Kdyby se toho dne před Miroslavou Dvořákovou skutečně otevřely dveře do minulosti, vybrala by si jedno konkrétní ráno – patnáctý srpen roku dva tisíce dva. Bylo jí tehdy padesát tři let a bydlela v malém domku na kraji Kutné Hory, kousek od Vlašského dvora, tam, kde ráno voní čerstvý chleba z pekárny na rohu a v rádiu vždycky hraje ranní zpravodajství z Českého rozhlasu. Manžel Bohumil dělal celý život na dráze, jako výpravčí, a jediný syn Tomáš se tehdy chystal na Nový Zéland.
Tomášovi bylo dvacet čtyři. Tvrdil, že v Kutné Hoře pro něj práce jako projektanta není a nikdy nebude, že kamarád ze studií v Aucklandu mu sehnal místo ve stavební firmě. Miroslava tu poslední noc před odletem nespala – smažila řízky do krabiček, žehlila košile, schovávala do ponožek dvacetikoruny a stokoruny, protože tolik toho v tu chvíli zbývalo dát.
Ráno se pohádali kvůli maličkosti, která najednou nebyla maličkost.
„Nemusíš jezdit tak daleko," řekla mu u kuchyňského stolu. „Táta má známé na dráze, něco by se našlo."
„Něco se vždycky najde, mami. Jenže já nechci čekat celý život na to něco."
„A my? My máme čekat?"
Zaklapl kufr prudčeji, než bylo potřeba.
„Ty ze všeho uděláš vinu."
Ta věta mezi nimi zůstala viset jako neviditelná zeď. Bohumil odvezl syna na hlavní nádraží, odkud jel Tomáš rychlíkem do Prahy a odtamtud dál na letiště. Miroslava zůstala doma, předstírala, že je na něj příliš naštvaná, aby se s ním loučila na peróně. O pár minut později toho litovala, vyběhla ven ještě v zástěře, prosím tě, počkej – ale autobus na nádraží už dávno odjel a rychlík byl v tu chvíli za Kolínem.
Roky si telefonovali. Nejdřív každý týden, pak jednou za měsíc, později jen o Vánocích a narozeninách. Tomáš se oženil s Australankou, měli dceru Emu, začal si vydělávat vlastní stavební firmou. Sliboval, že o prázdninách přiletí, ale pořaď se našla nějaká zakázka, splátka hypotéky nebo problém na stavbě.
Bohumil zemřel, aniž by syna ještě jednou objal. Na pohřeb v obřadní síni na Sedlci Tomáš dorazil, když už byla rakev zavřená a poslední hosté odcházeli od hrobu. Miroslava se na něj podívala přes celou kapli a řekla jen:
„Přijel jsi pozdě. Jako vždycky."
Tomáš odletěl zpátky za dva dny. Neviděli se pak jedenáct let.
Když Miroslavě bylo sedmdesát devět, přijela do Čech vnučka Ema. Přiletěla sama, bez otce, s kufrem plným dárků a jedné otázky, kterou si celý let v hlavě obracela. Babičku našla na zahradě, jak sedí vedle starých modrých dveří, opřených o plot. Bohumil je před smrtí vytáhl ze staré kůlny a odmítal je vyhodit.
„Proč jste ty dveře nechala?" zeptala se Ema.
„Dědeček říkal, že z nich jednou udělá stůl."
Ema si k ní sedla na dřevěnou lavičku, na které ještě zůstávalo trochu srpnového slunce.
„Kdyby vás ty dveře mohly vrátit do minulosti, do kterého dne byste se vrátila?"
Miroslava odpověděla, aniž zaváhala:
„Do toho rána, kdy tvůj táta odjížděl."
„Abyste mu v tom zabránila?"
„Ne. Abych ho obejmula. Děti musí jednou odejít, když přijde jejich čas. Ale matka by je neměla pouštět s pocitem, že milovat znamená držet."
Druhý den ráno někdo zaklepal na vrata. Byl to Tomáš. Vypadal hubenější, vlasy měl prošedivělé, v ruce tu samou hnědou koženou tašku, se kterou tenkrát odjížděl.
„Ema mi řekla, co jste si povídaly."
Miroslava si nervózně mnula okraj zástěry mezi prsty.
„Přijel jsi z lítosti?"
„Přijel jsem, protože jsem třicet let čekal, až se budu moct vrátit do toho rána."
Nikdo z nich se hned neomluvil. Tomáš odložil tašku na verandu. Miroslava natáhla ruku a přejela mu po tváři, jako to dělávala, když byl malý kluk a stěžoval si na horečku. Pak se objali přímo na zápraží, mezi zrezivělým zvonkem a kbelíkem s muškáty.
O pár týdnů později Tomáš odvezl staré modré dveře k truhláři do Malína a nechal z nich vyrobit velký kuchyňský stůl. Na první rodinný oběd, kdy u něj seděli všichni čtyři – Tomáš, Ema, jeho žena a Miroslava – postavila babička doprostřed mísu s bramborovým salátem a smaženými řízky.
„Tentokrát," řekla a rozložila na stůl talíře, „nikdo neodejde bez rozloučení."
