Ráno vypadalo jako každé jiné. Jen ten pohled Marie na manžela byl o něco delší a o něco smutnější. Karel seděl u kuchyňského stolu, prázdný hrnek od kávy před sebou, a prsty mechanicky otáčel lžičkou. Pod očima měl temné kruhy, jako by už týdny nespal.
„Zase jsi nespal, viď?“ řekla Marie a otevřela skříňku, aby uklidila jeho hrnek. Ruka jí na chvíli zaváhala. Láhev tuzemského rumu, kterou tam měli dva roky netknutou pro případ nouze, byla najednou poloprázdná. „Karel… tohle přece není cesta. Vždyť ty se z toho zblázníš.“
Karel jen pokrčil rameny. Dva měsíce zpátky ho propustili ze strojírenské firmy, kde strávil třicet let. Nejprve mistr, pak technolog, ruce měl zlaté, ale v padesáti letech byl najednou starý a pomalý. V Olomouci, kde žili, práce pro lidi jeho věku nebyla. A do důchodu daleko.
„Něco vymyslíme,“ řekla Marie a pohladila ho po rameni. „Ty přece umíš všechno. Loni jsi sám opravil pračku, vyměnil jsi rozvody v celé chatě, minulý týden jsi sousedce spravil počítač. Co si dát inzerát jako hodinový manžel? Vždyť po takových lidech je hlad. A auto ti můžu nechat – ráno mě vysadíš v knihovně a večer mě vyzvedneš, Fabia ti bude celý den k dispozici.“
Karel zvedl hlavu. „Hodinový manžel? To zní jako nějaký gigolo.“ Ale v očích se mu poprvé za týdny mihnul náznak života.
Ten den strávil v garáži rovnáním nářadí. Odpoledne si založil profil na místním webu jako „Zručný kutil“ a vytiskl pár letáčků, kdyby náhodou starší lidé nechodili na internet. Než večer zavřel oči, měl tři objednávky. A poprvé po dlouhé době usnul bez lahve.
První zakázka ho zavedla do vilové čtvrti za městem. Dům z červených cihel, kované brány, v příjezdové cestě černé BMW. Žena, která mu otevřela, vypadala jako modelka z katalogu – hedvábný župan, pudlík v náručí a pohled, kterým by mohla mrazit maso.
„Lustr je v obýváku,“ řekla a ukázala na krabici. „Je to pravý český křišťál, manžel ho objednal až z Německa. Tak na něj opatrně, ať nepoškodíte stínidla.“
Karel krabici otevřel. Lustr byl sice zdobený, ale na pravý křišťál podezřele lehký. Zvedl jeden ověsek, podíval se na vnitřní stranu objímky a zahlédl drobný nápis: „Made in China“. Pousmál se.
„Víte, paní, ten český křišťál je dneska tak jemný, že skoro nic neváží, že?“ prohodil jen.
„No právě!“ souhlasila žena, aniž by pochopila ironii. „A ten starý lustr, co tu visel, odneste do kontejneru. Je to těžký krám, už se na to nešlo dívat.“
Starý lustr byl vlastně nádherný. Robustní mosazná konstrukce, ručně foukaná skla, žádný kýč. Karel ho opatrně zabalil do deky a uložil do kufru Fabie. Vypadalo to jako kus poctivé první republiky. Škoda ho vyhodit, pomyslel si.
Sotva vyjel z brány, zazvonil telefon. Hlas na druhé straně patřil stařence, která mluvila tak rychle, že jí bylo sotva rozumět.
„Pane mistře, honem, mám tu malér! Leze za skříní už dva dny, chudák malej, nemůžu s tou skříní ani hnout, sousedi jsou všichni v práci, prosím vás, přijďte!“
Karel dostal adresu do panelákového bytu na sídlišti. Otevřela mu drobná paní v zástěře, oči měla uslzené. „Tam vzadu, v ložnici. Já už nemůžu…“
V ložnici za masivní skříní, zastrčená v koutě, se krčila chlupatá kulička – mourovatý kocour s vytřeštěnýma očima. Sotva uslyšel Karlův hlas, začal opatrně mňoukat a pomalinku vykukovat.
„To je Felix,“ vysvětlovala paní, zatímco Karel opatrně odsunul skříň o pár centimetrů a kocour mu vklouzl přímo do náruče. „Soused zemřel minulý týden, já si vzala jeho kocoura k sobě. Jenže můj Macek je strašný žrout a žárlivec. Sotva Felix přišel, začal ho honit. Chudák se schoval za skříň a dva dny nejedl, nepil. Já ho nemohla dostat ven, a Macek už na něj z dálky syčel i přes dveře. Bože, já jsem tak ráda, že jste tady!“
Felix se Karlovi přilepil k hrudi a spokojeně přede jako malý motůrek. Stará paní mu nabídla čaj, a zatímco kocour hltal z misky a pak už zvědavě očmuchával gauč, Karel opravil vrávorající dvířka kuchyňské linky a zprovoznil varnou konvici. Když mu paní chtěla dát dvě stokoruny, odmítl.
„Ten kocour hledá mužskou ruku,“ povzdechla si. „Já ho nemůžu nechat, Macek by mu nedal pokoj. Vy byste ho nechtěl?“
Karel se chvíli zamyslel. Pak se usmál. „Já možná znám někoho, kdo potřebuje přítele víc než já. Vydržte, do večera pro něj přijedu. Platí?“
Paní se rozzářila. „Platí, mladý muži, platí!“
Třetí zakázka byla v činžovním domě v centru. Otevřela mu asi pětatřicetiletá žena, představila se jako Zuzana a zavedla ho do bytu, kde měl vyměnit garnýže ve všech místnostech. Staré dřevěné lišty pamatovaly Husa, to se poznalo na první pohled.
„Já musím do práce, hned za rohem v papírnictví mi začíná směna, za tři hodiny se vrátím,“ omlouvala se Zuzana. „Nebudete tu sám, je tu Eda. Eďo! Pojď pozdravit pána!“
Z vedlejšího pokoje vyšel chlapec. Bylo mu asi deset let a opíral se o francouzské hole. Na nohou měl ortopedické boty a v obličeji něco, co Karel dobře znal – dlouhou, vtíravou samotu.
„Dobrý den,“ řekl kluk tiše. „Já nebudu překážet, jen se chci dívat, jak to děláte.“
Zuzana zmizela za dveřmi a Karel se dal do práce. Eda seděl na gauči a pozorně sledoval každý šroubek. A pak začal mluvit. O tom, že Zuzana není jeho pravá máma. Že ta pravá ho nechala v porodnici, když zjistila, že nebude nikdy chodit jako ostatní děti. Že teta, mámina starší sestra, si ho vzala k sobě a že pro něj dýchá.
„Ale ona neví, že to vím. Já náhodou slyšel, jak to říkala babičce. Ale to je jedno, ona je moje máma a já ji nechci ztratit. Jenom… ona kvůli mně ani nechodí s nikým. Já jsem doma sám, když je v práci. Učím se na počítači, protože do školy nemůžu. Ale občas bych si chtěl s někým popovídat. Jen tak, o ničem.“
Karel zatloukl poslední hmoždinku a rozhlédl se po pokoji. Vysoké stropy, holý roh u okna – přesně místo pro lustr. Vzpomněl si na ten mosazný skvost v kufru auta.
„Počkej chvíli, Eďo. Mám nápad,“ řekl a vyběhl ven. Za minutu přinesl lustr, nádherně vyčištěný hadrem, který měl v nářaďovém kufru. „Co ty na to?“
Eda jen vydechl. „Páni. To je krása. Ale… máma na to nemá peníze, my žijeme z jejího platu a z příspěvků. “
Karel mávl rukou. „To je dárek. Od firmy. A teď mi pomoz ho podržet, ano?“
Společně, i když Eda spíš přidržoval mosazné díly vsedě, pověsili lustr na hák. Když Karel zapnul vypínač a světlo se rozlilo po stěnách, pokoj ožil. Garnýže byly hotové, lustr zářil a byt vypadal jako nový.
Pak přišla Zuzana. Zarazila se ve dveřích, oči jí navlhly. „Pane Součku, to nemůžeme přijmout. Ten lustr musel stát…“
„Stál jen to, že by skončil na smetišti. A já ho zachránil pro někoho, kdo si ho zaslouží. Účtuju vám jenom polovinu za práci a končíme. Ale mám ještě jeden nápad. Eďo, pamatuješ si, co jsme si povídali o kamarádech? Že nejsou jenom lidi?“
Eda přikývl. A Karel vyprávěl o Felixovi – o kocourovi, který přišel o svého pána a teď se schovává za skříní před zlým kocourem Macekem. O tom, jak hledá nový domov a jak by si rád hrál s klukem, který má taky někdy pocit, že je sám.
Zuzana se podívala na Edu a pak zpátky na Karla. „Vy myslíte, že by to šlo? Eda miluje zvířata. Ale co veterinář, jídlo…“
„Felix je zdravý, vykastrovaný, očkovaný. Stará paní z vedlejšího vchodu říkala, že soused ho měl jako oko v hlavě. A já ho přivezu, pokud dovolíte. Teď hned. Co vy na to?“
Eda se rozzářil jako ten lustr. „Prosím, mami! Prosím!“
O hodinu později Karel otevřel dveře panelákového bytu s přepravkou v ruce. Felix, sotva ucítil známou vůni, začal mňoukat a drápat do dvířek. Když ho Karel vypustil v obýváku u Edy, kocour chvíli zkoumavě obcházel hole, pak vyskočil na gauč, otřel se Edovi o ruku a s tichým předením mu ulehl na klín.
Zuzana tiše plakala. Eda hladil mourovatou srst a šeptal: „Ahoj, kamaráde. Už tě nikdo nevyžene za skříň. Já tě ochráním.“ A Felix, jako by rozuměl každému slovu, přitiskl hlavu k chlapcově dlani a zavřel oči.
Karel se tiše vytratil. Když odcházel, zaslechl Edu, jak vypráví kocourovi o tom, že spolu budou koukat na počítači a že mu ukáže svůj pokoj. A poprvé za celé dny necítil tu tíhu na prsou.
Večer zaparkoval před knihovnou, kde už Marie postávala na chodníku. Otevřela dveře, sedla si a chvíli ho mlčky pozorovala. Už žádné kruhy pod očima, ramena narovnaná, v očích starý známý jiskřivý plamínek, který milovala celých třicet let.
„Tak co, hodinový manželi, pomohl jsi dneska světu?“ zeptala se.
Karel se usmál, sáhl pod bundu a vytáhl malé šedivé klubíčko. Kotě, kterému nebylo ani osm týdnů, se mu choulilo v dlaních.
„Toho jsem vytáhl zpod kol náklaďáku u Billy. Bez mámy by nepřežilo. A já si říkal, že u nás doma potřebujeme taky kamaráda. Co ty na to?“
Marie si vzala tu drobnou chlupatou hrudku do rukou, kotě se k ní přitulilo a zavrnělo tak slabounce, že to znělo skoro jako včelka.
„Tak ty jsi nejen kutil, ty jsi i zachránce,“ zašeptala a políbila ho na tvář. A pak, s kotětem bezpečně schouleným na klíně, odjeli domů, kde už na ně čekala tichá a voňavá kuchyň, a Karel si uvědomil, že se dnes večer nemusí dívat na poloprázdnou láhev. Místo toho si půjde přichystat nářadí na zítřek. V kalendáři měl další tři objednávky. A s sebou vědomí, že opravdové zlaté ruce nejsou jen na opravu vodovodů. Jsou i na lepení rozbitých srdcí.
