— Tak co bude? Buď podepíšeš prodej zahrady, a jedeme dál. Nebo se sbal, zařval Martin.
Seděl v kuchyni, opřený o linku, a míchal si kafe. Byla neděle, venku tekla Olomouc v červencovém vedru a pod okny někdo pouštěl na balkóně Škoda lásky z rádia. Tereza položila tašku s nákupem na zem a narovnala se. Dvě hodiny stála na odpolední v krámu, bolely ji nohy a tvář měla ještě rozpálenou od plotny pekárny, kde dělala zástupkyni vedoucí. Martin si zatím otevřel pivo.
— Počkej, já to nějak neslyšela. Ještě jednou.
— Štve mě, že ke všemu potřebuješ tři kolečka řečí. Mamka říkala…
— Mamka, povídáš. Takže vy dva jste to vymysleli beze mě.
Martin se ani nepokusil zapírat. Jeho máma, paní Hana, nikdy neskrývala, že se jí nezdálo, že si Tereza drží dům po babičce. Stavení kousek za Litovlí, se starými jabloněmi a studnou, kde Terezina babička kdysi učila malou holku zalévat rajčata.
— Je to logický, Terezko. Ty tam jezdíš jednou za měsíc, ta střecha chce opravu, obec tam stejně za dva roky povede obchvat a pozemek ztratí cenu. Ségra nutně potřebuje byt, rozvádí se, s holkama jsou v podnájmu. My jí pomůžeme.
— My. Z mého.
Martin vzal lžičku a začal s ní klepat o hrnek. Dělal to vždycky, když byl netrpělivý.
— My jsme rodina, ne? Nebo už nejsme?
Otočila se ke dřezu a napustila si vodu. Pila zvolna, doušek po doušku, a přitom si vybavovala včerejší telefonát. Volal jí někdo z katastru, že si někdo vyžádal výpis na parcelu. Úřednice říkala něco o realitním makléři. Tereza tomu tenkrát nevěnovala pozornost, ale teď jí to docvaklo. Martin už nejednal jen v kuchyni. Jednal za jejími zády.
— Tys vytáhl výpis z katastru. Bez mého vědomí.
— No a? Potřeboval jsem znát hodnotu.
— A co ještě? Už jsi to poslal někomu dál?
Martin rozhodil pažemi. V rohu místnosti zabzučela moucha a narazila do okna. Tereza ji slyšela, ale nevnímala. Slyšela jen jeho další slova.
— Dal jsem to Zdeňkovi. Víš, spolužák z gymplu, dělá reality. Už jsme to rozjeli.
— Co rozjeli? Prodej? Už jsi hledal kupce?
— To je normální. Zjistit, jestli je zájem. A abych byl upřímný, Zdeněk už sepsal rezervační smlouvu.
— Jakou smlouvu? Bez mého podpisu?
— Já ji podepsal za tebe. Kupec už taky. Je to jen formalita.
Tereza ztuhla. V prstech ještě svírala sklenici. Prsty se jí nechvěly, hlas zněl pevně. Uvnitř ale cítila, jako by jí někdo vysypal celé odpoledne pytlem písku. Za pár vteřin se jí složil obraz manžela, se kterým sdílela byt, postel a občas víkendy na chalupě. Martin nebyl chlap, co udělal hloupost. Byl to člověk, který ji považoval za překážku.
— Poslouchej mě teď dobře. Ten dům je můj. Z dědictví. Ty, tvoje máma ani tvoje ségra na něj nemáte žádný nárok. Žádný. Okamžitě zavolej Zdeňkovi a zruš to. Dneska.
— To nemůžeš chtít. V úterý má kupec přijet na prohlídku, aby si to potvrdil. Pak už jen podepíšeme kupní smlouvu.
— V úterý? Tys naplánoval prohlídku! Do mého domu!
V kuchyni nebylo slyšet nic než rádio z balkonu. Tereza popadla telefon a uviděla tam zprávu od souseda z Litovle. Starý pan Jiroušek, co bydlel kousek od jejich zahrady a hlídal okolí jako ostříž.
„Terezo, o víkendu tu byl nějaký chlap s mobilem, fotil si plot a kůlnu. Říkal, že je odhadce. Volal jsem na něj, ale jen zamával. Nic jste neprodávali?“
Tereza mu tu zprávu ukázala. Martinovi cuklo ve tváři. Sklopil oči a začal si mnout spánek. Za normálních okolností by možná dostal další šanci. Ale v tu chvíli už bylo pozdě.
— Martine. Zítra si vyzvedneš všechny věci a přestěhuješ se k mámě. Nebo k ségře. Je mi to jedno. Rozvod podám sama.
— Cos to řekla?
— Slyšel jsi dobře.
— Kvůli starýmu baráku zrušíš manželství? Vždyť se z toho můžeme dostat!
— Já se z toho dostanu. Ty jsi v tom lítal několik týdnů. Makléř, odhadce, výpis, podepsaná rezervační smlouva. Věděl jsi, že mi to nemůžeš říct napřímo, protože bych řekla ne. Tak jsi šel za mými zády.
Martin si těžce povzdechl a rozhodil pažemi.
— Dělal jsem to pro tebe! Aby ses nemusela stresovat papírama!
— Abys mi mohl oznámit hotovou věc. Jenže já nejsem tvoje zaměstnankyně.
Tu noc spal na gauči. Druhý den ráno u dveří stál s kufrem a pytlem prádla, máma mu volala, ať už jede. Tereza stála v chodbě. Chtěla mu říct spoustu věcí. Ale vybrala si jen jednu.
— Klíče.
Položil je na botník. I ten starý od chalupy, který kdysi bez dovolení okopíroval v železářství. Byl na něm nalepený kus izolepy s matčiným písmem.
„Zahrada Litovel“.
Tereza ho sebrala a strčila do kapsy.
To odpoledne vzala svoje auto, Škodu Fabii ještě po tátovi, a vyrazila na zahradu. Přijela k plotu, kde už stál soused Jiroušek s konví. U branky byly v prachu stopy pneumatik, cizí oharek a u dveří čerstvý škrábanec od planžety. Někdo se sem dobýval, ještě než dostal povolení ke vstupu.
— Jiroušku, a ten chlap, co fotil, měl u sebe ještě někoho?
— Jo. Ženskou s deštníkem, taková bruneta, ukazovala na střechu. Ptala se, jestli vevnitř zůstaly ty starý kachle. Povídám, že nevím, že majitelka je ve městě.
— A co on na to?
— Smál se. Povídal, že majitelka to stejně podepíše, že už je to domluvený.
Tereza odemkla nový zámek, který tu před čtrnácti dny nechala vyměnit, sotva jí Jiroušek zmínil, že se u plotu objevil neznámý muž s blokem a vyptával se na majitelku. Tehdy si myslela, že to byl jen zvědavý kolemjdoucí. Teď už chápala, že to byl první předvoj. Vešla dovnitř. Dům voněl po dřevě a suchém koření. Babiččiny hrnečky stály na poličce. Ve špajzu ležela loňská jablka. Když otevřela okno, do zahrady se vřítil vítr a rozhoupal větev jabloně, kterou ještě babička ošetřovala vápnem. Tereza se posadila na lavici a po dvou dnech konečně cítila, že může dýchat.
Zavolala Zdeňkovi, tomu makléři. Zvedl to na třetí zazvonění.
— Paní Terezo, zdravím! Martin říkal, že se ozvete. Máme to rozjetý pěkně, kupec je solidní, odhadní cena je dva a čtvrt milionu, on dává o padesát tisíc míň, ale zato hotovost do čtrnácti dnů.
— Pane Zdeňku, já nic neprodávám. Zastavte veškerou inzerci a ruším tu rezervační smlouvu. Martin není vlastník.
Chvíli mlčel.
— No, to bude problém. My už podepsali rezervační smlouvu. Respektive… Martin podepsal vaším jménem.
— To je mi jedno, kdo co podepsal. Jestli do večera nestáhnete všechny podklady, předávám to právníkovi. A budete vysvětlovat, proč nabízíte nemovitost bez souhlasu majitele.
Makléř polkl.
— Abych pravdu řekl… on tvrdil, že jste dohodnutí a vy to jen úředně potvrdíte. Já mu věřil.
— To je mi líto. Odteď už ale víte, že to byla lež.
Odpoledne Tereza obvolala zbytek rodiny. Začala u švagrové, kterou měla docela ráda. Jenže rozhovor dopadl všelijak. Švagrová nejdřív nevěděla o žádné rezervační smlouvě, ale pak se v telefonu rozplakala. „Terezko, já ti to chtěla říct, ale mamka říkala, že ty to pochopíš. Holky brečí, že se musíme zase stěhovat, a já fakt nevím, co mám dělat. Slíbili mi peníze na kauci. Prý až se zahrada prodá.“ Tereza v pozadí slyšela dětský pláč. Chvíli mlčela, pak řekla: „Je mi to líto, ale to se nemělo stát. Ten dům není Martinův ani tchyně.“ Pak zavěsila. Už neměla slov.
A pak volala tchyně. Paní Hana měla hlas jako ocet.
— Terezko, cos to zase provedla? Zdeněk mi řekl, žes mu vyhrožovala.
— Nevyhrožovala, oznámila jsem mu fakta. To vy jste mi vyhrožovala.
— Já? Čím?
— Že když nepodepíšu, přijdu o manžela. Takhle to Martin postavil.
— No a? Není to pravda?
Ve sluchátku zapraskalo.
— Poslyš, holka. Moje dcera potřebuje střechu nad hlavou. Ty máš barák, kterej ti stojí ladom. Proč bys to neprodala?
— Protože je můj. A protože jste se rozhodli za mě.
— To není žádnej argument.
— To je jedinej argument, paní Hano. A já se podle něj zařídím.
Zavěsila. Už neměla chuť poslouchat, jak jí někdo vyčítá, že neodevzdala, co jí nepatří.
Do tří dnů dorazila na úřad. Podala žádost o rozvod a vyplnila úřední kolonky. Martin se k soudu dostavil sám, bez doprovodu, a celou dobu jen krčil rameny. Soudkyně, starší dáma s brýlemi na šňůrce, se ho zeptala, jestli s rozvodem souhlasí. Chvíli váhal. Pak tiše řekl ano. Žádné velké spory nezbyly. Byt byl napsaný na Terezu, úspory měli oddělené. Jen Martin párkrát naznačil, že by mohl chtít nějaké vypořádání za společně strávená léta. Soudkyně si ho změřila přes obroučky brýlí a suše poznamenala, že investice do cizí nemovitosti bez souhlasu majitele těžko zakládá nárok.
Venku před budovou na ni čekala mlha a říjnový vítr, který profukoval až pod kabát. Martin na ni promluvil, než nasedl do tramvaje.
— Víš, cos měla udělat? Aspoň jednou uhnout.
— Vím. To tys chtěl, abych uhnula. Já se ale rozhodla, že už neuhnu. Ani jednou. Přeju ti, ať ti to jednou dojde.
Nasedla do auta. Když projížděla Olomoucí, všimla si, že na rohu ulice otevřeli novou kavárnu. Dala si tam kafe a objednala si makový koláč, jaký měla ráda babička. U stolu vedle seděla mladá maminka s holčičkou. Holčička kreslila na papír strom a ukazovala na něj prstem.
— Tam bydlí babička.
Matka se usmála a pohladila ji po vlasech.
Tereza dopila kafe, zaplatila a vrátila se na Litovel. Zahrada už spala podzimním spánkem. Staré jabloně, studna, lavička. Na lavičce leželo pár suchých listů. Smetla je rukávem, posadila se a rozkrojila jablko, které spadlo ze stromu.
