Každý rok v srpnu mi na účet přistane třináctý důchod a já už vím, že za týden sedím s Alenou v Mariánských Lázních. Je to naše tradice. Osm let. Osm roků, co jsme se po padesátce poprvé sbalily a řekly si — dost. Letos to mělo být stejné. Dokud se neozval Martin.
Bylo krátce po večeři, seděla jsem na balkoně a četla si zprávy z hotelu — paní Vacková psala, že nám nechala ten samý pokoj co loni, ten s výhledem na kolonádu. Vtom pípnutí. Martin: „Mami, musím s tebou něco probrat."
Sešli jsme se u něj v sobotu. Byt na sídlišti v Plzni, třetí patro bez výtahu, linoleum v předsíni odřené tak, že už ani nepoznáš původní barvu. Martin postavil vodu na kafe a začal. Opatrně. Příliš opatrně.
„Víš, Terka má svatbu za tři měsíce. Šaty, kapela, výzdoba… všechno stojí majlant. A pořád nám něco chybí."
Mlčela jsem. Čekala jsem, kam tím míří.
„Napadlo mě… ty máš teď ten třináctý důchod. Když bys nám ho půjčila, vrátili bychom ti to. Do Vánoc. Čestný pionýrský."
Usmál se. Ten úsměv, co znám od jeho pěti let, když rozbil okno u sousedů a myslel si, že to ukecá.
„Martine, ty víš, že já ty peníze mám na lázně. S tetou Alenou. Každý rok. Osm let."
Ztuhl. Čelist se mu napnula, pak povolila. „No jo, lázně. Hele, mami, Terka je tvoje vnučka. Tohle je její svatba. Jednou za život. Ty lázně… to počká, ne?"
„Aleně je sedmdesát dva. Každý rok říká, že je to možná naposled, co někam jede. Nejde to odkládat, chápeš?"
Martin si povzdechl a položil lžičku na stůl tak opatrně, jako by se bála, že se rozbije. „Mami, rodina je přece přednější než… než takovýhle výlety."
To slovo mi sedlo do žaludku jako kámen. Výlety. Můj jediný týden v roce. Jediný týden, kdy nejsem paní Hana, bývalá zdravotní sestra z interny, matka a babička. Kdy jsem prostě Hanka, co si dá v sedm ráno kafe na kolonádě a poslouchá, jak Alena vypráví o knížkách, co přečetla.
„Já už mám zaplacenou zálohu," řekla jsem tiše. „Tři tisíce."
„Tak o tři tisíce míň. Dáš zbytek, ne?"
Nedala jsem mu odpověď. Řekla jsem, že si to promyslím. Martin přikývl, ale v očích měl něco, co jsem u něj nikdy neviděla. Jistotu. Jistotu, že matka poslechne.
Doma jsem si sedla do křesla a zírala na zeď. Na stěně visela fotka — já, Martin, Terka. Terce je na ní šest, má pusu od zmrzliny a drží se mě kolem krku. Vedle ní stojí Martin, hrdý otec, co si právě koupil první auto. Škoda Favorit, stříbrná, za čtyřicet tisíc. Pomáhala jsem mu tehdy. Vzala jsem si půjčku. On o tom neví. Nikdy jsem mu to neřekla.
Druhý den mi v telefonu přistála zpráva. Ne od Martina. Od Terezy.
„Babi, strejda říkal, že bys mohla přispět na kapelu. Já vím, že je to hrozný, ale nikdo jinej už nemá… Děkuju, jsi nejlepší!"
Strejda. Můj zeť, Roman. Martinův švagr. Ten člověk, co má dvaadvacet let staré BMW a byt na hypotéku, ale na svatbu potřebuje kapelu za osmdesát tisíc.
Srdce mi bušilo až v krku, ale tentokrát ne lítostí. Vzteky. Vztekem, co přišel až po těch letech. Po tom všem, co jsem dala.
Pamatuju si, jak mi bylo třicet pět. Martin měl angínu, hořel horečkou, já brala noční směny, abych vydělala na léky a topení. Žádné lázně. Žádné dovolené. Když mi bylo čtyřicet, umřel manžel. Když mi bylo padesát, Martin dostavěl dům a já mu na něj dala všechny úspory. Celý život jsem na něco šetřila a celý život to někdo potřeboval víc než já.
Až v šedesáti jsem si poprvé řekla dost. Poprvé jsem utratila peníze za něco, co nebylo pro děti, vnoučata, domácnost. Bylo to pro mě. Jenom pro mě. A Alenu.
Třetí den jsem čekala, že se Martin ozve. Neozval. Místo toho mi večer zavolala Alena.
„Hanko, volal mi tvůj Martin."
V krku se mi sevřelo. „Co chtěl?"
„No… jestli bychom letos nemohly jet někam blíž. Na čtyři dny. Že máte rodinné výdaje."
Zavřela jsem oči. Martin zavolal mé sestře. Mé sedmdesátileté sestře, aby jí vysvětloval, že náš týden u léčivých pramenů je vlastně rozmar. Že bychom neměly utrácet. Jeho za peníze, které jsem si vydělala já.
„Co jsi mu řekla?"
„Že to je moje a tvoje věc. A že mám koupené plavky." Odmlčela se. „Ale bylo mi z toho smutno, Hanko. On mluvil, jako bys mu ty peníze dlužila."
Položila jsem mobil na stůl a dívala se na něj. Obrazovka zhasla. Na černém skle jsem viděla svůj obličej. Unavený. Ale ne poražený.
Nazítří ráno, bez ohlášení, jsem jela za Terezou. Bydlí v malém bytě na okraji Plzně, kousek od nádraží. V obýváku na stole ležely svatební pozvánky a katalog s prstýnky. Na zemi byl rozložený plán zasedacího pořádku.
„Babi! Proč jsi nepřišla včera, mohla jsem upéct bábovku…"
„Terezko, sedni si."
Můj tón ji zarazil. Poslechla.
„Dostala jsem od tebe zprávu. O té kapele."
Tváře jí zrudly. „Já vím. Promiň. Strejda Roman mi řekl, ať ti napíšu. Já nechtěla…"
„Vím, že jsi nechtěla."
Vzala jsem ji za ruku. Měla tenké prsty s okousanými nehty — byla nervózní, chudinka. Dítě, které chtělo krásnou svatbu a někdo jí nabulíkoval, že babička je bankomat.
„Terezko, já ti koupím svatební dar, po kterém se bude prášit. Něco, co ti zůstane. Ručníky, peřiny, třeba i tu myčku, po které toužíš. Ale ty peníze na lázně… ty nemůžu dát."
Zvedla oči. Byly plné slz, ale ne výčitek.
„Babi, já tě chápu. Fakt. Říkala jsem tátovi, že je to blbost. Ale on…" Odmlčela se.
„On co?"
„On říkal, že to zařídí."
Ten večer jsem seděla doma. Otevřela jsem si láhev červeného, co mi Alena přivezla loni z Moravy. Venku se pomalinku snášel soumrak, sousedovic pes štěkal na listonoše, z vedlejšího bytu bylo slyšet televizi — repríza Chalupářů, Karel Gott zpíval.
Vzpomněla jsem si na loňský srpen. Seděly jsme s Alenou na lavičce před hotelem, byla skoro půlnoc, po kolonádě voněly lípy. Alena si sundala sandály, dala nohy na trávu a řekla: „Víš, Hanko, já mám pocit, že opravdová jsme byly jenom tady. Celý zbytek roku hrajeme."
A já jí rozuměla. Celý život hrajeme. Matku, babičku, vdovu, důchodkyni. A jenom tady, na týden, jsme zase těmi dvěma holkami, co si povídají do noci a ráno jdou na první kávu ke zpívající fontáně.
Martinovi jsem odpověděla až za čtyři dny. Napsala jsem mu SMS: „Lázně platí. Svatba bude krásná i bez mé třináctky."
Telefon začal okamžitě vyzvánět. Čtyřicet sekund zvonil, pak ztichl. Pak znovu. A znovu.
Zvedla jsem to.
„Mami, co si myslíš, že řekne rodina? Že babička jela do lázní, místo aby pomohla na svatbu?"
Jeho hlas byl ostrý, ale pod ním jsem slyšela něco nového. Paniku. Ne že by mu chyběly peníze — ale že ztrácel kontrolu. Že matka poprvé v životě řekla ne.
„Martine, víš, kolik mi bylo, když jsem naposledy koupila něco sobě? Ne tobě. Ne tátovi. Ne Terce. Sobě."
Ticho.
„Šedesát. Šedesát let jsem čekala, než si koupím první dovolenou."
„To je úplně něco jinýho…"
„Ne," řekla jsem pevně. „Není."
Ve středu ráno, dva dny po tom telefonátu, někdo zazvonil u dveří. Stál tam Martin, v ruce krabici cukrářských větrníků a na tváři výraz, který jsem u něj viděla naposledy, když mu bylo sedmnáct a přiznával, že naboural Favorita.
„Mami," začal rozpačitě, „půjčil jsem si. Od tchána. Roman to nějak skoulí. Ty lázně máš zaplacené, tak jeď."
Vešel dovnitř, položil cukroví na stůl. Sedl si na židli, nervózně si mnul ruce.
„Víš, Terka mi včera něco řekla. Že prej jsem sobec. Že si neuvědomuju, co všechno jsi pro nás udělala."
Usmála jsem se. Moje vnučka. Ta holka s okousanými nehty a pusou od zmrzliny, co se mi pořád drží kolem krku.
„Jen nevím proč," pokračoval tiše, „mi to musela říct až ta dvacetičtyřletá holka."
Chvíli bylo ticho. Pak jsem vzala konvici a postavila na kafe.
Dnes je osmý srpen. Za oknem prší, malý déšť, co voní prachem a letním asfaltem. Na stole leží otevřený kufr. Alena už poslala fotku — sedí v kupé vlaku do Mariánských Lázní, na klíně má knížku a na hlavě nový klobouk. Píše, že průvodčí jí řekl, ať ho pozdravuje, prý si ji pamatuje z loňska.
Za okamžik zamknu dveře od bytu a půjdu na nádraží. Za rok, až bude Terezina svatba, si sednu do první řady, budu brečet a tleskat a držet manžela za ruku. Ale dneska ne.
Dneska jsem Hanka. A jedem.
