Vešel jsem do bytu rodičů v té staré činžovní vile na Veveří a hned mi bylo jasné, že se chystá něco ošklivého. Máma Věra překládala ubrousky, na stole stála její pověstná jablečná bábovka, ale kolem lítala jako splašená. Táta Josef seděl v koutě u okna s výhledem do dvora, prsty bubnoval do opěradla křesla a tvářil se, že čte MF DNES, i když ji držel obráceně.
Michal, můj mladší brácha, se dostavil se svou Lenkou a malým Vojtou o pár minut později. Ani si nesundal bundu, jen si stoupl doprostřed obýváku, jako by ho právě jmenovali ředitelem celého podniku.
„Jirko, máme s Lenkou skvělou zprávu. Už jsme se rozhodli. Rodiče se přestěhují k nám do garsonky a my s Vojtíkem zabereme tady ten třípokoják. Je to přece logický – oni jsou dva, nepotřebují tolik prostoru, a my s dítětem se tu konečně nadechneme,“ prohlásil a věnoval mi blahosklonný úsměv, jako když poučuješ zaostalého školáka.
Zaskočilo mi sousto. Dvacetiletá služba v obýváku, kde jsem vyrostl, teď měla sloužit jako směnárna bez mého svolení.
„Co jste se rozhodli? Tys kompletně přeskočil, hochu. Čtvrtina tohohle bytu patří mně, víš to moc dobře. Než si začneš přehazovat nábytek, měl ses zeptat, jestli ti na tu tvoji operaci vůbec kývnu,“ procedil jsem a odložil lžičku od kávy, až cinkla o talířek.
Michal protočil očima. Máma okamžitě vystartovala a začala mi překládat okraj ubrusu přes prsty. „Jirko, co hned tak tvrdě? Vy s Katkou bydlíte ve čtyřpokojovém bytě v Králově Poli! Však jste si ho sami vybrali. A tady brácha s rodinou se tísní v jedné místnosti, Vojta nemá na hraní ani kousek podlahy. Trochu soucitu, ne? Rodina musí držet při sobě a pomáhat si.“
To „sami vybrali“ ve mně spustilo sirénu. Na nohy mě to zvedlo dřív, než jsem to stačil promyslet.
„Pomáhat si? Mámo, my s Katkou jsme pět let bydleli v děravých podnájmech, kde teklo do kýblu a v zimě bylo vidět dech. Pět let jsme nejeli ani na Šumavu, abychom každou korunu dali do hypotéky. Katčini rodiče nám dali dědictví po babičce, abychom to vůbec utáhli, a já makal přesčasy v servisu tak, že jsem vlastní ložnici viděl jen v neděli. A Michal? Ten žil tady u vás, žral z vaší lednice, neplatil nájem ani složenky. Vy jste mu ještě přihodili na základ na tu jeho garsonku na Lesné! A teď mu je těsno, tak vás vystěhuje do svého betonového králíkovce a bude si hrát na pána?!“
Michal zčervenal a praštil dlaní do skříňky. Zavrněly skleničky s přípitkovou sadou po babičce. „Nikoho nevystěhovávám, ty křiváku! Jen si vyměníme metry čtvereční. Pro ně ideální jedna plus jedna v novostavbě, pro nás prostor pro rodinu. Ty jen závidíš, že my už dítě máme a vy jste pořád počítali a plánovali jako nějací účetní!“
Zhluboka jsem se nadechl. Vnímal jsem, jak tátovy prsty zbělely na opěradle. Ani muk.
„Do našeho plánování ti nic není. My jsme dítě odkládali, dokud nebudeme mít jistotu, že neskončíme v dluzích. Což ty bys nepochopil, protože jsi celý život spoléhal, že to za tebe někdo vyřeší. Takže ti to řeknu naposledy a jasně: já s výměnou nesouhlasím. Chceš tady bydlet? Výborně, vyplať mi tržní cenu mého podílu. To jsou zhruba tři miliony dvě stě tisíc korun. Do posledního halíře. Nebo s tím můžeš jít maximálně tak k soudu, a tam uvidíš, jak rychle se věci zastaví, dokud se nevyrovnáme.“
Lenka se rozbrečela, popadla Vojtu a odešla do předsíně. Michal na mě vyštěkl cosi o bezcitném kariéristovi, popadl bundu a práskl dveřmi tak silně, že se z římsy nad vchodem svezla sádrová ozdoba a rozbila se o podlahu na tři kusy.
Máma se dala do pláče a mně zůstal v puse pocit mědi.
Doma v Králově Poli mě čekala Katka. Mezi dveřmi mi beze slova sundala bundu a zavedla mě do kuchyně, kde voněla česneková polévka. Dokázala ze mě vyčíst všechno, aniž bych promluvil.
„Tak co katastrofa? Budou se stěhovat?“ zeptala se a postavila přede mě talíř.
Odvyprávěl jsem jí celé divadlo. Poslouchala, promíchávala polévku a pak položila otázku, která mi rozsvítila hlavu jako dálková světla.
„Počkej. A co Lenčini rodiče? Ti přece bydlí v té obrovské vile v Řečkovicích. Sami dva. Proč oni nenabídli výměnu? Proč to má odskákat tvůj táta?“
Nechal jsem lžíci dopadnout zpátky do talíře. Přesně tohle jsem potřeboval. Náboj do dalšího kola.
O několik dní později mi zazvonil telefon. Máma. Hlas měla prosebný, podbarvený slzami.
„Jirko, synu, tak se vzpamatuj. Michal s Lenkou se kvůli tobě hádají denně. Lenka vyhrožuje, že se s Vojtou odstěhuje k její mámě. Ty fakt dopustíš, aby se ti rozpadla bratrova rodina? Vždyť vy jste zajištění, ten tvůj podíl je pro tebe pár korun…“
„Mámo, stop. A proč se Lenčina rodina nemůže obětovat? Proč její rodiče neudělají výměnu? Jsou na tom majetkově mnohem líp než vy s tátou. Vždyť mají vilu se zahradou a třemi ložnicemi. Proč oni se nezacpou do té garsonky a mladí si nevezmou jejich dům?“
Na druhém konci drátu nastalo takové mlčení, že jsem slyšel zapraskání linky.
„No… to přece… vždyť to je jejich majetek… nejsou povinní…,“ koktala máma.
„Přesně tak, mámo. Oni nejsou povinní. A vy s tátou povinní jste? Vy jste vychovali dva syny, pomohli jste Michalovi na byt, a teď se máte na stará kolena dobrovolně sestěhovat do jedné místnosti, protože to Lenka tak chce? Táta je proti, vím to. Jen se bojí říct ti to nahlas, protože mu to pořád omíláš dokola. Poslyš. Pokud se pokusíte výměnu prosadit bez mého souhlasu, podám návrh k soudu ještě ten samý den. A exekutor ten proces zastaví dřív, než stačíte sbalit první krabici. Vyřiď to bratrovi i jeho ženě. Konec hovoru.“
Zavěsil jsem dřív, než stihla cokoli dodat. Mobil jsem položil na konferenční stolek displejem dolů a po mnoha týdnech se mi konečně ulevilo.
Za dva dny se u nás nečekaně objevil táta. Josef. Tentokrát nepřišel shrbený, ale narovnaný, jako by sundal těžký batoh. Posadil se ke kuchyňskému stolu, usrkl z Katčina hrnku s vývarem a poklepal mi na předloktí.
„Tak to máme za sebou, synku. Včera večer za mnou matka přišla a všechno mi převyprávěla. Tvoji radu o Lenčiných rodičích v sobě neudržela – zavolala Michalovi a doslova mu ji přetlumočila. A Michal, jak ho znáš, to bez rozmyšlení napochodoval říct svému tchánovi přímo do očí. Navrhl mu tu výměnu podle tvého mustru: že oni dva by šli do garsonky a mladí do vily. No, tchán ho vyprovodil z branky tak, že to slyšeli až sousedi odnaproti. Chytil ho za límec a zařval na něj: ‚Zdravý mladý chlap má vydělávat, ne loudit cizí metry!‘ Pak práskla branka, až to zasyčelo. A do Michala se hned pustila Lenka – prý kvůli jejím lakomým rodičům udělala scénu jak z telenovely. Téma výměna našeho bytu je definitivně mrtvé. Matka večer polykala kapky na uklidnění, ale ráno už moudře mlčela. Došlo jí, jakou pitomost málem provedla. Tobě patří dík, žes to nevzdal.“
Táta mi stiskl zápěstí pevně, krátce, jako když se loučí chlapi u pásu po dobré šichtě. V krku mi naskočil suchý uzel. Otočil jsem se ke sporáku a zbytečně dlouho jsem otáčel kohoutkem, abych si napustil vodu. Aby to nepoznal.
Čas plynul dál. Michal s Lenkou přestali s námi komunikovat. Jejich pýcha jim nedovolila uznat porážku. Ale realita je semlela stejně. Rok nato, když pochopili, že žádné zázračné stěhování zdarma nebude, prodali svoji garsonku na Lesné, vzali si hypotéku, nad kterou mi zůstával rozum stát, a koupili malý byt dva plus jedna v rozestavěném projektu v Černovicích. Poprvé v životě museli táhnout sami za sebe.
My s Katkou jsme o osmnáct měsíců později slavili narození našeho syna. Když jsem v noci seděl u jeho postýlky, vklouzl mi jeho drobounký prst do dlaně a stiskl, jako by podepisoval tichou dohodu. Nad námi viselo mlčení splaceného bytu – poslední splátka odešla z účtu před dvěma týdny, cifra 14 850 Kč, a já měl v peněžence účtenku, schovanou jako talisman.
Včera jsme seděli u rodičů na obědě. Máma servírovala svíčkovou, táta naléval pivo z plechovky a Vojta si na zemi stavěl hrad ze staré stavebnice po mně. Michal nepřišel; Vojta občas přestal skládat kostky a naslouchal směrem k předsíni, ale nikdo nepřicházel. Máma beze slova přisunula přede mě talíř s největším kusem masa, a když ho pokládala, zlehka zavadila prsty o ubrus, jako by chtěla něco říct, a neřekla. Táta na mě přes brýle spiklenecky mrknul.
V rohu pokoje, na poličce, stále ležely tři slepené kusy té sádrové ozdoby, co tenkrát spadla. Nikdo je nevyhodil.
