Věra Pospíšilová stála u kredence v kuchyni na Vinohradech a počítala už potřetí. Sedm set korun na chleba, mléko, léky na tlak. Sedm set do konce měsíce, a bylo teprve osmnáctého.
Za oknem bučel tramvaj číslo jedenáct, dole na Korunní někdo troubil, sousedovic pes Alík štěkal na poštovní schránky – jako každé ráno, otravně a věrně. Věra si nalila čaj, který už dávno vychladl, a stejně ho pila.
Syn Radek přišel na oběd v neděli, jako vždycky, s manželkou Janou a s tou svou obchodní kufříkovou taškou, kterou nikdy nepokládal z ruky. Jana rovnala talíře, mluvila o dovolené v Chorvatsku, o nové koupelně, o tom, že byt v Nuslích už jim je malý.
„Mami," řekl Radek mezi druhým a třetím soustem knedlíku, „musíme probrat tu garáž."
Garáž. Zděná, u kolejí, kterou po tátovi zdědila Věra spolu s bytem. Pronajímala ji jednomu automechanikovi z Žižkova, dva tisíce pět set měsíčně, a ty peníze byly jediné, co jí zbývalo nad důchod. Osm tisíc dvě stě korun důchodu a k tomu ta garáž. Bez ní by to nevyšlo.
„Co je s garáží?"
„Potřebujeme ji přepsat na mě. Kvůli hypotéce. Banka chce vidět nějaký majetek navíc, jinak nám tu koupelnu nedají profinancovat."
Věra položila lžíci. Vedle talíře ležela igelitka s recepty, které si ráno vyzvedla v lékárně na Vinohradské – tři krabičky, které stály dohromady čtyři sta korun i s doplatkem.
„A co budu mít z toho já?"
„Mami, no tak. Jsme rodina." Jana se usmála tím úsměvem, který Věra znala už jedenáct let, od svatby. Úsměv, po kterém vždycky něco následovalo.
Věra řekla, že si to promyslí. Jana na to nic neřekla, jen odnesla talíře do dřezu o něco hlasitěji, než bylo nutné.
O týden později, ve středu, přišla Věra domů z ordinace o dvě hodiny dřív, protože paní doktorka měla dovolenou a sestřička ji poslala pryč s tím, ať přijde za čtrnáct dní. Vystoupila na Jiřího z Poděbrad, koupila si housku u pekaře na rohu – ten člověk ji znal už roky a vždycky jí dal tu s máslem navrch, i když si ji neobjednávala – a šla domů dřív, než čekala.
Dveře od ložnice byly pootevřené. Slyšela Radka telefonovat.
„Jasně že to podepíše. Máma vždycky podepíše, co jí dáš k podpisu, ona to ani nečte pořádně… Ne, nemusíš se bát, na to brýle nepotřebuje, potřebuje jenom někoho, kdo jí řekne, kam se má podepsat."
Věra stála v předsíni s houskou v igelitovém sáčku a cítila, jak jí sáček klouže mezi prsty. Nepustila ho. Jenom stála.
Radek pokračoval, smál se něčemu, co řekl ten na druhé straně – nejspíš kolega z banky, protože pak dodal něco o „zástavní hodnotě nemovitosti" a „dokumentaci do pátku".
Věra vešla do kuchyně, potichu si sedla ke stolu a rozbalila housku. Jedla ji beze vzteku, spíš s takovým tupým klidem, jaký člověk cítí, když se něco, co dlouho tušil, konečně potvrdí slovem nahlas.
V pátek přišel Radek s papíry. Byla to plná moc – ne přímo přepis, ale plná moc k „obstarávání majetkových záležitostí", která by mu dovolila garáž prodat, zastavit, přepsat, cokoliv, bez toho, aby se jí znovu ptal.
„Podepiš tady," řekl a podal jí propisku, tu modrou, co měla vždycky v zásuvce od telefonu. „A tady dole datum."
Věra vzala papír, přečetla si ho – celý, pomalu, řádek po řádku, i tu drobnou poznámku pod čarou o platnosti plné moci na dobu neurčitou. Pak ho položila na kredenc vedle šeku, který jí ráno přišel od automechanika za nájem, a řekla:
„Ne."
„Co ne?"
„Nepodepíšu to."
Radek se zasmál, jak se lidé smějí, když čekají, že se věc za chvíli srovná do normálu. „Mami, to je jenom formalita, kvůli bance—"
„Slyšela jsem tě ve středu. V ložnici, na telefonu."
Ticho, které nastalo, nebylo dlouhé, ale bylo hutné. Jana, která stála ve dveřích s kabelkou přes rameno, se na Radka podívala tak, že bylo jasné – o telefonátu nic nevěděla, nebo aspoň ne v této podobě.
„To jsi neřekla vážně," řekl Radek.
„Řekla jsi kolegovi z banky, že podepíšu cokoliv, protože to nečtu. Že mi stačí ukázat, kam se podepsat."
Radek neřekl nic. Jana zbledla a nahlas se zeptala: „Kdy jsi tohle řekl?"
To bylo ono. Ne Věřin hněv, ale Janina otázka, položená nahlas, před svědkem, ve vlastní kuchyni Věry Pospíšilové na Vinohradech.
Věra vzala plnou moc z kredence, sroloval ji – ne roztrhala, jen sroloval, jako novinu, kterou už dočetla – a položila ji zpátky do Radkovy tašky.
Pak vzala mobil, který jí loni na Vánoce koupila vnučka, otevřela kontakty a vytočila číslo notáře, ke kterému chodila kvůli dědictví po manželovi. Objednala se na pondělí, v deset dopoledne, na sepsání nové smlouvy o pronájmu garáže – tentokrát na dobu určitou, pět let, s doložkou, že nemovitost zůstává výhradně v jejím vlastnictví a že jakákoliv plná moc, kterou v minulosti podepsala nebo v budoucnu podepíše ve prospěch třetí osoby, pozbývá platnosti dnem sepsání této listiny.
V pondělí v deset hodin seděla v notářské kanceláři na Španělské ulici, v ruce šálek kávy, který jí notářova sekretářka přinesla bez cukru, přesně jak měla ráda. Podepsala smlouvu vlastní modrou propiskou, kterou si vzala z domova.
Radek jí od té neděle nevolal. Jana poslala jednu zprávu, tři týdny po tom všem: „Mami, promiňte, nemyslela jsem to tak."
Věra tu zprávu přečetla u kredence, mezi šekem od automechanika a krabičkou léků na tlak, kterou si ráno vyzvedla v lékárně. Neodepsala hned. Dopila čaj, umyla šálek, otřela ho utěrkou se vzorem kohoutků, kterou měla od svatby, a teprve pak napsala:
„Garáž zůstává moje. To je vše, co potřebuješ vědět."
