Paní Jarmila si toho listopadového podvečera přála jediné – dojít domů, zalít si čaj a zmizet pod dekou. Srdce jí od rána vyvádělo neuvěřitelné kousky. Chvíli tlouklo jako o závod, pak zase na pár úderů jakoby zapomnělo, co má dělat, a Jarmila musela zastavit, opřít se o zeď a čekat, až se to srovná. V pětasedmdesáti si člověk na leccos zvykne, jenže na tohle se nezvyká nikdy. Když se konečně rozhoupala a zamířila do lékárny na rohu Sokolské, byl už vzduch cítit prvním mrazem a chodníky se leskly od mrholení, co odpoledne přešlo v drobný déšť.
Lékárna byla skoro prázdná. Voněla chladem, lihem a heřmánkem, někde vzadu tiše hrálo rádio – jakýsi orchestr, který se Jarmile nikdy nepodařilo pojmenovat. Za tárou stála Pavla. Znaly se leta, odjakživa, co Jarmila bydlela v tomhle brněnském sídlišti. Pavla, ženská kolem padesátky, v opraném bílém plášti, na levé kapse měla přišpendlený malý odznak s logem lékárny a na zápěstí pomačkané hodinky s koženým řemínkem. Vypadala unaveně, ale když Jarmila vešla, kývla na pozdrav a hned sáhla pod pult pro krabičku s bylinnými kapkami.
„Dobrý večer, paní Jarmilo. Zase to srdce?“ zeptala se a položila krabičku na skleněnou desku.
„Přesně tak. A ještě něco na uklidnění, kdybyste měla. Dneska je to nějaký divoký.“ Jarmila lovila v peněžence dvě stokoruny. „Celý den jak na trní. Asi ten tlak, venku je to cítit.“
Pavla přikývla a otočila se k polici s volně prodejnými léky. A v tu chvíli se rozlétly dveře. Ne otevřely – rozlétly se prudce, jako by do nich někdo vrazil celou vahou. Zvonek nad vchodem se rozdrnčel, zbláznil, a ještě několik vteřin se sám od sebe pohupoval. Na prahu stála fena.
Špinavě rezavá, spíš menší, s osrstěním, které na bocích tvořilo divné cucky, jeden bok tmavší od vlhkosti a bláta. Pravou přední tlapku držela zvednutou, jen špičkami prstů se dotýkala dlažby. Tlama úzká, uši napůl vztyčené, oči žlutavé s hnědým lemem. A ty oči byly nejhorší – nebyly psí, ale spíš až lidsky pozorné, jako by fena přesně věděla, proč sem vešla.
„No to snad ne,“ vydechla Pavla a instinktivně se natáhla po telefonu na stolku, jako by tušila, že tohle nebude mít běžný průběh.
Fena neštěkala. Nezavrtěla se. Ani se nepodívala na dolní polici, kde stály krabičky s granulemi pro psy. Jen rychle přelétla pohledem místnost – jako by kontrolovala, jestli je všechno na svém místě – a pak zamířila rovnou k Jarmile.
Jarmila zacouvala. Měla na sobě nový plášť, vlněný, tmavomodrý, s pečlivě ušitým límcem. Šetřila na něj půl roku a ještě teď v něm sedávala opatrně, rovnala si šosy, aby se nepomačkaly. Teď jím trhla dozadu, ale fena už byla u jejích nohou. Jemně – tak jemně, že to zprvu ani nepostřehla – vzala do zubů okraj pláště.
„Pusť! Kšá!“ vyhrkla Jarmila a škubla sebou. Látka se napnula. Fena neuhnula. Stála na třech tlapkách, nehnutě, a držela lem pláště, jako by držela rukáv člověka, kterého chce o něco poprosit. Nebylo v tom ani zrnko agrese. Spíš zoufalá, tichá prosba.
„Ona vás nekousne,“ ozvala se Pavla a pomalu obešla táru. „Podívejte se. Ona vás nedrží. Ona vás táhne.“
Jarmila sklopila oči. Fena popošla o krok ke dveřím, napnula látku, zastavila se a znovu se na ni podívala. Pak další krok. Netahala silou, spíš naléhala. Jako když dítě tahá dospělého za rukáv, aby mu něco ukázalo, a ještě k tomu nemá slova.
„Přišla jsem si jenom pro kapky,“ řekla Jarmila tišším hlasem. „Celý den mi srdce vynechává. Nemám na psy náladu.“
Fena přešlápla. V tu chvíli Jarmila uviděla, že na zvednuté tlapě není jen tak zraněná. Kolem celého předloktí, těsně nad kloubem, měla omotaný tenký špinavý drát. Rezavý, zažraný do srsti, na několika místech se zařezával do kůže tak hluboko, že se pod ním lesklo narůžovělé maso. Pavla dřepla, aby si to prohlédla zblízka, a natáhla dlaň – ale nedotkla se.
„Ona chce, abyste šla za ní,“ prohlásila Pavla tiše a vstala. „Něco vám potřebuje ukázat.“ Sahala přitom po krátké bundě, přehozené přes židli v rohu. „Já se na chvíli zavřu. Půjdu s váma. V lékárně teď nikdo není, za deset minut jsem zpátky.“
„Nepůjdu přece za toulavým psem bůhvíkam,“ opáčila Jarmila automaticky. Ale věděla, že je rozhodnuto, ještě než to dořekla. Fena v tu chvíli pustila plášť. Odvrátila se a vykročila ke dveřím. Po třech krocích se zastavila a ohlédla. Drát na tlapě se jí při tom zasekl o práh a fena zasténala, docela potichu, spíš jako vydechnutí.
Jarmila se podívala na pult, kde ležela krabička s kapkami. Stačilo zaplatit třicet korun, schovat to do kabelky, vyjít ven, domů, zapnout varnou konvici, zapnout televizi. Místo toho natáhla ruku, vzala si z věšáku svůj šátek a omotala si ho kolem krku. Olbřímí sídlištní tma už polykala poslední světlo. Společně vykročily do chodby a pak do mrholení, za fenou, která belhala podél řady zaparkovaných škodovek a starých popelnic.
Fena vedla. Trpělivě, zastavovala se na každém rohu a ujišťovala se, že obě ženy jdou za ní. Minuly dětské hřiště s prolézačkami, minuly trafostanici a zamířily k neosvětlenému koutu za řadovými garážemi, kde nikdo nechodil. Jarmila cítila vlhkost na tvářích a snažila se nemyslet na to, že už je skoro tma a ona je tady s tou neznámou fenou a lékárnicí, kterou zná jen od vidění.
U kraje jedné zpuchřelé garáže, kde ze země trčely zbytky betonových základů a leželo tam pár starých pneumatik, se fena zastavila. Otočila hlavu a tentokrát se podívala přímo na Jarmilu. Pak se strčila pod zvlněný kus plechu, který kdysi sloužil jako branka. Ze tmy pod plechem se ozvalo tiché kňourání.
Pavla na nic nečekala. Rozsvítila baterku v mobilu a posvítila dovnitř. V hnízdě z roztrhaných novin a mokrého listí leželo pět štěňat. Slepá, nahuštěná na sobě, třásla se zimou. Fena k nim hned vklouzla a lehla si kolem nich, i když se jí při tom drát zaryl ještě hlouběji do kůže. Olízla jedno štěně po hlavě a pak se zase zadívala na Jarmilu. Tentokrát v těch očích nebyla prosba. Bylo v nich odevzdání – jako by říkala: já už jsem udělala, co jsem mohla, teď jste na řadě vy.
Jarmila si strhla šátek z krku. „Dojděte pro něco, čím bychom je přenesly,“ řekla Pavle a její hlas zněl úplně jinak než předtím v lékárně. „A zavolejte veterináře. Já tu zatím počkám.“ Sundala si rukavice, klekla si na mokrou hlínu a začala opatrně vyndavat štěňata, jedno po druhém, a balila je do teplé vlny svého šátku. Prsty jí drkotaly zimou i napětím, ale srdce – srdce jí celou tu dobu tlouklo rovně a silně, ani jednou nevynechalo.
Když přijel veterinář, mladý muž s unavenýma očima a s taškou plnou obvazů, našel Jarmilu sedět na plechovém schodu před garáží. V klíně měla pět zamotaných uzlíčků a u nohou fenku, která jí olizovala zápěstí. Pavla zatím zvládla přinést z lékárny starou deku a ohřátou láhev s vodou, co měla původně na čaj. Drát jim veterinář rozstříhal kleštěmi přímo na místě a ránu vyčistil. Fena ani neceká, jen občas sebou trochu trhla.
Vrátily se do lékárny už za tmy. Jarmila nesla štěňata v krabici od léků, vystlané tou dekou, a fena kulhala těsně u její levé nohy. Rukavice nechala kdovíkde, plášť měla umazaný od hlíny, límec potrhaný. Když Pavla otevřela dveře a rozsvítila světlo, Jarmila se na ten svůj plášť podívala a pak se najednou rozesmála. Smála se nahlas a nemohla přestat, až jí po tvářích tekly slzy. Pavla jen stála s čajem v hrnku a dívala se na tu starou paní, která sem před dvěma hodinami přišla pro kapky na nervy.
Druhý den si Jarmila nechala dovézt přepravku a po večerech už nezapínala televizi. Místo toho seděla na gauči pod dekou, u nohou jí ležela fenka, už bez drátu, s čistě obvázanou tlapou, a po dece se jí plazilo pět chlupatých kuliček. Venku padal první listopadový sníh a Jarmila ho chvíli pozorovala, pak se zvedla a zatáhla závěs. Na konferenčním stolku vedle šití a časopisu stála dosud neotevřená krabička s kapkami. Neměla je kam dát, protože srdce – srdce jí celej večer bilo jako zamlada.
