Zůstala jsem stát u branky a nemohla se pohnout. V našem obýváku seděli neznámí lidi, někdo ladil kytaru, na terase se kouřilo z grilu a přes záclony jsem viděla, jak si nějaká ženská v lodičkách opřela nohy o konferenční stolek, co jsme s Robinem před rokem složili z masivu vlastníma rukama.
Tři měsíce zpátky tady byla ruina. Doslova. Stará stodola po dědovi, kterou chtěla tchyně strhnout, protože na ni neměla peníze. My jo. Robin tenkrát prodal svoji vysněnou Škodu Octavii RS, já brala přesčasy v nemocnici v Hradci, každou korunu jsme cpali do rekonstrukce. Obklady v kuchyni jsem vybírala půl roku, podlahový topení Robin instaloval s kamarádem přes noc, protože přes den dělal v servisu. Barák stál na pozemku manželovy mámy — to byl celej háček. Jenže ona do něj nedala ani korunu.
Teď se tam váleli cizí lidi a pouštěli si naši telku.
Robin stál vedle mě a mlčel. Poznala jsem, jak mu cuká sval na čelisti — takhle vypadal, když se držel z posledních sil.
Z okna se vyklonila jeho sestra Nikola s vinnou sklenkou v ruce.
„Jé, vy jste tady! Promiň, vevnitř je plno. Včera jsem dostala povýšení, tak to trochu zapíjíme. Vy se vyspíte v zahradním domku, ne? Je tam kamna, nějak to přežijete.“
Robin konečně promluvil. Hlas měl tak tichý, že to znělo hůř než křik.
„Ty si ze mě děláš srandu, Nikol.“
Nikola se usmála, až jí víno málem vycáklo na parapet.
„Vůbec ne. Tohle je rodinná chalupa, Robin. Patří mámě a mámě se líbí, že se užívá. Ty ses do tý rekonstrukce pustil dobrovolně, ne?“
„Dobrovolně?“ Robin udělal krok dopředu. „Když jsme to brali, teklo tudy stropem a všude byly myši. Ty sis ani nevzala montérky, Nikol. Za celej rok ses tu neukázala.“
Nikola protočila oči.
„Nebylo potřeba, vy jste to zvládli krásně. A teď si to tu užíváme všichni. Ty sis snad myslel, že to bude tvoje? Pozemek je mámin. To je prostě fakt.“
Podívala jsem se na vchodový dveře. Nová bezpečnostní branka, co Robin montoval minulej tejden v sobotu. A na ní novej zámek.
„Ten zámek je taky pro celou rodinu?“ zeptala jsem se.
Nikola si povzdechla, jako bychom jí fakt lezli na nervy.
„No a co jako? Někdo tu zodpovědnost mít musí. Jsou tu drahý věci — ta vestavěná kuchyňská linka, televize, reproduktory…“
„Který jsme platili my dva,“ řekla jsem. Už jsem na ni nemohla bejt ani slušná. „Stejně jako podlahovku, stejně jako francouzský okna, stejně jako celej ten krbovej obklad, co sis u něj před chvílí fotila selfíčko na Instagram.“
V tu chvíli vyšla na terasu Věra, Robinova matka. V ruce držela talířek s chlebíčky a koukala na nás jako na podomní prodejce, co jí kazí mejdan.
„Tak co zas řešíte,“ spustila unaveně. „Lidi se bavěj, všichni jsou v pohodě, jenom vy dva tu děláte dusno. To jako fakt pokaždý, když přijedete?“
„Mami, oni nás nepustili dovnitř,“ řekl Robin. „Do baráku, kterej jsme postavili. Do ložnice, kde spíme každej druhej víkend.“
Věra pokrčila rameny.
„Nepřeháněj. Je to rodinná chalupa. Nikča má dneska návštěvu, tak jí to přej. Nemůžeš čekat, že tady budeš bydlet jak v hotelu, když si ostatní chtěj taky užít. Jste přece rodina. Spíte v zahradním domku, vždyť je to romantický. Ráno hosti odjedou a bude po všem.“
Stála jsem tam a v hlavě mi zvonilo. Zahradní domek byla plechová bouda s jednou žárovkou, kam jsme odkládali nářadí. Bylo tam tak akorát místo na skládací lehátko. Venku začínalo bejt chladno, z lesa táhlo.
„Romantický,“ zopakoval Robin. „Super. Tak jo.“
Vzal mě za ruku a já pochopila, že nechce scénu přede všema. Že nechce, aby se na něj matka dívala jako na hysterku. Protože takhle to v jejich rodině fungovalo — kdo se ozval, ten byl za hysterku.
V boudě to páchlo benzínem a starou trávou. Sedli jsme si na bedny od obkladů, co tu zbyly po stavbě. Robin si zapálil. Dlouho nic neříkal.
„Ona to prodá,“ řekla jsem potichu. „Až to dotáhnem úplně — sauna, bazén, zahradní domek zateplenej — tak to hodí na trh. A my nedostanem ani korunu. Nemáš na nic papír. Všechno je na tvou mámu.“
Robin kouřil. Mlčel. Pak řekl:
„Takže co. Všechno, co jsme do toho dali — je fuč?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Když do něčeho investuješ rok života, každou korunu a každou sobotu, nedokážeš si na konci připustit, že ti to nikdy nepatřilo. Na papíře totiž opravdu majitelkou byla Věra. A Nikola byla zlatý dítě, co nikdy nehnulo prstem, ale vždycky si sedlo k hotovýmu stolu.
Druhej den ráno hosti odjeli. Vstávali jsme v sedm, protože Robin chtěl mluvit s matkou dřív, než zaleze do práce. Vešli jsme dovnitř — už bez zvonění a bez dovolení.
Kuchyň vypadala jak po nájezdu. Špinavý talíře všude, popelník na gauči, na podlaze kolečko od červenýho vína vjetý do spáry mezi dlaždicema.
Věra stála u dřezu a myla si ranní hrnek. Jako by nic.
„Mami, musíme si promluvit.“ Robin si sedl ke stolu. Já zůstala stát ve dveřích.
„O čem. Zase budeš dělat drama, že sis musel jednou přespat jinde?“
„My jsme sem dali přes půl milionu korun. Vlastníma rukama. Každou cihlu, každej kabel.“
Věra si otřela ruce do utěrky. Koukla na mě, pak na něj.
„No a? Je to rodinná investice. Já tu taky nebudu věčně. Jednou to připadne vám oběma — tobě i Nikole. Tak proč furt počítáš každou korunu? To je láska tohle?“
Cítila jsem, jak ve mně stoupá vztek. Ne proto, že by chtěla barák rozdělit mezi obě děti — to by bylo fér. Ale proto, že do jednoho dítěte nainvestovala předem půl milionu cizí práce a teď to vydávala za samozřejmost.
„Tak jo,“ řekl Robin najednou klidně. Až moc klidně. „Tak mi to půjč zpátky.“
„Co prosím?“
„Půl milionu. Dej mi půl milionu a já ti nechám barák. Bude tvůj, Nikolčin, čiho chceš. Ale vrať mi, co jsem do toho dal. Já si za to koupím něco svýho. Třeba tu octávku, co jsem prodal.“
Věra na něj chvíli zírala. Pak se začala smát. Ne vesele — spíš takovým tim zlým, ironickým smíchem.
„No vidíš to. Konečně to z tebe vylezlo. Mně bylo od začátku jasný, že to děláš jenom kvůli penězům. Žádná rodina, žádná pomoc — chtěl sis to tady přepsat na sebe a teď seš nasranej, že to neklaplo. A ještě do toho taháš ji,“ šťouchla bradou ke mně.
Robin vstal. Viděla jsem mu na krku, jak mu bije tep.
„Já si nic přepisovat nechtěl. Ale taky jsem nechtěl, aby mi sestra řekla, že mám spát v boudě na nářadí. Ve vlastním baráku. Před cizíma lidma. Jako bych byl nějakej otrapa, co přišel na návštěvu bez pozvání.“
„Tak sis ji neměl zvát sem,“ vypálila Věra. „Byl to tvůj nápad, celá ta rekonstrukce. Já ti říkala — nech to bejt, je to stará ruina, nestojí to za to. Ale tys měl svou hlavu. A teď trucuješ, že to nedopadlo podle tvých představ. To je život, chlapče. Nikdo ti nic neslíbil.“
V tu ránu mi došla jedna věc. Ona přesně věděla, co dělá. Od začátku. Nechala nás to celý opravit, nechala nás do toho nasypat všechny úspory, nechala nás dřít — a celou dobu držela v ruce pozemek. A věděla, že Nikola jen čeká, až bude hotovo.
Protože Nikola byla ta, co si nikdy neuměla vydělat. A mama jí potřebovala nějak zajistit.
Mlčela jsem. V hlavě mi běželo — účty za materiál, faktury z Hornbachu, všechny ty víkendy, co Robin brousil podlahu a já natírala trámy. Na nic z toho jsme neměli papír. Všechno platil on — ale na cizí pozemek.
Dva tejdny na to Robin našel smlouvu. V šuplíku u matky v paneláku na sídlišti Moravské Předměstí. Byla to darovací smlouva. Věra přepisovala pozemek i s chalupou na Nikolu. S datem tři tejdny zpátky.
Ten večer jsme seděli v kuchyni našeho podnájmu v Hradci, svítila jen malá lampička nad stolem a Robin poprvé řekl nahlas to, co jsme si oba mysleli celej ten rok.
„My ji nedostaneme. Ani korunu. Ani poděkování. Je to ztracený.“
Vzala jsem ho za ruku. Tentokrát naprosto pevně.
„Není. Protože teď víme, zač je toho loket. A už nikdy se neupíšeme někomu, kdo si nás bude hřát na stavbě a pak nás vyhodí do boudy. Ani den. Ani hodinu. Hotovo.“
Čtyři měsíce nato jsme koupili starej mlýn u Trutnova. Už jen na sebe. Všechno na papíře, každá cihla naše. Trvalo nám dva roky, než jsme ho dali dohromady. Robin si koupil vytouženou octávku, tentokrát v modrý metalíze. Já otěhotněla.
A když mi na podzim zavolala Věra, že Nikola nemá na topení, že chalupa vlhne a že by potřebovali pomoct s rozvodama v koupelně — mlčela jsem do telefonu asi pět vteřin.
Pak jsem řekla:
„Máte tam přece plynovou varnou desku. Čaj si nějak ohřejete. Promiň, ale místa už u nás není. Slavíme kolaudaci.“
