– Ještě trochu toho ryzlinku, Klárko? Ty jsi přece Klára, ne? Tenhle je přímo z Rakouska, dovezený, ne jako ty z Alberta. Roman se natáhl přes celý stůl tak vehementně, že málem porazil vázu s tulipány, které jsem ráno pracně aranžovala. Klárka – dvacetiletá blondýna s našpulenými rty a výstřihem, který působil spíš jako výzva než jako oblečení – se rozchechtala na celé kolo. – Jé, Romane, vy jste tak starostlivej! Já totiž držím dietu, i když teda Klára, to je moje kámoška ze školy… ale říkejte mi prosím Kája, všichni mi tak říkají. Moje sestra Klára, která celý tenhle večírek u ní v bytě pořádala, právě nesla z kuchyně pekáč s králíkem na smetaně. Když zaslechla to "kámoška ze školy", na vteřinu ztuhla. Bylo jí třicet šest, stejně jako mně. A slyšet od někoho, kdo by nám mohl dělat nanejvýš au-pair, něco takového… to byl úplně zbytečný podpásovka.
Moje sklenička s vychlazeným ryzlinkem už dávno zezelenala teplem, ale požádat manžela, aby mi dolil, nemělo smysl. Roman byl náměsíčnej. Vyprávěl historky z divadelních zkoušek, ze kterých si Kája pamatovala sotva jména herců, a pouštěl si pusu na špacír. Ostatní hosté – další dva páry z naší party – si vyměňovali významné pohledy. Všem to bylo trapné. Všem kromě mého muže. Atmosféra houstla jako to brněnské vedro za okny, ale Romana to vůbec nevyvádělo z míry. Chytil druhý dech.
– Kájo, a vy kouříte? Já teda už roky ne, ale na takovou dámu bych si zapálil klidně znova. Pojďte na balkon, je odtamtud nádhernej výhled na Petrov.
– No já vlastně jenom občas, ale když je taková zábava, tak jo, – zamrkala blondýna a zvedla se ze židle. Minisukně jí vyjela ještě o kousek výš a Romanovi málem vypadly oči z důlků. Vyskočil, servilně odsunul židli a s rukou na jejím lokti ji odvedl na balkon. Cestou se na mě ani nepodíval, jako bych byla součást nábytku.
– Marto, jsi v pohodě? – zeptala se potichu Klára a přisunula si židli blíž. Strčila mi pod nos misku s utopenci, které jsem normálně milovala. – Ten tvůj se dneska teda překonává. To je krize středního věku nebo co?
– Asi jo. Našel si nový publikum. Neřeš to, – hlas se mi podařilo udržet plochý a bez zájmu.
– Jenže on se kolem ní točí jak holub na balkóně, co zrovna objevil vánočku, – přisadila si Lenka, která do sebe kopla už třetí skleničku. – Můj Michal by si něco takovýho dovolil a spal by na rohožce i s tou svojí vyvolenou. Michal sebou škubl a instinktivně si odtáhl talíř do bezpečné vzdálenosti.
Otočila jsem hlavu ke skleněným dveřím na balkon. Za nimi plápolala cigareta. Roman gestikuloval jako pouliční umělec a Kája se chichotala. Naše manželství trvalo třináct let. Prošli jsme si podnájmy v Králově Poli, hypotékou na byt v Černovicích a rekonstrukcí, u které jsem měla dojem, že se zblázním. Do včerejška jsem ho považovala za spolehlivého, trochu nudného, ale předvídatelného chlapa. To, co předváděl teď, bylo trapné a hluboce ponižující.
Za dvacet minut se vrátili. Kája měla tváře zrůžovělé od chladného vzduchu, Roman vypadal, jako by právě podepsal smlouvu do Národního divadla.
– Tak co, přátelé, nejste nějaký ospalí? – halekal. – Kláro, zapni něco pořádnýho! Ať se trochu provětráme. Přišel ke Káje, udělal komický úklonek a napřáhl dlaň: – Dovolíte, madam, o tento tanec? Holka vyprskla smíchy, ale ruku mu položila do dlaně. A pak se ploužili prostředkem obýváku na nějakou diskotékovou předělávku. Roman ji držel kolem pasu asi o pět čísel níž, než ukládá bonton, a jeho prsty neustále sjížděly na ta místa, která Kája tak úspěšně předváděla celý večer.
Kolem jedenácté večer mi došla trpělivost. Hosté se začali trousit domů, Lenka s Michalem už stáli v předsíni a přivolávali si přes aplikaci taxík. Musela jsem k němu přistoupit. Zrovna se pokoušel předvést Káje trik s víčkem od petky, který mu nikdy nešel.
– Romane, jedem domů. Je pozdě, bolí mě hlava, – řekla jsem tiše, bez ochoty dělat scénu.
Manžel se na mě podíval, jako bych byla dotěrná vosa, která mu bzučí kolem skleničky. – Co domů, Marto? Vždyť je sobota! Uklidni se. Klárko, máš ještě tu domácí hruškovici? – křikl do kuchyně.
– Romane, myslím to vážně. Objednám taxík.
– Tak si objednej, když potřebuješ, – odsekl, aniž by otočil hlavu. – Já tady ještě zůstanu. Kájo, vy přece taky nikam nespěcháte?
– Ne, pro mě přijede strejda Roman až pozdějc, – zapěla blondýna a vítězoslavně mi oplatila pohled.
V tu chvíli to ve mně tiše a definitivně cvaklo. Došlo mi, že kdybych ho začala přemlouvat, tahat za rukáv nebo ztropit hysterickou scénu, byla bych ještě směšnější než on.
– Dobře. Zůstaň tady.
V předsíni jsem si rychle oblékla bundu. Klára za mnou přišla, oči plné soucitu a vzteku zároveň. – Marto, mám ho vyhodit? Udělám to. Řeknu mu, ať táhne, jestli se neumí chovat.
– Nech ho, Kláro. Je dospělej. Ví, co dělá.
Taxík přijel za čtyři minuty. Na zadním sedadle jsem si opřela čelo o studené okénko a celou cestu z Králova Pole do Černovic sledovala světla nočního Brna. Doma mě uvítalo ticho. Náš tlustý kocour Garfield vyběhl do chodby, ospale mžourající, a začal se mi motat pod nohama. Nasypala jsem mu granule, svlékla se a zalezla do postele. Kupodivu jsem usnula skoro okamžitě. Únava a znechucení byly silnější než můj vztek.
Probudila jsem se přesně v půl osmé, protože mi slunce svítilo přímo do obličeje. Otočila jsem hlavu na manželovu polovinu postele. Nedotčená, peřina nařasená přesně tak, jak jsem ji včera vyklepala. Roman se nevrátil. Zvedl se mi žaludek. Vzala jsem telefon. Ani jeden zmeškaný hovor, ani jedna zpráva na WhatsAppu. Žádné "zůstanu u Kláry na gauči", žádná omluva.
Po pár minutách tupého civění do zdi jsem vytočila sestru. Zvedla to po šestém zazvonění, hlas měla zastřený spánkem.
– Halo… Marto, co se děje? Proč voláš tak brzo?
– Kláro, promiň. Je u tebe Roman?
Na druhém konci linky se rozhostilo ticho tak hutné, že by se dalo krájet. Věděla jsem, že moje sestra teď sedí na posteli a hledá slova, která by mě co nejmíň ranila.
– Marto… on tady není. Odešli někdy ve tři ráno.
– Kdo oni? – srdce mi udělalo kotrmelec, ale hlas jsem udržela bez třesu.
– No, tvůj milovaný manžel a ta Kája. Hele, já to řeknu na rovinu. Potom co jsi odjela, Roman se totálně utrhl ze řetězu. Namazal se jak dělo, začal na ni být fakt otravnej. Michal s Lenkou odjeli, my s Karlem jsme ho chtěli uklidnit a uložit v pracovně. Ale prd. Řval, že je svobodnej člověk a bude si dělat co chce. A ta husa se jen culila a dolívala mu. No a když šel Karel na záchod, sebrali se a vypadli. Roman křičel, že ji jde vyprovodit, aby se jí něco nestalo.
– A dál? Nic víc nevíš?
– No… – Klára se odmlčela, slyšela jsem, jak polyká. – Karel se byl za chvíli podívat z okna do ulice. Tady v Králově Poli bydlí Kája jenom o dvě ulice dál. Karel říkal, že ji Roman držel kolem ramen a ona jeho kolem pasu. Oba se smáli jak puberťáci. A pak zašli do vchodu jejího baráku. Promiň, ségro. Nechci ti lhát. Tvůj manžel je debil.
– Díky, Kláro. Vyspi se z toho.
Zavěsila jsem a telefon mi vypadl z ruky do peřiny. Jak laciná fraška. Úplně jako z televizní inscenace pro ženy v domácnosti. Manžel se utrhne s mladou pipkou, manželka sedí doma s očima pro pláč.
Natáhla jsem na sebe župan, došla do kuchyně a udělala si silné presso. Garfield okamžitě přiběhl, otřel se mi o nohu a dožadoval se ranní dávky mazlení. Hladila jsem ho mechanicky, s myšlenkami bůhvíkde. Nebolelo to. Aspoň ne tím způsobem, jakým by to asi mělo bolet. Cítila jsem jenom zvonivou, ledovou zlobu. A jistotu, že takhle to dál prostě nepůjde.
V zámku to zarachotilo v půl jedenácté. Pomalu, s neobratným škrábáním, jakoby se trefoval klíčem do dveří někdo, komu se pořádně třesou ruce. Dveře se otevřely a do předsíně se vpotácelo něco, co se ještě před pár hodinami tvářilo jako úspěšný devětatřicetiletý herec oblastního divadla. Rolák měl propocenej, na límečku rozmazanou růžovou rtěnku a z celého Romana táhla kyselá směsice propoceného alkoholu a přeslazeného dívčího parfému. Oči měl zarudlé, vlasy mastné a výraz provinilého psa, který rozkousal boty. Pokusil se proklouznout kolem mě do koupelny a zamumlal cosi jako "ahoj".
– Stůj. Tam, kde jsi.
Zastavil se jako přimražený. Zkusil nasadit svůj obvyklý, sebevědomý tón ze zkoušek, ale vyznělo to spíš jako skučení.
– Marto, nech toho, prosím tě. Mám hlavu jak škopek. Nech mě aspoň pod sprchu a hodit si ibalgina.
– Osprchuješ se pak. Nebo tam, odkud jsi přišel. Teď mi řekni, kde jsi byl.
– Co bych ti říkal? – zkusil uraženě pokrčit rameny, ale oči mu nervózně těkaly po chodbě a nemohl se zastavit. – Zůstal jsem u Kláry s Karlem, kecali jsme dlouho do noci, pak jsem šel Káju vyprovodit, pár kroků, to dá rozum, bála se sama jít. A pak… no, zůstal jsem u ní na gauči. Jen na kafe a pokec. Nic se nestalo. Přísahám!
– Romane, přestaň mě mít za úplnou krávu. Zkřížila jsem ruce na prsou. – Klára mi všechno řekla. Ta tvoje káva smrdí levnou voňavkou z DMka a na roláku máš rtěnku. Detaily mě nezajímají. Pojďme rovnou k podstatě.
Zmlkl, hlasitě vydechl a svěsil hlavu. Celá ta včerejší elegance z něj spadla jako shnilá omítka. Zůstal stát vyděšený, zpocený chlap, kterému právě došlo, že to vážně přepískl.
– Marto… já vím, já jsem idiot. Já se tak ožral, ona se kolem mě točila, bylo to hrozný. Já ani nevím, jak se to semlelo. Promiň, prosím tě, hrozně moc. Nic to neznamená, to byla jenom hloupost, chvilková. Miluju tě, máme přece rodinu, ty a já a Garfield… třináct let spolu. Chtěl udělat krok ke mně a chytit mě za ruku. Ucukla jsem.
– Takže takhle, můj milý. Máš přesně minutu na rozhodnutí. Varianta A – Okamžitě si sbalíš pár věcí do kufru a vypadneš. Za Klárou, za tou svojí Kájou, na hlavní nádraží, je mi to jedno. Rozvedeme se, byt v Černovicích prodáme a rozdělíme si peníze. Budeš svobodnej a můžeš dělat opilý tanečky s blondýnama klidně každej den.
Roman zesinal. Představa, že přijde o střechu nad hlavou, o garáž v suterénu a svůj pečlivě budovaný život pro výhled na bydlení v garsonce s holkou, co právě odmaturovala, ho zjevně vyděsila víc než cokoliv jiného.
– A… a ta druhá možnost? – zeptal se tiše, s pohledem upřeným na špičky vlastních ponožek.
– Druhá možnost – zůstaneš tady. Ale od téhle chvíle se pravidla mění. Tenhle telefon, – zvedla jsem ze stolku jeho mobil, na který už půl hodiny upřeně civěl Garfield, – mi odevzdáš na požádání. Heslo změníš na moje datum narození. Všechny sociální sítě – chci k nim přístup. A na všechny rodinný oslavy, večírky a křtiny budeš chodit buďto se mnou, nebo zůstaneš doma a budeš drhnout vanu. Jediný pohled na jakoukoliv sukni a vracíme se k variantě A. Co si vybíráš?
Stál uprostřed předsíně a přešlapoval v ponožkách. Jeho mužské ego právě dostávalo na frak těžkým perlíkem, ale strach ze ztráty pohodlí a jistoty byl větší.
– Zůstávám, – vydechl poraženě. – PIN do mobilu… bude tvoje datum narození. Můžu si už vzít toho ibalgina?
Od té osudné soboty uběhlo půl roku. Roman je teď vzorný, uctivý a neuvěřitelně domácí typ. Sám od sebe vysává, bez řečí opravil protékající sifon pod dřezem a každou sobotu mě bere na Vaňkovku, kde trpělivě čeká před kabinkami a pak bez řečí platí. Jeho telefon leží na konferenčním stolku, displejem nahoru. Můžu ho kdykoliv odemknout a Roman se neodváží ceknout. Žije s vědomím, že je pod neustálým drobnohledem.
Jsem díky tomu šťastnější? To se takhle říct nedá. Ta stará, bezmezná důvěra, kdy jsem jeho pozdní příchody ze zkoušek brala jako samozřejmost, je pryč. Uvnitř bydlí studený, racionální dozorce, který nevěří ani na vteřinu. Když ho sleduju, jak opatrně skládá prádlo, napadá mě jediné: jak dlouho mu tahle vzorná fazóna vydrží? Lidi se nemění, jenom se na chvíli přizpůsobí.
A tak zatímco on žije s vědomím, že je pod dohledem, já si občas vybavím tu noc a tu růžovou rtěnku na jeho límečku. Zatím to funguje. Přes den dělá, že je všechno v pořádku, a večer mi přináší čaj do postele. A já mu ho piju. A dívám se, jak Garfield okázale přechází přes jeho polštář a otírá se o něj chlupy, jako by přesně věděl, kdo je tady teď skutečným pánem.
