Bylo mi devatenáct, když jsem v čekárně u zubaře objevila starý časopis *Květy* s fotkou Florencie na obálce. Most přes řeku, oranžové střechy a kopule, která vypadala, jako by ji někdo nakreslil. Tu stránku jsem si tenkrát vytrhla, schovala do krabice od margarínu a nosila ji s sebou přes půlku republiky. Později skončila v deskách kuchařky po babičce, mezi receptem na bábovku a návodem, jak vyčistit skvrny od vína. Dodnes je na rubu reklama na prací prášek za dvě koruny.
Jmenuju se Jarmila a je mi čtyřiasedmdesát. Za tu dobu jsem vystřídala jedno družstevní 2+1 v Brně, dva podnájmy a nakonec malý byt na Starém Lískovci, kde mi pod okny tramvaj cinká přesně ve tři čtvrtě na šest. Můj muž Stanislav pracoval čtyřicet let v Královopolské strojírně, já byla účetní. Když jsme se brali, slíbil mi, že do Itálie pojedeme na desáté výročí svatby.
Jenže pak přišla hypotéka, dvě děti, Simona a Tomáš, a každá koruna měla adresu. Nejdřív se kupovala sedačka, pak se platila škola v přírodě, později přišly tábory a rovnátka. Když byly děti velké, objevily se vnoučata. Simona nastoupila do banky a hned potřebovala, abych hlídala Adélku. Tomáš programoval do noci a víkendy mu zachraňovala manželka, takže malý Matěj trávil prázdniny u mě. Nebylo to nařízení – nikdo mi nedal podepsat papír. Prostě se to tak seběhlo. Když jste babička, patříte k provozu domácnosti jako lednička.
Stanislav umřel, když mi bylo sedmdesát. Měli jsme jet po jeho penzi, ale nakonec potřeboval novou kyčel a já se bála, že na cestování není dost silný. Po jeho smrti jsem skoro rok neotevřela krabici s výstřižky. Jenže pak mi kamarádka z knihovny poslala e‑mail s nabídkou zájezdu – Itálie pro seniory, devět dní, autobus, průvodkyně v češtině, hotely se snídaní. Cena: osmnáct tisíc devět set korun.
Podívala jsem se na svůj spořicí účet, kde leželo něco přes dvě stě tisíc. Peníze, co mi Stanislav nechal, a pár mých úspor. Částka nebyla malá, ale taky jsem nebyla v insolvenci. Vyplnila jsem přihlášku online, zaplatila zálohu tři tisíce a vytiskla si voucher. Pak jsem ho strčila do zásuvky s vyšíváním a tři dny o něm mlčela.
V pátek večer jsem pozvala Simonu s Tomášem na kávu. Seděli u mě v kuchyni, nad stolem svítila holá žárovka a v troubě chladla bábovka. Položila jsem voucher vedle cukřenky a řekla, že za měsíc odjíždím do Itálie.
Simona sevřela lžičku tak, že jí zbělely klouby. „Mami, kdo s tebou jede? Co když ti bude špatně? Víš kolik je ti let?“
Tomáš se opřel o židli a řekl tiše: „Mami, za ty prachy mohla být nová pračka pro nás oba. Nebo něco na přilepšenou k doktorům.“
Přikývla jsem, že pračka jim slouží, a doktory mám zadarmo. Simona spustila znovu: „Víš, že mám ten kurz němčiny a potřebuju pohlídat Adélku? To mě necháš jen tak na holičkách?“
Tehdy to ve mně cvaklo. Všimla jsem si, že na talířku s bábovkou zbyla jen drobenka a že sousedovic kocour Mates zase škrábe na balkonové dveře – jako každý večer, kdy na mě čeká, že mu dám granule. Děti se na mě dívaly s výčitkou, jako bych jim oznámila, že ruším vánoční svátky.
„Simono,“ řekla jsem, „tvoje dcera má čtrnáct. Matějovi je dvanáct. Žijí s vámi, ne v mé skříni. A já tady nejsem záloha na hlídání, která nemá právo na vlastní plány.“
Simona zrudla. „Ty prostě odjedeš a my se můžeme rozkrájet?“
Tomáš se přidal: „Ty peníze bys měla šetřit na černý hodiny. Co když za rok nebudeš moct vylézt z postele?“
Podívala jsem se na hodiny – ukazovaly půl osmé. „Kdy přesně,“ zeptala jsem se, „mi dovolíte utratit vlastní peníze za něco, co chci já?“
Neodpověděli. Za tři dny mi Simona poslala článek o české turistce, která v Neapoli spadla ze schodů a ležela v nemocnici bez tlumočníka. Tomáš připsal SMS: „Koukni na to, ještě si to rozmyslíš.“ V obýváku bylo ticho, jen z ulice se ozývaly sirény sanitky. Jednu noc jsem vytáhla krabici, rozložila starou stránku s Florencií a na rubu jsem si všimla, že kdysi dávno tam někdo připsal obyčejnou tužkou: *Vydrž, nikdo to za tebe neudělá.* Ani nevím, jestli to byl vzkaz Stanislava – měl dostatečně nečitelné písmo, ale slovo „vydrž“ mi zůstalo v hlavě jako rozsvícená kontrolka.
Druhý den jsem si koupila pohodlné boty na suchý zip, malý cestovní polštářek a dala sousedce klíče kvůli kocourovi.
Odjela jsem prvního září. Autobus vyjel z Brna za tmy, na sedadle vedle mě seděla paní Věra z Blanska a celou cestu vyprávěla o svých pěti vnoučatech. V Římě jsem se unavila tak, že jsem si musela sednout na obrubník přímo u Kolosea a pět minut jsem nemohla popadnout dech. V Pise jsem ztratila hedvábný šátek, který mi kdysi přivezl Stanislav z lázní. A jedna večeře v hotelu dopadla tak, že jsem půl noci strávila na záchodě. Nebyla to pohádka.
Ale taky jsem viděla Florencii za rozbřesku, když nad kupolí ještě visela mlha a na náměstí nikdo nebyl. Koupila jsem si zmrzlinu za tři eura, sedla si na kraj kašny a poprvé za ty roky jsem necítila potřebu někomu volat, co se mi stalo. Z Benátek jsem vnoučatům poslala fotku – stála jsem na mostě a mávala. Adélka mi za hodinu odepsala: „Babi, ty vypadáš jako z filmu!“ Od Simony přišla zpráva až za dva dny: „Vypadáš vážně šťastně.“ Četla jsem ji třikrát, ale nic jsem neodpověděla.
Když mě v Brně vyzvedávali na nádraží, Simona objala mě opatrně, Tomáš nesl kufr. Oba měli ve tvářích úlevu, že jsem zpátky, a zároveň zvědavost, jestli se budu hádat. Místo toho jsem vytáhla z kabelky obálku a položila ji na kapotu auta – parkovali u Billy na rohu.
„Co to je?“ zeptal se Tomáš a rozlepil ji. Byl v ní nový voucher, potvrzení rezervace na zájezd do Vídně na prosinec. Se slevou pro seniory, celkem devět tisíc dvě stě korun, záloha tři tisíce zaplacená ještě z Itálie přes internet. Dole razítko cestovní kanceláře a datum: tři dny před Vánocemi.
„Příští měsíc jedu do adventní Vídně,“ řekla jsem a otevřela dveře u spolujezdce. Sedla jsem si dovnitř a přitáhla si bezpečnostní pás. „Tentokrát s paní Věrou z Blanska. Kocoura zatím nakrmí sousedka. A Adélka s Matějem můžou přijít zdobit stromeček dřív, nebo později – nezmizí. Už nikdy nebudu čekat, až nikdo nic nebude potřebovat. Protože to bych čekala do rakve.“
Simona se dívala na voucher, pak na mě a pak zase na voucher. Ale neřekla ani slovo. Tomáš protočil oči, ale na rtech měl takový zvláštní úsměv, jako když pochopí, že prohrál partii, na kterou neměl právo.
Nastartoval a jeli jsme domů, kolem vánočního osvětlení na náměstí Svobody, kde zrovna nějací pouliční muzikanti hráli koledu na saxofon. Starý Mates už čekal na balkoně a na stole v kuchyni stále ležela ta zažloutlá stránka s Florencií – ale tentokrát jsem na ni položila i nový voucher, aby se nepletly priority.
