V pokoji číslo sedmnáct svítalo stejně jako včera. František Malý ležel na zádech a počítal praskliny ve stropě. Jedna vedla od lustru k oknu, druhá se stáčela nad dveře jako suchá řeka. Z chodby slyšel kroky. Pantofle šouravě klouzaly po linoleu. Někdo šel do koupelny. Někdo jiný si prozpěvoval chraplavou písničku, která končila dřív, než začala.
V půl osmé zaklepal Lukáš. Sotva slyšitelně, dvakrát. Byl to jediný člověk, který do jeho pokoje vcházel denně. Mladý ošetřovatel s náušnicí v uchu a vytetovaným datem narození dcery na zápěstí. Položil na stolek tlakoměr a kelímek s léky.
„Dobré ráno, pane Malý. Jak jste spal?“
František pokrčil rameny. Lukáš natáhl manžetu, naslouchal tepu, zapsal čísla. Všechno bylo v pořádku – tlak jako dvacetiletého, srdce tlouklo poctivě. Jenže srdce nebolí, když je prázdné. Bolí někde jinde, tam, kam manžeta nedosáhne.
„Dneska máte narozeniny, že jo?“ řekl Lukáš a vytáhl z kapsy malou čokoládu. „Všechno nejlepší. Aspoň něco sladkého k té kávě dole.“
František si vzpomněl, že je opravdu prvního listopadu. Osmdesát pět let. Kdysi v ten den voněl celý dům perníkem a svařeným vínem. Jeho žena Marie pekla tři dny dopředu, děti se hádaly, kdo ponese dort, a nejmladší Tomáš vždycky sfoukl svíčky dřív, než otec stačil něco popřát. Dneska se nikdo nepřipomněl. Telefon na nočním stolku mlčel jako kámen.
„Díky,“ zašeptal. „Aspoň ty si vzpomněl.“ Lukáš nic neřekl, jen mu stiskl rameno. Věděl, že slova tu nestačí. Byl to ten typ mladého chlapa, co umí být blízko, i když mlčí. Za tři roky v domově důchodců to byl jediný člověk, který se Františka zeptal, jak se doopravdy cítí.
František si pomalu zalil ranní kávu v kuchyňce na chodbě. Byla mdle hnědá, tekutá jako voda z kaluže. Před lety pil silného turka z malého šálku s modrými květy. To ještě Marie žila a říkala, že bez pořádné kávy není den. Když zemřela – tichounce, v noci, vedle něj – vzal ten šálek s modrými květy a postavil ho do skříně. Nedokázal z něj pít.
Vrátil se do svých dvanácti metrů čtverečních. Postel, skříňka, okno. Na parapetu ležely fotografie. Marie v letních šatech na Václaváku. Dcera Eva s maturitním vysvědčením. Syn Michal na motorce, na kterou si vydělal sám. A Tomáš, ten mrňous, co ho držel na ramenou na Karlštejně. Všechno, co mu zbylo ze života.
Měl tři děti. Sedm vnoučat. Dvě pravnoučata. A přesto mu nikdo z nich nezavolal ani k narozeninám. Eva se ozývala v neděli – na pět minut, s dechem zadrženým, jako by každá vteřina navíc byla nadstandard. Michal přijel jednou za měsíc, seděl na kraji židle, díval se na hodinky, mluvil o práci a provozu. A Tomáš… Tomáš zmizel. Dva roky ani slovo. Ani esemeska. František zkoušel volat, ale číslo bylo nedostupné. Ptal se Evy, ta jen neurčitě pokrčila rameny: „Má toho hodně, tati. Víš, jaký je.“ Ne, nevěděl.
Odpoledne se přivalila. František seděl u okna a vyplňoval křížovku. „Řeka v Čechách na tři písmena.“ Oh. Ohře. Kolikrát ji přejížděl, když byl mladý a jezdil na montáže s partou. Byl tesařem. Ruce měl zjizvené od smůly a třísek, postavil desítky střech, oken, schodišť. Všechno, co dosud někde stojí. Jen jeho vlastní domov už nestál – rozpadl se tiše, poté co ho prodal, aby se přestěhoval sem.
Kolem třetí hodiny odpolední se ozvalo zaklepání. Ne Lukášovo tiché ťukání. Bylo jiné, váhavé, jako by ten za dveřmi nevěděl, jestli má právo vstoupit.
„Dál,“ řekl František bez zájmu.
Dveře se otevřely a za nimi stál kluk. Vysoký, hubený, v roztrhaných džínách a s batohem na jednom rameni. Tvář nejasně povědomá. Světlé oči, nos jako Marie, ale brada cizí. František mžoural.
„Dědo?“
To slovo do něj narazilo jako kámen do okna. Chvíli hledal dech.
„Ondro?“ zašeptal. Byl to Ondřej, syn Tomášův. To mrně, co mu naposledy sedělo na klíně a kreslilo bagry na ubrousky. Vyrostl. Mělo mu být sedmnáct, osmnáct. Něco takového.
Mladík vešel, rozpačitě se rozhlédl a položil na židli igelitku. „Přinesl jsem… buchty. Táta o tobě včera mluvil. Tedy… ne přímo. Našel jsem u babičky ve sklepě starou krabici a v ní tvoje dopisy. Tak jsem chtěl vědět…“ Nedořekl.
František zíral na igelitku. Buchty. Marie je dělávala s povidly a tvarohem. Vůně, která se linula z trouby, dokázala přivolat celou rodinu, aniž by někdo zakřičel „oběd“. Teď mladík vytáhl z igelitky papírový sáček a položil ho na stůl. Vzduch náhle promluvil. František zavřel oči a byl znovu doma, v kuchyni, za zády Marie, jež mu nadávala, že jí pije kávu moc brzy.
„Táta – Tomáš – o tobě nemluví. Máma taky ne. Jako bys pro ně neexistoval. Já si tě pamatoval, jak jsi mě učil hoblovat prkno. Nikdy jsem na to nezapomněl. A pak mi bylo trapně, že jsem za tebou nikdy nejel.“ Ondřej si sedl na pelest postele, jako by prosil o dovolení. „Promiň, dědo. Měl jsem přijít dřív.“
Starý tesař otevřel oči. Hrdlo měl sevřené, jako by spolklo všechny roky čekání. Chtěl něco říct, ale nahmatal jenom ruku svého vnuka. Suchou, popraskanou dlaní sevřel tu mladou, teplou, trochu zpocenou. Dlouho ji držel, aniž promluvil. V pokoji bylo ticho, ale ne to prázdné ticho z noci. Bylo plné, napjaté, schopné prasknout jako balón naplněný vodou.
„Přišels,“ řekl nakonec. „To stačí, synku. Víc nepotřebuju.“
Ondřej si odkašlal. „Neví, že jsem tady. Ani táta, ani máma. Ale já chci jezdit. Můžu?“
František odpověděl pohledem. Pak se zasmál, poprvé za měsíce. Byl to smích chraplavý, rezavý, ale zněl jako začátek něčeho nového. Vytáhl zpod polštáře starou plochou lahev slivovice, co ji schovával na „mimořádné události“. Odšrouboval víčko a nalil trochu do igelitového kelímku od léků a do plastového víčka od termohrnku pro Ondřeje.
„Tak na život,“ řekl a oba se napili. Pak František ukázal na fotku na parapetu. „To je Tomáš, tvůj táta, na Karlštejně. Chtěl, abych mu koupil hrad. Bylo mu pět. Moc mu nechybělo – byl to takový malý král.“ Ondřej se zasmál a vytáhl mobil. „Můžu si to vyfotit? Abych si pamatoval.“ František přikývl.
A pak udělal něco, co neplánoval. Natáhl se k nočnímu stolku, zmáčkl tlačítko starého telefonu a vybral číslo. Z reproduktoru se ozvalo pípání. Jedno, druhé, třetí. Nikdo to nebral. František položil telefon zpátky. Nevadilo mu to. Zítra bude další den, zavolá znovu. Nebo možná ne. Dnes měl návštěvu. Dnes se na něj někdo těšil.
Večer, když Lukáš přišel zkontrolovat tlak a podat léky, zastavil se překvapeně. Na stole ležely rozbalené buchty, dvě vypité skleničky a starý tesař seděl na židli s modrým šálkem v ruce. Z něj stoupala pára – silného turka, voňavého, tak akorát hustého.
„Máte návštěvu?“ zeptal se Lukáš.
František se usmál a pohlédl na mladíka, který právě odcházel na autobus. „Už ne. Ale zítra možná přijde zas. A já tady na něj budu čekat. Se šálkem Marie.“
Sestra jen kývla a zavřela dveře. Na chodbě šeptala kolegyni, že v sedmnáctce se dneska někdo smál. Poprvé po strašně dlouhé době.
