádně nevypere. Dozorkyně jí říkaly „paní učitelko", i když nikdy neučila. Možná kvůli brýlím, které si každou chvíli otírala cípem zástěry.
S Věrou Kučerovou se paní Malá minula poprvé už třetí den. Věra seděla za úmyslné ublížení na zdraví s následkem smrti, měla vytetovaný nápis „Nikdy neváhej" na levém předloktí a v oddíle B se jí bály i ženské, které se nebály nikoho. Když Věra prošla kolem vany, voda se jí ani nehnula, ale paní Malá věděla, že to nebylo náhodou. Věra se uměla pohybovat tak tiše, že si toho všiml jenom ten, kdo měl za sebou život, ve kterém se musel naučit poslouchat.
To únorové úterý paní Malá právě máchala poslední várku, když na okraj vany dopadla halda propocených teplákových souprav. Celkem jedenáct kusů, žádná nepatřila oddílu A.
„Vypereš mi to. Včetně té černé, co má skvrnu pod levou kapsou." Věra stála dva metry od ní, ruce v bok, oči upřené na šedou pěnu.
Paní Malá narovnala záda. V bedrech jí křuplo, jednou, krátce, jako když zlomíte suchou větvičku na dva kusy. „Dnes nestíhám. Svoje stihnu tak tak, než začne snídaně. Budeš si to muset vyprat sama."
Dvůr ztichl dřív, než Věra udělala první krok. I voda ve vaně jako by se přestala hýbat. Věra stála s pusou pootevřenou tak, že jí bylo vidět zlatou plombu v horní čtyřce.
„Cos to řekla?"
„Budeš si to muset vyprat sama."
A pak se stalo to, na co všechny čekaly. Věra skočila dopředu, chytila paní Malou za vlasy, stočila jí hlavu dozadu a vší silou jí vrazila obličej do vany. Mokrá bavlna, mýdlová voda, bubliny, které praskaly v uších. Paní Malá cítila, jak jí teplákovina leze do úst — jedna nohavice, myslela si, že právě tu má už třetí týden pod nehty.
Snažila se vytočit rameno, ale Věra ji držela v pase. Kolena paní Malé klouzala po betonu, v puse měla hořkou pěnu a v hlavě úplně prázdno. Žádný vzdor. Jenom tlak.
A pak se paní Malá přestala hýbat.
Věra jí podržela hlavu pod vodou ještě dvě vteřiny, pak tři. Sama znejistěla, protože čekala zmítání, a když nepřicházelo, pustila ji. Paní Malá vyjela nahoru s obličejem pokrytým šedou pěnou, brýle se jí posunuly někam na levé ucho. Vydechla přes zaťaté zuby a z úst jí na zem ukápla slina smíchaná s pracím práškem.
A pak promluvila tak nahlas, jak jí to kdysi dávno, ještě u soudního líčení, zarazili.
„Tak jsem konečně poznala, komu patří ten nápis na předloktí." Otočila se k Věře, z očí jí teklo z mýdla, ale hlas měla úplně klidný. „Víš, co znamená ‚nikdy neváhej'? Znamená to, že jsi nikdy neměla nikoho, kdo by tě zastavil."
Na dvoře nikdo nedýchal.
—
O pět dní později seděla paní Malá ve výslechové místnosti, zápěstí bez pout, na stole před ní kelímek s vlažným čajem, vedle ležely zbytky včerejšího perníku, který upekli na kroužku vaření. Naproti ní seděl kpt. Daniel Švec a do spisu si dělal poznámky černým centropenem.
„Tak znovu, paní Malá. Od začátku."
„Kterého začátku?"
„Od února."
„V únoru mě chtěla Věra Kučerová utopit ve vaně s prádlem. To už jsem říkala."
„A proč zrovna v únoru?"
„Protože jsem jí nevyprala. Vy víte, proč se ptáte."
Kpt. Švec položil pero. Podíval se do papírů, pak z okna. Na římse seděla vrána a klovala do zbytku rohlíku se šunkou. Paní Malá si všimla, že kapitánovi se třese palec u levé ruky — vždycky, když přemýšlí, kroutí jím v kloubu, jako by chtěl něco rozmáčknout.
„Paní Malá, já vím, že jste sem nenastoupila jako pradlena. Vím, kdo jste. Já jenom potřebuju, abyste mi řekla, co jste řekla Věře Kučerové v únoru v devět hodin pět po ránu, protože Věra Kučerová je teď na samotce. A ne proto, že vás chtěla utopit."
„Proč tedy?"
„Protože včera rozbila umyvadlo v cele. Holýma rukama. A křičela celou noc něco o nápisu na předloktí. To je z vaší ústní dutiny čerstvě vytažené mýdlo, paní Malá?"
„To je německý prací prášek," řekla klidně. „Posílá mi ho dcera. Bez fosfátů."
„Kvůli jedné větě jste rozházela celý oddíl B."
„Ne kvůli té větě," řekla paní Malá. „Kvůli tomu, že jsem jí řekla pravdu. Řekla jsem jí to, protože jsem to věděla dřív, než jsem se sem dostala. Protože já jsem soudkyně, kapitáne. Soudkyně Růžena Malá z Krajského soudu v Hradci Králové. Ta, co před čtrnácti lety poslala Věru Kučerovou do výkonu na dvacet tři let. Za to, co udělala v tom bytě v Pardubicích."
Ticho v místnosti zhoustlo tak, že paní Malá slyšela hučení zářivek u stropu.
„Vy jste sem nenastoupila jako pradlena," řekl kpt. Švec pomalu.
„Nastoupila jsem sem jako vězeňkyně. Stejně jako ona. Až na to, že ona tady byla čtrnáct let na oddíle B a myslela si, že když mě uvidí klečet u vany s cizími špinavými tepláky, tak si konečně vyřídí účty. Jenomže já jsem nikdy před nikým neklečela, kapitáne. Ani u toho soudu ne."
Kpt. Švec si sundal brýle. Palec se mu přestal třást.
„Vy jste to celé naplánovala. Zpronevěra, tři roky, oddíl B — to všechno proto, abyste se dostala k ní."
„Plánovala jsem cestu sem," řekla paní Malá. „To, co se stalo v únoru u vany, jsem nenaplánovala. Jenom jsem věděla, že jednou přijde chvíle, kdy mě pozná. A přišla, když jsem jí vyprala prádlo naruby." Ukázala na hromadu skládek vedle sebe. „Tohle je její. Nechávala mi je pod postelí, abych je vyprala jako první. Já jsem tu do větru řekla, že Věra se zabila v Pardubicích a šla na dvacet tři let. V tu chvíli se jí to všechno vrátilo, protože ona věděla, že jenom soudce zná přesné číslo její sazby."
Kpt. Švec otevřel spis na stránce označené „výpověď svědkyně ze dne 3. 2."
„Paní Malá… Věra Kučerová teď u soudu tvrdí, že jste jí vyhrožovala. Že jste jí řekla, že ji necháte zavalit špinavým prádlem."
„To není pravda."
„Co tedy zaznělo?"
„Řekla jsem jí, že jí vrátím jednu věc, kterou vzala mojí dceři."
Paní Malá sáhla do kapsy zástěry a vytáhla něco malého, lesklého. Byla to zlatá náušnice s očkem pro drobný diamant. Jedna přítomná dozorkyně si odfrkla.
„Tohle je z bytu v Pardubicích. Věra ji vzala mojí dceři, když jí držela ruce na stolku v ložnici. Dcera ji dostala zpátky teprve teď — před rokem, když se u soudu vyklízel majetkový spis a náušnice se našla v úschově jako věcný důkaz, na který si nikdo nevzpomněl. Ležela čtrnáct let v sáčku s číslem, mezi krabicemi, které se archivují a nikdy neotevřou. Dcera mi ji poslala sem, ať ji mám u sebe, dokud si to tady neodsedím. Teď ji nesu zpátky jí."
Kpt. Švec se naklonil. „A Věra o ní ví?"
„Věra viděla, jak ji držím v dlani. To stačilo. Poznala ji stejně jistě, jako poznala ten nápis na svém předloktí, když jsem jí ho připomněla."
„A teď k té praktické části," řekla paní Malá. Vytáhla z kapsy složený úřední dopis. Bylo na něm zřetelné razítko Krajského soudu a v levém horním rohu číslo jednací. Položila ho na stůl lícem nahoru.
„Co to je?"
„Žádost o obnovu řízení jsem nepodala já," řekla. „Podal ji můj nástupce na soudě, protože jsem mu poslala dopis s popisem toho, co se tu v únoru stalo, a s prosbou, ať si znovu projde spis Kučerové. Není to důkaz, kapitáne. Je to jenom podnět. Ať se na to podívá někdo jiný, kdo už nesedí v cele vedle ní."
„To je celé?"
„To je celé. Víc jsem dělat nemohla a víc dělat nechtěla."
Chvíli nikdo nic neříkal.
„Tak proč jste chtěla být zrovna tady, na oddíle B, kde je ona?"
Paní Malá si sundala brýle, otřela je cípem zástěry, dlouho, pomaleji než bylo potřeba, a teprve pak si je nasadila zpátky.
„Protože jsem věděla, že dřív nebo později bude stát nade mnou s hromadou špinavého prádla a bude čekat, že poklečím. A já jsem chtěla být u toho, až zjistí, že nepoklečím."
„Jaká věta ji zlomila?"
„Ta o tom, že nikdy neměla nikoho, kdo by ji zastavil. Vyslovila jsem ji jednou. Stačilo to."
Kpt. Švec zvedl dopis, prohlédl si ho, pak ho položil zpátky, lícem dolů.
„Takže podnět k obnově půjde přes kraj."
„Až skončí lhůty. Do té doby zůstane Věra na psychiatrickém, kde ji teď drží. Já si odsedím svoje tři roky a vrátím se do Hradce. K dceři. S náušnicí."
Paní Malá vstala, uhladila si zástěru. Na okamžik zaváhala, pak sáhla do kapsy a vytáhla prázdnou krabičku od sirek. Kpt. Švec ji sledoval, jak z krabičky na stůl vysypala malý kousek mýdla. Nebyl větší než nehet. Ležel tam a leskl se pod zářivkou.
„To je z té únorové vany," řekla. „Nechala jsem si ho, protože v něm zůstal kousek nitě z Věřiny soupravy. Kdyby mě chtěla za ten dopis obvinit z čehokoli, tady je moje jistota." Položila vedle mýdla složenou účtenku za jízdenku z Hradce do Světlé. „Čtyři sta šedesát šest korun. Tolik mě stála cesta sem. Počítala jsem ji dvakrát."
Otočila se a odešla. Dveře výslechovky se za ní zavřely měkce. Kpt. Švec zůstal sedět nad spisem, před ním prázdná krabička, vedle ní kousek mýdla a účtenka. Vrána na římse se zvedla a zmizela v mlze.
Venku právě začínal padat únorový déšť.
