S Kateřinou jsme žili dvacet let, celý dospělý život, a svého času jsem si nedokázal představit den, kdy bychom se neviděli. Jenže pak přišel ten neklid, znáte to – krize středního věku, prázdné hnízdo, dcera Eliška na univerzitě v Plzni a my dva v brněnském bytě, kde už nebylo o čem mluvit. Renata se objevila na firemním večírku jako závan čehosi nového, a já se chytil.
Když jsem Kateřině řekl, že se rozvádíme, seděla u kuchyňského stolu a míchala vystydlý čaj. Lžička cinkala o hrnek, jinak nic. Ani scéna, ani výčitky. To ticho bylo horší než cokoli. Soud, dělení majetku – prodali jsme třípokojový byt na Veveří, každý dostal svůj podíl. Ona si za ten svůj koupila menší byt 2+1 v Plzni, blízko matky a sestry, a já zůstal v Brně, v podnájmu u Lesné, než jsme si s Renatou našli něco společného. Dvacet let sbalených do krabic od banánů.
Zbývala Micka. Naše tříbarevná kočka, želvovinová, s velkýma jantarovýma očima a zvykem pokaždé, když jsem přišel domů, otřít se mi o kotníky a pak se natáhnout na gauči mezi nás. Kateřina navrhla, že si ji vezme do Plzně. Jenže já jsem tenkrát trval na tom, že stěhování je pro zvíře stres, že Micka zná náš dům, náš dvůr, naše zvuky. „V Plzni by se těžko aklimatizovala,“ argumentoval jsem a cítil, jak mi přitom hoří uši, protože jsem lhal hlavně sám sobě. Potřeboval jsem ji nechat jako poslední vlákno, které mě spojovalo s normálním životem, a možná i jako důkaz, že nejsem úplný hajzl.
Kateřina se na mě dlouze zadívala, úplně jinak než dřív – ne s láskou, ale jako na cizího člověka, jehož motivům přestala rozumět. Pak přikývla. Micka seděla na opěrce křesla, natáhla hlavu jejím směrem, ale nešla k ní. Jako by už tenkrát věděla, že tahle volba bude průšvih.
První týdny s Renatou byly hektické. Pořád někde venku, restaurace, výlety. Micka zůstávala sama v bytě, Renatě vadilo její chlupení a to, že v noci skáče po skříních. „Já na kočky nikdy nebyla,“ říkala s nakrčeným nosem. Micka to vycítila. Začala se schovávat pod vanou, žrala jenom když jsme nebyli doma. Jednou večer, asi po dvou měsících, Renata větrala v ložnici, bouchly dveře na balkon a okno zůstalo dokořán. Ráno už Micka nebyla nikde. Našel jsem chomáč její srsti na zácloně, jako by se zoufale drápala ven.
Hledal jsem ji. Teda, obešel jsem párkrát sídliště, zavolal párkrát „Micko“, ale přiznávám – bez nějakého velkého nasazení. Renata říkala, že kočky se umí o sebe postarat, že se vrátí. A mně to nějakým zvráceným způsobem ulehčilo život. Žádné výčitky, žádná srst na polštáři. Jen občas, když jsem v noci slyšel za oknem mňoukání, sevřelo se mi hrdlo a pak jsem neslyšel už nic.
Asi za měsíc mi zavolala Kateřina. Z jejího hlasu šel strach. „Eliška říkala, že Micka zmizela. Je to pravda?“ „Ano,“ přiznal jsem. „Vyběhla, hledal jsem…“ Ve skutečnosti jsem naposledy obešel okolí před týdnem. Ona přijela. V sobotu ráno, celou cestu z Plzně do Brna Českýma drahama, jenom kvůli kočce. Zazvonila u našeho nového bytu na Lesné. Otevřela Renata a tvářila se kysele. Stál jsem za ní, a když jsem uviděl Kateřinu, zvláštně se mi sevřel žaludek. Vypadala unaveně, ale odhodlaně, jako tenkrát, když se starala o Elišku v horečkách.
„Kdy přesně utekla?“ ptala se bez pozdravu. „Asi před měsícem,“ odpověděl jsem. „A dělal jsi něco? Obvolával jsi útulky? Vylepoval plakáty?“ Její hlas zněl ostře. Chtěl jsem lhát, ale místo toho jsem jen pokrčil rameny. Renata procedila skrz zuby: „Proboha, vždyť je to jenom kočka.“ Kateřina ji úplně ignorovala, jako by tam nebyla. „Slyšela jsem od sousedky od starého baráku, že ji tam prý někdo viděl. Byl jsi se tam podívat?“ Ne, nebyl. Ani mě to nenapadlo. Chtěl jsem něco namítnout, ale ona se otočila a odešla. Její podpatky klapaly po schodech a já zůstal stát ve dveřích s divným pocitem, že se právě něco definitivně rozbilo.
O tři hodiny později mi poslala SMS. SMS, ne zavolání. Našla Micku. U starého činžáku na Veveří, kde jsme spolu žili, přesně jak ta sousedka říkala. Vyhublou, špinavou a vyděšenou, schovanou za popelnicemi. Kateřina ji nalákala na kousek šunky a Micka se k ní okamžitě přitiskla, drápky se zachytila jejího kabátu a nechtěla pustit. Když jsem tu zprávu četl, představil jsem si ten výjev a po tváři mi sjelo něco vlhkého. Zasmál jsem se nahlas, spíš úlevou a studem. Micka přežila, Kateřina ji zachránila. A já? Já jen stál stranou.
Dozvěděl jsem se pak od Elišky, že máma jela s Mickou vlakem zpátky do Plzně. Kočka prý celou cestu ležela klidně v přepravce na sedadle vedle ní, jako by věděla, že jede domů. A tam se to stalo. Ve vlaku si k nim přisedl nějaký chlapík, Petr, co se vracel ze služební cesty. Povídali si. On pomáhal s kufrem, venčil Micku na zastávce, a pak ji prý doprovodil až ke dveřím. Celé mi to Eliška vyprávěla s takovým zvláštním úsměvem, který říkal: „Tati, vy jste ale vůl.“
S Renatou to vydrželo ještě asi rok. Pak odešla, prý nemůžu za to, že pořád myslím na minulost. Byt na Lesné se vyprázdnil. Vrátil se mi klíč od starého života.
Před pár měsíci jsem jel za Eliškou do Plzně na její promoce. Byl slunečný červnový den, na náměstí Republiky voněly trdelníky a z otevřených oken kaváren šla cítit mletá káva. Šel jsem s Eliškou po třídě a najednou mi řekla: „Hele, máma támhle sedí s Petrem.“ Ukázala na zahrádku kavárny U Salzmannů. A vážně. Kateřina seděla u kulatého stolku, vedle ní muž v košili s vyhrnutými rukávy. Na židli mezi nimi ležela přepravka s otevřeným víkem a v ní se rozvalovala Micka, vypasená a lesklá, s očima přivřenýma do slunce. Kateřina se smála, on jí podával lžičku od zmrzliny, Micka líně zvedla packu, jako by se dožadovala pozornosti.
Neviděli mě. Zastavil jsem se o pár metrů dál. Eliška mi stiskla ruku. Micka v tu chvíli otočila hlavu – přesně mým směrem, jako by mě poznala i po tolika měsících. Její oči chvíli setrvaly, ale pak se vrátila k lízání tlapky. Žádné mňoukání, žádné přiběhnutí. Patřila jinam.
V kapse mi zavibroval telefon. Displej ukazoval Renatino jméno, pořád mi občas volala. Tentokrát jsem to nechal zvonit. Strčil jsem mobil zpátky do bundy a s Eliškou jsme pomalu pokračovali k vile, kde měla promoci. Když jsem se na rohu ohlédl, Kateřina se právě zvedala a podávala přepravku Petrovi. Udělala dva kroky a popotáhla si kabelku přes rameno – známé gesto, které dělala vždycky, když byla šťastná.
Zašel jsem za roh a tam už nebylo nic. Jen dlažební kostky a vůně léta.
